Vlkodlak

Nejde se sejít tiše, jen ustaraně,

oblohy noční stín krvavý,

zůstává země tvrdá jak kus kamene,

když její povrch žízeň poměje,

je cítit čas zimní,

prázdné fráze básníka,

co dolů z hory nesejde,

pozůstatek časů dřívějšího života,

nemohoucnost se teď loučí s úsvitem.

Padá v tmu slunce v zákrytu,

špatný dojem vyvolává,

pach těla bez křídel.

Nejstrašnější jídlo pozře a uctí památku drůbeže,

poztrácí slova naděje,

naletí prázdné samotě,

pak vítr sněží pomeje,

však umrzne úsměv nad tím špatným křesťanem.

Co dál - vesmír je mu v patách,

hledá co poztrácel,

zítřek nezná zapomnění,

snad dnes se jeho hrdost naděje.

Obejde města na mapě,

jak krouží v té tvrdé realitě,

nachází všude jen úsměv bez radosti,

co chce jako člověk, to nikdy nepřijde.

Ctnosti vládce pro ubožáka,

ne, jen prach popele tepen,

co bez duše proudí tělem,

cigareta splašená v ústech a měsíc vlkodlaka v tom co je,

nezapomenou a nikdy nezradí.