Láska má ženský rod, ty idiote

27.7.2009

Odepsal někdy někdo na dopis na rozloučenou?

„Anno, pospěš si! Už jsi tam dvě hodiny!“ Co jiného taky může nic nechápající kluk říct! Jsem tu, abych se ti líbila, ty tupče! Jen ty, jedině ty bys dokázala čekat celé roky jen na to, jak vyjdu z koupelny krásná. Rudou rtěnkou přejíždím rty, které hořely pod těmi tvými, stříkám parfém na šíji, kam jsi mi dávala ty nejžhavější polibky. Aromatická voda se rozlévá po krku až k dekoltu, ale nehasí mou touhu po tobě, mé vyprahlé prázdné těšení. Už není nač. Kapičky adidasky sklouznou za výstřih. Představuji si tvé čokoládově kávové oči, jak sledují její dráhu a potom ji vystřídají. Zase bych umírala ve tvé náruči.
„Anno, my to nestihneme!“ Není co stíhat, lásko. Kino? Ty? Nezajímáte mě ani jedno. Má ruka, která kreslila po tvém rozpáleném těle, přimáčkne vypínač ke zdi a lehne na mě tma. Cítím tvůj stín, tvůj dech. Přivírám oči a nechávám se unášet tou falešnou představou.
„Tobě to zas trvalo. Příště vstávej v sedm,“ řekne hrubě, ale usmívá se. Není to ten úsměv, kterým jsi mne pokládala do říše radosti, není to úsměv milujícího protějšku. Je to jen obyčejný prázdný pohyb rtů opačného pohlaví, které žije v mylných představách našeho společného vztahu. Ty prázdné doteky, které mi dnes nabízí, jsou oproti tvým jako stéblo usychající chřadnoucí trávy vedle rozkvetlé louky o miliardě hektarů.
Chci tě znovu držet a dát ti vše, co můžu. Vím, že bys chtěla, tak proč? Neříkej, že je to má vina! Noční můra se vloudila do bílého dne, když jsem uviděla tvé – mé tělo, které leží v kaluži vlastní krve. Nemělas to dělat, to jsem ti nedovolila. Neměla jsi žádné právo ubližovat svému tělu, které patřilo i mně!
Sedím vedle toho hlupáka, který se pyšně nechá nazývat okolím „mým klukem“. To on všechno způsobil? Ne! Neříkej, že jsem to byla já! Ve svých posledních řádcích to píšeš… proč? Vždyť já milovala jen tebe, on byl, je a bude jen hračka! Hadrový panák, nad kterým mávnu, a je pryč! Už je pozdě, vím. Měla jsem se oddat jenom tobě, našemu zakázanému peklu! Shořely bychom v něm spolu, shořely bysme vlastní touhou.
Na plátno přichází dva milenci. Jako každý idiot opačného pohlaví mě automaticky chytí za ruku a začne suše líbat. Slíbá mi ze rtů tvou chuť… Zůstávají na nich jenom ozvěny tvojí horké vášně, která se zrcadlí ve tvé vlastní krvi, co se rozpíjí na bílých kachličkách ve tvé koupelně. Na okamžik se pokusím pamětí přenést a vidím, jak tvé mrtvé prázdné oči vzplanou žárlivostí, když mne dává ruku přes rameno a do ucha šeptá: „Miluji Tě“ a já se s přemáháním přiznám ke lži.