V záři Sirrahu

Ano, to nejhorší a zároveň nevyhnutelné se opravdu stalo. Válka mezi Aliancí a rasou Reticulanů - z hvězdného systému Zeta reticulum. Tato rasa se svým chováním v interstelárním kabinetu pomalu vzdalovala od zbytku Aliance až nakonec tento svazek ras opustila. Zkázu dokonal armádní projekt Aliance, zaměřený na antihmotné zbraně. Reticulany ovládla panika a strach, ta myšlenka že by antihmota mohla v mžiku anihilovat s jejich domovským světem, byla prostě až příliš děsivá. Museli zaútočit a to dříve než bude mít jejich nový nepřítel v rukou nejmocnější ze všech zbraní. Avšak infromační zdroje Reticulanů nebyly neomylné a jak se ukázalo, aliance měla již během prvního reticulanského útoku k dispozici první funkční prototypy antihmotných zbraní. Krvavá válka začala. Během prvních tří měsíců konfliktu bylo téměř celé Reticulanské letectvo zničeno. Ale reticulané se nenechali zahanbit a během rekordního času si podobné zbraně opatřili také, stal se z nich rovnocenný soupeř... Naneštěstí pro Andromeďany, Lidstvo a Alianci...

 

 

Kapitola první, Hlídka

 

Bylo tomu rok, co Art Collington společně s ostatními opustili výzkumné pracoviště v oblasti Olympus Mons na Marsu a přidali se k armádě nově reformované aliance.

Svým novým povoláním nebyl Collington nijak nadšený, byl konstruktér a ne voják, avšak v těchto dobách bylo zapotřebí každého člověka který by nasadil svůj život v boji proti nepříteli. Tehdy před rokem, nedokázal při pomyšlení na oběti Reticulanského útoku ani jednat jinak, než podepsat ony úřední listiny, jimiž se zavazoval ke službě armádě.

Přijetí bylo bezproblémové, byl v dobré kondici a univerzitní titul z kybernetiky se zástupcům ozbrojených sil náramně zamlouval, neboť mechaniků kteří by byli schopni opravit stroje porouchané na bojišti, bylo v té době žalostně málo. Artovu skupinu z Olympu převezli na vojenskou základnu na Zemi, kde prodělali základní vojenský výcvik - vzhledem k okolnostem samozřejmě značně urychlený.

Arta a Boba, Boba Mansfielda, pak transportovali na palubu Ochránce, kde spolu s dalšími absolventy vojenského výcviku strávili poslední rok, při různých akcích po celé galaxii. Za tu dobu prošel Art s Bobem Mansfieldem – vlastně teď už se seržantem Bobem Mansfieldem – bezpočtem výsadků na planetách, kde bylo povětšinou jejich úkolem ochránit místní obyvatele, nebo získat nazpět některé strategické pozice.

S Bobbym často vzpomínali jaké to bylo tehdy – před útokem. Jak zastupitelé ras  aliance - dokonce i Reticulané - jednali v intergalaktickém kabinetu a vše se obešlo bez ozbrojených konfliktů. Během takovýchto „Myšlenkových cest v čase“, jak tyto seance nazýval Bobby, se k nim obyčejně přidal i zbytek jednotky. Každý večer, pokud zrovna neútočili, nebo někdo neútočil na ně, se takto ujišťovali o tom, že si ještě pamatují onen svět, za jehož obnovu nyní bojují. Znovu a znovu se tak ujišťovali, že má smysl, vrhnout se do deštěm rozbahněného zákopu, chopit se plazmové pušky a pálit po nepříteli do posledních sil.

