25. SUPERKOULE - dílo č. 6

Milá Karolíno,
zvláštní viď? Taky jsem se divila, když jsem na nočním stolku uviděla dopis a na něm slova napsaná mou rukou "HNED PŘEČÍST". Takový trochu zašmudlaný a se skrvnou od kávy. A taky jsem se poslechla. Trochu s napětím a trochu nervózně jsem jej otevřela a četla. Myslím - a mně můžeš věřit -, že by sis měla raději sednout. Pokud tedy pořád ještě neležíš v posteli.
Píšu Ti proto, že se stala spousta věcí, které bys měla vědět, ale nevíš. Přesněji - nepamatuješ si je. Už nějakou dobu zůstáváš doma a vyrábíš taková plyšová zvířátka. Samozřejmě, že Tě to neuživí, ale Ty jsi skromná a taky pobíráš nějaké sociální dávky. Nesměj se. Pravda je, že máš hodně peněz našetřeno z dřívějška, takže o živobytí mít strach nemusíš. Z práce Tě už dávno propustili. Dohodli jste se na tom.
A co se tedy vlastně stalo?
Měla jsi autonehodu, prý ošklivou autonehodu, při které zemřel Tvůj manžel. Ne, není na služební cestě. Odjel na ni, ale vrátil se dřív - bylo to překvapení. Nádherné překvapení - alespoń tak jsi to psala někdy dříve, když sis ještě dokázala vybavit ty pocity.
Pozval Tě na večeři (do té číny na rohu náměstí, však víš), ale nedojeli jste. Psala jsi, že jsi o tom četla v novinách, ale pak jsi je vyhodila. Už je nenajdeš. Mně to dnes říkal můj lékař - psychiatr.
Dobrá zpráva je, že jsi vlastně zdravá. Netrpíš trvalou ztrátou paměti, jak by se Ti mohlo zdát (vím, jaký film se Ti vybavil). Je to psychické. Máš blok, protože se cítíš zodpovědná za smrt svého manžela. Podle všeho jsi přehlédla červenou na semaforu. Těžko říct... Snažíš se vytěsnit všechny vzpomínky na tu nehodu a vlastně i na to, co bylo potom. A daří se Ti to dobře.
Měla bys zajít na hřbitov a rozloučit se s ním. S Tvým manželem. Doktor říkal, že to je jediná cesta, jak z toho ven.
Tam taky zjistíš, jak dlouho už to trvá a snad si konečně odpustíš.
Já jsem to nedokázala.

Dnes poprvé obracím list a dopisuji další řádky. Dnes mohu napsat, co se stalo včera. To je tak krásné slovo - včera.
Včera jsem byla na policii. Ani to nedalo moc práce je přemluvit, aby mi půjčili spis z naší nehody - chodím tam údajně tak jednou za měsíc. Zjistila jsem, že viníkem nehody byl ten druhý řidič. My neměli šanci. Nebo možná měli, ale na tom nezáleží - stejně to nezměním. A už jsem se rozhodla.
Taky jsem byla na hřbitově. Zřejmě jsem tam chodila pravidelně každý den, celých pět let. Je tam takové ticho!
Dlouho jsem si s ním povídala. S mým manželem. Když jsem odcházela domů, věděla jsem, že zítra už žádný dopis potřebovat nebudu.
A měla jsem pravdu. Dnes jsem jen dopsala pár řádek sem. Ani nevím proč - chci ho totiž hned teď spálit.
Takže se s Tebou loučím.

S pozdravem

Karolína

PS: Mám Tě moc ráda... tak proto...