Dekret

Dílo je jedním mým starším počinem (v jiné verzi k dohladání na dracidoupe.cz). Je to malý experiment s povídkou.

Dekret

 

Ten den vyšel Dekret. Ulice se naplnily zástupy lidí. Premiér Adler na stupínku prohlašoval, že dlouho připravovaný Dekret je tu. Konečně přišla listina, která prošla zákonodárným sborem a která slibuje zákonem oprávněné zákroky proti ne-lidem. Teď již Adler mluvil veřejně o ne-lidech jako o bandách vrahů, zlodějů a jiné nižší sortě společnosti. Ve svém proslovu zakázal lidem kontakt s ne-lidmi na dětských hřištích, ve školách; zakázal sexuální styky – takže vyhlášený nevěstinec U Sedmé růže musel přes noc vystěhovat svá děvčata. Mnoho z nich – hlavně elfky - páchalo sebevraždy, jelikož se dozvěděly, že jako náhradu jejich dosavadního povolání mají nastoupit k vojenskému „pomocnému“ sboru, což – jak bohužel prosáklo na povrch – znamenalo býti prodejným dobytkem na otrokářském trhu. Odsun z města a zábor obytných ploch byl jen další nezbytný krok k „navrácení jednoty království Germansie“ - království, kde se brzy odehrají nepopsatelné hrůzy.

Zábor majetku poskytoval premiéru Adlerovi a jeho zástupci Gobbelsovi (říkalo se, že jsou protivníci, ve skutečnosti však byli milenci, jak se po mnoha letech ukázalo) možnost dělat populární kroky. Lidské chudině přidělili nové domy. Z peněz nakradených od ne-lidí byla budována kultura. A armáda.

Někteří prominentní lidé si mohli ponechat jako sluhu ne-člověka pouze v případě, že prokázali, že není hrozbou pro společnost a také když za něj zaplatili „pojistku“. Ti lidé, se prozatím nemuseli bát toho, že by se někdo „dotknul“ jejich ne-lidí. Ať už šlo o služebnictvo, rodinné příslušníky nebo snad milenky.

 

„Nějaké nové zprávy, Martene?“

„Pane, - “ sluha pozvedl oči od vzácných váz a přestal je oprašovat. Chtěl začít s tím za léta nacvičeným systémem mluvy, ale pak si uvědomil, že jeho nynější pán mu dovolil si s ním tykat. V těchto zlých časech proto byla omluva pro jeho nezdvořilou mluvu.

„Thomasi, bohužel jenom další špatné zprávy. Premiér nařídil vyšetřování rodu Valenských, takže by brzy mohla přijít řada na vás. Dovolil jsem si obětovat jednu z vašich lepších lahví vína, abych se dozvěděl, co se děje za městem v těch táborech. Zdá se, že jsou to pouze dočasné věznice pro ne-lidi. Otázka je kam posílají ty dočasné vězně potom.“

Thomas se sklesle svezl do křesla. Vypadal čím dál tím víc hůř. Marten ho studoval. Od té doby, co Premiér vydal Dekret jeho pán hubnul. Hubnul, protože se bál. Bál se protože... byl zamilovaný. Zamilovaný do ne-člověka či spíše ne-ženy. Objektem jeho touhy byla elfka Allys.

 

***

„Nikdy tě neopustím. Chci s tebou strávit zbytek svého života.”

„Víš, že to nejde, žijeme mnohem déle než vy – lidé.“

„To mi nevadí, pokud zemřu s tebou po boku, budu spokojený.“

„Sobče!, a co já? Jak mám žít s tím, že tě přežiju, že pokud budeme mít děti, přežiju nejspíš i je?!“

***

 

Marten rád poslouchal cizí rozhovory. V tomto domě neexistovala lepší zábava. Dříve zato sám sebe káral, teď se však chválil. Musel vědět vše, pokud chce přežít. Marten byl tiefling – tedy stvoření člověku podobné, avšak s těmi rozdíly, že na hlavě mu vyrůstaly rohy a nad pozadím delší ocas (který – když byl mačkán u kořene – působil erotické vzrušení). To samo o sobě stačilo, aby byl předběžně zadržen. Nebýt toho, že je Thomasovým sluhou, už by se to stalo.

„Nebojte, pane, časy se zase zlepší. Jistě zasáhne církev. “

„Rád bych ti to věřil. Ale potom, co jsem slyšel... už nevěřím že mě, tebe, můj majetek … i Allys může někdo zachránit.“

 

***

„Doufám, že mi neseš nějakou zprávu, pacholku. Jestli se vracíš s prázdnou, tak tě nechám zpráskat.“

„Jistě, milostpane. Budete potěšen.”