Ano, celá jednotka včetně Bobbyho a Arta si toho za poslední rok zažila hodně, ale svět na kterém strávili poslední měsíc, byl něčím úplně jiným. Byl to… zmatek. Ano zmatek, lépe by to Art říct nedokázal. Zatímco jednu noc na město útočilo několik Reticulanských divizí a celá letka bitevních letounů, druhou noc byl klid, jako by snad Reticulané vyhlásili příměří. Třetí noci byla situace stejná jako tu druhou – jediným útočníkem byl rozzuřený „prasoid“, jak tohoto tvora pojmenoval seržant Goodrich, který jej vyplašil když šel vykonat potřebu do houští. Po dvou dnech hlídkování, všeobecně opadala soustředěnost a připravenost k pokusu o odražení útoku. Následujícího dne, Reticulané vědomi si tohoto faktu, opět zaútočili se zničující silou.

Takovéto taktiky, kdy pokaždé nechali svého nepřítele vyčkávat na nadcházející útok tak dlouho až zkrátka začal ztrácet trpělivost a soustředěnost, využili Reticulané ještě mnohokrát a nikdo nevěděl co od nich očekávat.

Možnosti rozvědky byly vzhledem k fyziologické odlišnosti lidí a Reticulanů téměř nulové. Avšak brzy měli pomoci agenti tajné vládní organizace Androméďanů s jejich maskovacími zařízeními, které za pomocí optické iluze dokázaly udělat Reticulana i z opice.

Art stál opřený o jejich obrněný transportér a ospalýma očima mžoural do setmělého lesíku podél cesty na jejímž okraji zaparkovali. Bylo poledne palubního času Ochránce, který právě teď kroužil po orbitě ve výši několika set kilometrů nad jejich hlavami. Tady na povrchu ale panovala tma. Hodiny se tady špatně počítaly, protože „den“ tady trval jen devatenáct hodin – proto si Art nechal na hodinkách nastavený palubní čas Ochránce.

Berry Goodrich seděl v tureckém sedu na střeše transportéru, kam vylezl střešním poklopem aby měl lepší výhled při pozorování okolí svým triedrem.

Drew Harper společně s Bobbym cosi opravovali v motorovém bloku uvnitř vozu, Art s tím chtěl Bobbymu pomoct sám, ale Drew říkal že by se rád něčemu přiučil a tak nakonec Art zůstal venku a hlídkoval.

Po Artově pravici čouhaly z pootevřených dvířek kabiny řidiče natažené nohy Phila Budingtona, se kterým se co hodinu střídali na stráži. Pravda, za hodinu toho moc člověk nenaspal, ale déle by už ani jeden z nich nevydržel vzhůru. Únavou trpěla celá jednotka, ale většina ji alespoň částečně a s různícími se účinky zaháněla energetickými tobolkami, kterými je armáda tak prozíravě vybavila. Naneštěstí Art s Budingtonem ty svoje ztratili při jedné přestřelce v nedalekém průmyslovém komplexu.

Art se podíval na hodinky, zrovna se měli znovu střídat. Konečně – pomyslel si. Přes ztěžklá víčka už téměř neviděl, ta únava se nedala zastavit. Vždy přicházela náhle a během chvíle prostoupila celým tělem až do morku kostí.

„Hej, Budingtone…“ sykl Art dívajíce se při tom na hodinky na svém levém zápěstí.
Z kabiny se ozvalo nezřetelné zamručení, jakoby se uvnitř svého brlohu probouzel medvěd.
„Budingtone…“ naléhal Art.
Další zamručení.
To Arta dopálilo. Ospalým krokem, téměř jako náměsíčný se dopotácel ke dveřím kabiny, popadl Budingtona za nohu obutou ve vysokých černých vojenských botách a téměř zlostně s ní zalomcoval.

„C – co je? Co se děje?“ vykřikl Budington a posadil se tak rychle jak to dokáže jen voják.
Art ukázal na své hodinky. Únava se rozšiřovala čím dál rychleji, teď už se mu i řeč zdála příliš namáhavá.
„Aha, ano… střídání. Už to na tebe zase jde brácho?“ řekl Budington a soukal se ven z kabiny nohama napřed. „Páni, vypadáš hrozně… to ti povím…“

Art zamumlal cosi co znělo trochu jako „Díky.“, usmál se a svalil se na sedadla v řidičově kabině. Nohy mu bezvládně visely ven z kabiny a nebýt vysokého podvozku vozu dotýkal by se jimi země.

