---

 István měl vždycky sen. V Szegedu bylo malé náměstí. Bylo a je jich tam víc, ale István měl oblíbené jen to malé s kašnou a kaštany v rohu. A právě tady na tom náměstíčku si István přál mít pizzerii. Úsměvné, ale on to myslel vážně, miloval Itálii, třeba věž v Pize. Dokonce si doma vymaloval v červeno bílo zelené barvě dva pokoje, předsíň a kuchyňský kout. Pil výhradně vína z Itálie, Tokaji mu přišlo moc sladké. A když jako malý kluk ochutnal pizzu, nechtěl už o klobásách ani guláši ani slyšet.

 V srpnu slaví István dvacátédruhé narozeniny a pevně se rozhodl splnit si k narozeninám sen. Zašel za bratrem Sándorem, předpokládal, že když mu kvete obchod smaltovými hrnci, musí mít dostatek prostředků a půjčí mu pár forintů do začátku na pec a další vybavení cociny. Ale se zlou se potázal. Nejen, že mu Sándor nepůjčil ani floka, ale ještě ho zesměšnil před svou ženou Rékou(tou Rékou, kterou István tajně miloval ještě než jeho hulvátský bratr namol opilý Réku přitáhl v noci po zábavě k nim domů. To ještě bydleli spolu s rodiči.).

 Zlomený István nevěděl co dál, kam se vrtnout, co si počít. Přeci nepůjde za dědou Bélou. To by raději skočil z mostu než požádat Bélu o pomoc. Je to sice jeho děd, ale ukrutný lichvář, který, když se jednalo o peníze, neznal nikho, ani rodinu.

 Istvan nemohl usnout, převaloval se na posteli, dokonce se i opotil. A bohužel na nic nepřišel.