„No tak! Mluv!“

„Ano, ano, nejvznešenější pane. Moji kamarádíšci vyzvěděli, na co se používají ty staré opuštěné budovy za městem. Žádný člověk by se tam nedostal. Ale moji přátelíšci áno. Do těch budov vozí elfíky a elfanky, hobitky, vocasáky a nechají je tam umřít. Tráví je plynem...“

***

 

Marten samozřejmě věděl o všem, co se v domě šustne, ale dělal překvapeného. „Víte Thomasi snad něco, co já ne?“

„Už začalo vraždění...“

Marten to všechno už jednou slyšel, takže jenom přikyvoval, občas se na něco zeptal. „Ale stále si myslím, že církev by mohla zasáhnout a utnout to řádění.“

„Ne, církev zalezla do svojí ulity. I kdyby chtěla něco udělat, nemůže. Její stráže jsou oproti Premiérově gardě nicotné. Navíc mám pocit, že z toho později hodně vytěží. Věř mi, mám to ze spolehlivého zdroje.“

Marten mu to musel věřit, jelikož jeho pán neměl tyto informace od někoho, kdo přišel do domu. Rozhodl se, že si půjde po svých povinnostech. Promyslí si, co udělá. Protože on bude muset něco velmi brzy udělat. Cítil to.

 

Thomas vyslechl sluhu a nechal ho odejít za jeho prací. Chvíli přemýšlel, jestli má něco podniknout, jít za někým, modlit se, ale nakonec to všechno zavrhnul a zamířil nahoru do pokoje za Allys.

Ležela tam a spala. Proto se vysvlékl a vlezl si k ní. Rukou objevoval lákavé křivky jejího těla. Přitáhl se a políbil jí. Oči měla stále zavřené, ale začala se o něj třít, a tak přistoupil na její hru a opětoval její laskání.

***

„Ano, ano, myslím, že to by šlo. Ovšem, pokud se něco pokazí, nikdy jsme se neviděli.“

„Nemusíte mít strach. Umím držet jazyk za zuby, drahý pane.“

„Takže tedy prvního – hned po úplňku, molo třiadvacet?“

„Ano, ano, ale to bude vaše jediná možnost dostat se pryč, drahý pane, věřte mi.”

***

 

„Odplujeme spolu.“

„Cože?“ vzřikla Allys až se jí zhoupla ňadra.

„Odplujeme spolu. Všechno jsem už zařídil. Budeme mít menší kajutu jenom pro sebe. Odplujeme za oceán a tam se vezmeme,“ prohlásil Thomas rozhodně.

„Zbláznil ses? Vždyť -“

„Nezbláznil. Nemáme žádný důvod, proč se tu nadále zdržovat. Žádný,“ řekl to tak, jako kdyby tím chtěl rezolutně zamítnout její připomínky. A opravdu si to myslel.

Jeho rodina nad ním zlomila hůl již dávno. Thomas se o sebe musel postarat sám. Neuměl nic jiného než obchodovat. Musel mít ostré lokty, ale podařilo se. Dokázal si zařídit dům a uživit se. 

„Já... já nevím. Chce se mi odjet. Vím, že s Dekretem přišlo zlo. Vím, že když tu zůstaneme, tak oba zemřeme, ale... já nevím, bojím se toho, co bude jinde. Jak budeme žít? Co budeme dělat? Kam vůbec poplujeme?“

„To už nech na mě. Všechno mám vymyšlené. Teď mi jenom řekni, že chceš jet se mnou. Když mi řekneš, že pojedeš se mnou, tak vyrazíme – prvního – hned po úplňku. Když řekneš, že nepojedeš, zůstanu tady s tebou a budu čekat, co se s námi stane.“

 

 

„Zatracená běhna,“ pomyslel si Marten. Takže chtějí odjet. A jeho tu nechají! Bude tu muset zůstat a čekat, kdy si pro něj příjdou zástupci nového režimu a odvedou ho do jednoho z těch táborů, kde ho zabijí. Otráví ho! Marten slyšel, co to dělá. Začne se dusit, kašlat. Všechny jeho svěrače povolí a v hlavě bude mít takový tlak, že mu z něj praskne. „Děkuji, ale tohle nechci.“

Takže ti dva ho tu chtějí zanechat smrti a sami si chtějí odjet někam daleko. Ale má se opravdu čemu divit? Co kdy měl z toho, že tak dobře sloužil svému pánovi? Přehlížení? Plat, který nestačí ani na nové oblečení? Ne! Musí něco udělat, jednat. Bude muset utéct, ale kam – a jak? Musí vymyslet nějaký plán.