Phil se na něj podíval s ustaraným výrazem v obličeji a přišlo mu že takhle přeci nemůže spát. „Počkej kamaráde, takhle přeci nemůžeš…“ řekl, obešel transportér a otevřel dvířka řidičovy kabiny na druhé straně. Popadl Collingtona za ramena a vtáhl ho dovnitř. Jak jeho nohy zmizely uvnitř kabiny, dvířka na pneumatickém pístu se za nimi zvolna přivřela, takže mezi karosérií a dvířky zůstala jen nepatrná škvíra. Druhá dvířka Budington zavřel úplně.

Pokud si Phil pamatoval dobře, tak Goodrich absolvoval kurs vojenského medika. Raněnému by tato skutečnost asi moc klidu nedodala, ale napadlo ho, že by se jej mohl zeptat, zda-li alespoň nemá tušení, co se jim to všem k čertu děje, proč jsou tak unavení. Ano. Proč jsou tak unavení? Zněla mu v hlavě stále jedna a tatáž otázka.

Pamatoval si, že se Goodrich usadil na střeše – tam se dalo dostat jedině po žebříku skrze poklop v nákladového prostoru. Přešel tedy k zadní straně vozu a otevřel těžké pancéřované dveře, které v případě napadení poctivě chránily posádku a drobný náklad ukrytý v prostoru za nimi. Nasoukal se dovnitř a pomalu za sebou zavřel.

Interiér nebyl nijak prostorný a tudíž ani nijak komfortní. Ze stropu svítilo červené neoslňující světlo. Prostředek vozu byl podstatně užší než přední a zadní část. Poloviční šíři interiéru v těchto místech zabírala strojovna. Uvnitř prostorné krabice sahající od podlahy ke stropu, měřící půl druhého metru na šířku i na délku byl uložen celý elektrický agregát pohánějící transportér.  Mimo hnacího elektromotoru a převodovky zde byly uloženy také baterie, zásobující všechny systémy tolik potřebnou elektrickou energií. Na každé straně krabice byla servisní dvířka, která během případných oprav usnadňovala přístup do tohoto soustrojí – jakéhosi pomyslného srdce transportéru. 

Momentálně byla všechna dvířka otevřená dokořán a nad strojním zařízením uvnitř strojovny se skláněli Bob Mansfield s Drewem Harperem. Po podlaze se povalovalo nářadí a diagnostické přístroje.

„Jak to jde?“ zajímal se Budington.
„No,“ začal Mansfield a vysoukal se z útrob strojovny. „Tady je, zdá se, vše v pořádku. Ten pokles výkonu způsobil pokles napětí, ale baterie i rozvody jsou v pořádku, předpokládáme že máme nějakou menší závadu na fotovoltaickém panelu. Dodává nám stále dostatek energie to ano, ale je jí méně než předevčírem.“ „Osobně se domnívám, že ten pokles je způsoben  zkratováním
některého z fotovoltaických bloků…“ pokračoval Harper. „Zavinila to nejspíš ta akce na předměstí…“ konstatoval na půl pro sebe Budington.

Nepřítomně se zahleděl na plátování v interiéru transportéru, jako by jej tím pohledem chtěl provrtat skrz  na skrz. Vzpomínka na tu noc se mu živě vybavila před očima. Té noci měla jejich jednotka na starost hlídat severní okraj města.

Byla to taková opuštěná vilová čtvrť - vzhledem k vysoké trávě na zahrádkách a všudypřítomné, divoké révě podobné rostlině očividně opuštěná už dost dlouho. Jedinou větší budovou v okolí byl jakýsi opuštěný spediční sklad, taktéž obrostlý tou révou – i když réva to téměř stoprocentně nebyla, poněvadž měla, jako ostatně většina rostlin tady, mnohem větší listy než její pozemská sestřenice. Botanikové se domnívali, že za mohutným listovím zdejší flóry stojí namodralé světlo hvězdy Sirrah, kolem které tato planeta obíhala. Rostliny se totiž prý během svého životního cyklu orientují podle vlnové délky světla které dopadá na jejich listy. A zrovna namodralé světlo u rostlin způsobuje nadměrný růst listoví, na to proč tomu tak je si už však Budington nepamatoval.

Společně s nimi měla prostor zajišťovat ještě jednotka poručíka Raynoldse, naneštěstí měli nějakou poruchu na svém voze a museli se stáhnout. Zůstali tedy sami.

Noc byla klidná. Nikdo ani nepředpokládal že by té noci narazili byť na jediného „šediváka“, tak teď díky jejich šedivé kůži většina lidí říkala Reticulanům. Přes bloky opuštěných domků vál lehký větřík a vše bylo ponořeno do modravé záře dvou měsíců obíhajících planetu.

Transportér stál zaparkovaný na hlavní třídě, která tvořila jedinou přístupovou cestu do města. Zaparkovali jej na široko, takže zabíral téměř celou silnici.

Takto opevněni, zůstali Harper, Goodrich a Mansfield u transportéru a jak žertoval Goodrich, zastávali funkci uvítacího výboru pro případné návštěvníky. Zatímco Budington s Artem se vydali na menší obchůzku ulicemi.

Z hlavní třídy odbočovala spousta postranních uliček. Na první odbočce zabočili vpravo. Po pravici měli řadu přízemních obytných domů, všechny vypadaly úplně stejně, lišily se pouze zelení na zahrádkách. Po levici stála řada o něco vyšších, krychlovitých budov. Většina z nich měla vybitá okna. Poničené neonové vývěsní štíty se na posledních šroubech držely ve zdech a s táhlým kvílivým zvukem se pohupovaly v závanech větru.

Na konci ulice stál ještě ten spediční sklad. Už už se otáčeli a chtěli se vrátit zpět na hlavní třídu, když k nim  odněkud z oné budovy z vlnitého plechu dolehl vzdálený šramot.

S Collingtonem se podívali jeden na druhého a odjistili si své plazmové pušky. Kondenzátory ve zbraních se za tichého kvílení začaly nabíjet. Zelené kontrolky, signalizující plné nabití, se na obou puškách rozsvítily a oni pomalu vyrazili vpřed. Když dorazili k širokým vjezdním vratům, žádný další hluk už nezaslechli.

Budington se domníval, že to byl zase ten Goodrichův prasoid, nyní si však zpětně uvědomoval, že ten parchant šedivácký je musel zaslechnout jak se plížili k tomu skladišti.

Budington už byl na odchodu, když Art navrhl, že by to měli raději zkontrolovat zevnitř.
Přátelství – nepřátelství, Collington měl vyšší hodnost než Budington a s nadřízeným se samozřejmě dohadovat nemohl.

Opatrně tedy vešli dovnitř. Absolutní ticho, jen vrzání lamp zavěšených na ocelových lankách, jak se pohupovaly v průvanu. Téměř nic neviděli, byla tady podstatně větší tma než venku.

Oči pomalu přivykaly temnotě, sotva však přivykly, temnotu prorazil záblesk ostrého světla. Přicházelo seshora. Chvílí skoro neviděli. Když však s Collingtonem pohlédli na lampy zavěšené pod stropem, nejevily sebemenší náznaky toho,  že by v posledních několika měsících byly v provozu.

Teprve po chvilce si uvědomili, že celou místnost osvětlují dva světlomety, ukryté kdesi vpravo za stohem dřevěných krabic, sahajícím téměř až ke stropu.

Docházelo jim, že něco není v pořádku. Snad je i napadlo, že se dostali do slušné bryndy, ale to vše zatím byly jen jakési nezřetelné předtuchy.

Předtuchy však byly v mžiku vystřídány skálopevnou jistotou. Ozvalo se hučení servomotorů a z úkrytu zpoza krabicemi si to proti nim v plné polní vykročil šedivák v jednom z těch jejich exoskeletonů. Navzdory tomu, že průměrný šedivák má něco kolem metru padesáti, tenhle si díky té dvounohé bestii z ocele hověl v deseti metrové výši nad nimi.

Budington si pamatoval, že Art vykřikl něco jako: Můj bože! nebo Prokristapána!. Na to šedivák výstražně pozvedl obě mechanické ruce svého obleku, ze všech stran ověnčené zbraněmi.

Ačkoli si on sám, jakožto i Budington se svým velitelem musel být vědom toho, že ani jeden z těch svých kvérů nemůže použít uvnitř budovy (na to totiž byl ten sklad setsakramentsky malý a neodolný), jako nevyřčený povel vypadněte! takováto manifestace síly plně postačovala.

„B-ě-ě-ě-ě-ž!!!“ zařval Budington.
Na to se oba dva vydali jedinou únikovou cestou ven, tak rychle jak jen to šlo. Popravdě řečeno, Budington do té doby ani nevěděl že dokáže tak rychle běžet. Matně si vzpomínal že takový výkon snad několikrát podal při základním výcviku, ale ta vzpomínka mu teď připadala nesmírně vzdálená, třebaže byla stará pouze necelý rok.

Vyběhli ven z plechové budovy a sprintovali směrem k hlavní třídě, mezitím už se i šedivák se svou zbrojí osvobodil ze zajetí skladiště a vydal se za nimi. Nejhorší na tom bylo to, že teď už mu zhola nic nebránilo v použití některé z ošklivostí z jeho arzenálu.

Zbývalo jim necelých sto metrů k hlavní třídě, když šedivák poprvé vystřelil z laserových děl. Asfaltový povrch ulice se přímo před nimi roztavil a rozprskl ve sprškách.

Další výstřel z obou děl - vlevo to schytal živý plot, v němž nyní zela metrová doutnající mezera, vpravo se zase tavil asfalt.

Budington stejně tak dobře jako jeho velící důstojník věděli, že jejich jedinou nadějí na záchranu je transportér, jehož ochranné silové pole by je uchránilo před všemi zbraněmi které na ně mohl šedivák vytáhnout, vyjma jedné – autodestrukční nálože. Oba dva ale doufali, že tak šílený snad jejich šedivý přítel není.

Kadence salv ze zvyšovala, všem třem účastníku této noční potyčky ale pomalu docházelo, že „éra“ laseru se blíží ke konci – téměř celá ulice se proměnila v bublající asfaltovou lázeň a projít se dalo jen po úzkém pruhu doposud neroztaveného asfaltu uprostřed vozovky. Bylo samozřejmé že to poslední co by teď šedivák chtěl, bylo uvíznout v tuhnoucím asfaltu.

Ozvalo se bzučení elektromotorků a nějaké cvakání.
Art s Budingtonem se ohlédli za sebe – rudá zář laserových děl na mechanických rukách exoskeletonu pohasla a do útočných pozicí se zapojily jiné zbraně, na každé „ruce“ jiná. Ano, laser už emzáka přestal bavit.

Zbraň na levé ruce poznával Budington docela dobře – kanón na Gauss-Gatlingově principu. Co se týče té na druhé ruce si nebyl úplně jistý, ale jistou potuchu měl.

Šedivák jim ale moc času na přemítání o jeho výzbroji beztak nedal. Během chvíle se kolem nich rozpoutala učiněná smršť kovových projektilů z Gauss-Gatlinga, jak narážely do povrchu silnice a betonového chodníčku řinčely jako pomatený domovní zvonek: ding! ding! ding! ding!

Tu a tam se jim pro změnu některý z projektilů prohnal se svištěním přímo kolem hlavy.

Budington v marné snaze o alespoň částečné krytí přeskočil na druhou stranu živého plotu, byť si i on sám  uvědomoval že křoví jej před tím kulometem nijak zvlášť neochrání.

Shoda okolností zapříčinila, že se Budington měl vzápětí seznámit s druhou zbraní kterou před tím nemohl rozeznat.

Bwaaaaaaeeeh! Ozvalo se za ním. Když se otočil, s hrůzou zjistil že to co kdysi bývalo živým plotem, je nyní již jen doutnajícím chrastím. Ten parchant na něj použil plamenomet!

Když se konečně dostali k hlavní třídě, zabočili do leva, kde kousek opodál stál jejich transportér se zbytkem posádky.

Následovalo dalších sto metrů sprintu, zpříjemněného  laškováním s po zuby ozbrojeným šedivákem v obleku.

Když byli už jen nějakých dvacet metrů od vozu ozvalo se mohutné zahřmění antihmotného kanónu na střeše transportéru, jehož nyní jen tříčlenná posádka si všimla kovové obludy hned jak se vynořila z postranní uličky a okamžitě spustila palbu ze svých zbraní.

První výstřel škrábnul o levou mechanickou ruku exoskeletonu, která nyní visela jen na změti kabelů a hydraulických hadic. Ztráta poloviny svého arzenálu šediváka sice poněkud šokovala, ale nenechal se odradit a vzápětí palbu opětoval. Opět se naplno rozpoutala smršť kovových projektilů, tentokráte byl však cílem útoku transportér – po celém jeho trupu tančily jiskry dopadajících kulek.

Budington s Artem jako zázrakem proklouzli tím peklem bez jediného škrábnutí, dorazili k transportéru a bleskurychle se nasoukali dovnitř. Ozvalo se další zahřmění.

„Proboha kašli na to a zapni silové pole!“ lomcoval Art s Goodrichem který se ujal řízení.
„Moment Arte, ještě jedna
rána a dostanu toho všiváka!“ odsekl Goodrich.
„Prosím tě nech si toho Arta, když už tak poručík Collington. Doufám že je ti známo, že s antihmoťákem nemůžeme používat pole, protože to ty zavšivené baterie neutáhnou? A říkám ti nech ten kanón a zapni silové pole, to je rozkaz!“ nedal se Art.

Goodrich cvaknul přepínačem a shora se ozvalo bzučení servomotorů jak zasouvají kanón zpět do šachty  v trupu. Následoval tichounký svist, přerůstající v kvílení, jehož frekvence se postupně zvětšovala tak dlouho, až překonala lidskou  hranici slyšitelnosti a hluk utichl – odteď byli pod ochranou štítu.

Celá posádka se nyní vrhla k okénkům na levé straně transportéru a sledovala jak si bude šedivák počínat dále.

S jejich zátarasem evidentně nepočítal. Chvíli se zdálo že ztrácí nervy, ale vzápětí se ukázalo že se mu už v hlavě zrodil nouzový plán. Znova přestavoval zbraně, nyní už jen na jediné ruce která zůstala funkční. Pomalu ustoupil několik kroků nazpět, pak záblesk a bác!
Země se otřásla jako by na ni seskočil z nebes sám Bůh. Pak se vše ponořilo do mračna prachu. Čas plynul a prach usedal velmi pomalu.

Zprvu nikdo nevěděl co se stalo, avšak jak prach pomalu usedal, z šedohnědé temnoty mračna se postupně vynořily trosky nejbližšího domu. Všichni si říkali, že šedivák zahalen prachem už určitě někam zmizel, o to víc byli překvapeni, když prach docela usedl a šedivák se stále v plné zbroji motal okolo trosek rozbořeného domku. Zbořením domku si vytvořil „objížďku“ okolo transportéru, který blokoval příjezdovou cestu do města. Patrně však nechtěl riskovat průchod mračnem. Ruiny rozbořeného domu se daly jen těžko překonat za normálních podmínek, natož to tak poslepu obklopen mračny prachu. Upadnout, znamenalo zůstat uvězněn v několika tunovém robotickém obleku. V takovéto situaci by měl jen dvě možnosti: doufat že jej někdo z řad nepřítele vyprostí ven a vezme do zajetí, nebo to skoncovat jednou pro vždy autodestrukční náloží.

Phil Budington věděl, že šedivák by se moc nerozmýšlel a sáhl by po červeném tlačítku kdesi v kabině označeném jako autodestrukce, jestli totiž Reticulané vůbec něco měli, byla to vyspělá technologie a téměř až fanatický patriotismus vůči své rase.

Pro šediváka bylo přijatelnější odpálit nálož pod svým sedadlem, než padnout do zajetí a vystavit tak svou rasu možnému nebezpečí úniku informací.

Šedivák si je chvíli prohlížel, navzdory sto metrové vzdálenosti nepochybně zpozoroval obličeje všech pěti členů posádky armádního obrněnce – oni šediváci totiž mají velice dobrý zrak, navíc si do očních bulev vpravují  elektronické implantáty, které jim tento již tak perfektně vyvinutý smysl ještě posilují.

Šedivák si patrně všiml také modravé bubliny silového pole, obklopující transportér, neboť už ani jednou nevystřelil z žádné zbraně. Uvědomoval si, že transportér je teď sice nedobytný, ale zároveň bezbranný a nepředstavuje pro něj tedy žádné riziko – vykročil vpřed.

Několika ráznými kroky přiskočil k hromadě suti a opatrně začal stoupat na její vrchol. Při každém došlápnutí se z hromady sypaly laviny usazeného prachu. Mimozemšťan se tím ale nijak nenechal vyvést z míry a pokračoval dál, až se nakonec přehoupl přes hřeben hory sutin a opět sestoupil dolů na plochu, která kdysi tvořila travnatý dvorek za domem.

Naposledy se otočil nazpět a podíval se jak si počíná onen stroj, který mu připravil tak nepěkné překvapení a vydal se pryč z města, opět tím svým rázným krokem.

Třebaže Reticulanský bojový exoskeleton vypadal nešikovně, byl obratnější než by se na první pohled mohlo zdát – šedivák jim během mžiku zmizel za obzorem. Bylo po všem.

Druhý den ráno šli ještě jednou do toho skladiště, aby se podívali co tam vlastně ten šedivák z předchozí nocí dělal. Ukázalo se, že jeho exoskeleton zřejmě nebyl v nejlepším stavu, když sem přišel a ukryl se uvnitř skladiště. Všude po zemi se válela spousta Reticulanského nářadí a přístrojů, vypadalo to tak, že šedivák dostal zásah během nějaké šarvátky a s jeho oblekem nebylo něco v pořádku. Ukryl se tedy uvnitř skladiště a nikým nerušen, pustil se do opravy svého stroje. Nejspíš už musel být s prací docela hotov, když jej Budington s Artem vyrušili a začala ona noční přestřelka.

Budington zamžikal. Uvědomil si, že během přemítání nad událostmi předvčerejší noci, celou dobu tupě zíral do zdi a styděl se za to že při tom nejspíš vypadal velmi přihlouple.

„Děje se něco?“ dělal si starosti Bobby.
„Ach.., to nic. Jen jsem si vzpomněl na toho šediváka předevčírem…“ mávnul rukou Budington.

Bobbymu se na tváři rozzářil úsměv.
„Jo panečku, jiní lidi platí za to aby to zažili
ve virtualní realitě a my to tady máme
jako denní příděl chleba…“ usmíval se Bobby.

Navzdory tomu, že byl Bobby Mansfield postavou hromotluk, milejšího a přátelštějšího člověka Budington nepoznal. Ze zásady o všem vtipkoval a nadlehčoval tak zdejší napjatou atmosféru. Phil byl vlastně moc rád že byl Bobby v jejich oddílu. Kdyby bylo na něm, řekl by že každý oddíl by měl mít svého Bobbyho, jenže to samozřejmě nešlo, protože jediného Bobbyho měli oni – jaké to měli vlastně štěstí...

 

Budington vyšplhal po žebříku na střechu vozu a posadil se vedle Berryho Goodriche. Seděl tam jako buddhistický mnich v tureckém sedu a s dalekohledem u očí pročesával okolní krajinu.

„Našel jsi něco Goodrichi?“ řekl polohlasem Budington.
„Kromě zvěře nic.“ odvětil.
Oba mluvili tiše, pro případ že by v okolí přeci jen někdo byl.
„Zvěře?“ zajímal se Budington.
„Zase ta prasata, nebo co to je… Krmí se tamhle v tom poli, stejně jako divočáci v Missouri. Tentokráte sebou mají dokonce mladé…“
„A kromě těch prasat nic?“

„No, pak tady bylo ještě něco dalšího, nějaký dravec… Ale tomuhle se už neodvažuji dávat jméno... “
„Dravec?“ podivil se Budington.
„Vypadalo to téměř jako pštros. I velikostí to odpovídalo pštrosovi.., ale… nemělo to peří. Místo peří to mělo šupiny, jako plaz – skoro jako dinosaurus…“ vysvětloval Goodrich takovým tónem, jako by jej jejich rozhovor nudil, nebo spíš zatěžoval.

Přesto Budington dále pokračoval v jejich dialogu.
„Mohl by být nebezpečný, ten dravec?“
„Nemyslím. Něco zkoušel na ty divočáky, ale když jej napadla jedna svině utekl támhle do toho lesíku.“ ukázal na ztemnělý porost listnatých stromů.

„Ať jdou s touhle planetou k čertu… Nepatříme sem, ani šediváci, ani nikdo z Aliance…“ Budington se na chvíli odmlčel. „Nejsi unavený?“
„Ne, zatím.“ odpověděl Goodrich, s dalekohledem stále pevně přitisknutým k očím.
„Jak to myslíš, ‚zatím‘?“

Goodrich upustil dalekohled, který se mu zavěšen na řemínku zhoupl na hrudi. Začal něco hledat po kapsách. Konečně onen předmět nalezl v levé náprsní kapse jeho bundy. Vytáhl jej a hodil Budingtonovi.
Byla to prázdná krabička od těch energetických kapslí které jim armáda přibalila s sebou. To Budingtonovi plně postačovalo jako odpověď.

„To je menší problém…“ konstatoval vzápětí.
„Doufám že se už nedivíš že nemám zrovna dobrou náladu… Ona představa že za pár hodin budu v limbu stejně jako teď Art, mne moc netěší…“ dodal Goodrich.

„Máš ponětí, co se nám to děje?“
„Možná… Často jsem o tom přemýšlel… Pamatuješ si na ten podivný nevybuchlý granát, tenkrát ve městě?“
„No, ano. A co s tím?“ nechápal Budington.
„Víš, uvažoval jsi o tom, že ten granát třeba ani neměl vybuchnout?“
„Chceš říct, že to bylo něco jako slzný granát, nebo něco takového?“
„Zrovna tohle jsem sice nemyslel, ale ano… na něco podobného jsem uvažoval.“ souhlasil částečně Goodrich. „Totiž mozek, je v podstatě takový malý chytrý počítač, víš? Nepotřebuje moc elektřiny, ale přesto pracuje na elektricko-chemické bázi. Chci říct, že elektroniku umíme zlikvidovat
pulsním EMP granátem…“ pokračoval.

„Páni. Takže ty si myslíš, že nám ten granát, nebo to zařízení udělalo něco s mozkem?“ zeptal se Budington.

Goodrich se opřel lokty o zauzlované nohy.
„Osobně si myslím že to nějak narušilo jakési ‚biologické hodiny‘, řídící náš spánkový cyklus, takže se nám mozek stále přepíná ze stádia běhu – bdělosti, do úsporného
režimu – spánku. Na paralýzu nepřítele se mi to zdá dost účinné, nemyslíš? Víš jde o to, že za ten rok jsem viděl spoustu Reticulanské techniky, ale ani jeden jediný stroj, nebo zbraň jsem neviděl selhat, víš?“

„Ale jak…“
„To netuším Phile…“ přerušil jej Goodrich.
„Co navrhuješ?“
„Měli bychom si někde zaopatřit takový granát…“

Goodrichova slova se rozplynula v temnotě noci. Od té chvíle seděli mlčky a oba dva zřejmě přemýšleli o stejné věci – jak a kde by se takový granát dal získat…

---