***

„Kolik to bude míst?“

„Dvě kajuty, drahý pane. Jedna pro dvě osoby a ta další je malinká, tak akorát pro jednoho člověka.“

„To bude stačit.“

„Rádo se stalo, drahý pane, můj měšec a já vám děkujeme.“

***

 

„Co tu chceš, ty špíno?“

Voják na stráži nebyl zrovna příjemný, ale co se dalo dělat. Marten byl natolik zaskočen jeho tónem hlasu, že ani nereagoval na úder do obličeje. Pouze se skácel na zem a držel si ruce na nose. Nevěděl, co má odpovědět na opakované otázky strážného. Jenom se na něj koukal a držel se v klubíčku, aby mu následné kopance příliš neublížily.

„Orre, to stačí,“ řekl druhý muž, který se objevil ve dveřích. Orr na něj kouknul, pokrčil rameny a nechal Martena být.

Nově příchozí vypadal jako některý z vyšších úředníků. Se zájmem si Martena prohlížel, a to se mu moc nelíbilo.

„Proč jste sem přišel?“ pronesl úředník nezaujatě a dychtivě čekal na jeho odpoveď jako by měla rozhodnout o jeho životě.

„Učinit oznámení.“

„Oznámení? Jaké oznámení?“

„Můj pán spí s elfskou běhnou.“

 

***

„Ty už jsi se vrátil? Co jsi tam dělal tak dlouho?“

„Ani se neptej. Je to tam příšerný. Taková práce! Trvalo mi celé odpoledne, než jsem mohl vyřídit svou žádost. A zjistil jsem tam jednu zajímavou věc.“

„Všichni ti úředníci tam. Všichni, úplně do jednoho. Oni se všemi počítají jako s čísly a s dobytkem. Všechno si evidují, na všechno chtějí povolení. Ale – nevím jistě – zajímalo by mě, proč jsou tak pečliví.“

„To nevím, ale měl bys přihlásit i mě. Třeba jako kuchařku nebo já nevím.“

„Ne, to ne! Nebudu tě nikde přihlašovat jako nějakou skříň nebo krávu. Pro mě jsi živá! Z masa a kostí. Teče v tobě krev. Copak s tebou tam mají právo zacházet jako s obyčejným číslem?“

„Ne, to nemají, ale ty jsi se tak zachoval k Martenovi! Co by na to řekl on, že se k němu chováš jako ke kusu dobytka? Co kdyby řekl, že když jsi ho tam přihlásil, jsi vlastně stejně tak špatný jako oni?“

„Já -, já nevím. Už nevím, co mám dělat. Bojím se, že nemám dost síly bojovat do konce.“

***

 

Do úplňku zbývaly dva dny, když Thomase potkala ta nemilá záležitost. Bylo to v ten večer, kdy si chtěl promluvit s Martenem, osvobodit ho od služby a nabídnout mu možnost cestovat s ním a s Allys. S Allys to už probíral. Nebyla tím nijak nadšená, ale nakonec souhlasila.

Bylo po sedmé, už se strachoval, co se Martenovi stalo. Neustále se přesvědčoval, že nedošlo k nejhoršímu. Kdyby Martena chytili premiérovi lidé a trochu ho zmáčkli, už by mu klepali na dvěře. Dolů sešla i Allys, chtěla být u toho. Měla Martena v rámci možností ráda, ale v případě, že by nechtěl jet s nimi, nehodlala jej přemlouvat.

„Co když se mu něco stalo?“ ptala se každou chvíli Thomase a ten jí odpovídal to samé: „On se vrátí. Nic se mu nestalo. Za chvíli tu bude, uvidíš.“ Oba byli již nervózní. Čekali dole ve vstupní hale. Allys předstírala, že si prohlíží obrazy nad vstupními dvěřmi. Byli na nich Thomasovi předci. O kus dál stála rytířská brnění. Všechno originály brnění rytířů, kteří sloužili rodině.

Ozvalo se zaklepání.

***

„Takže vy chcete výměnou za svědectví možnost bezpečně vycestovat?“

„Ano.“

„Nuže, uvidíme, podle výsledku vás odměníme.“

***

 

Thomas s Allys se lekli. Vyslali krátkou modlitbu k Všemohoucímu a Marten se šel podívat ke dveřím. Pohledem Allys jasně naznačil, aby se šla schovat do úkrytu. Jakmile mu zmizela z dohledu vyčkal ještě kratičkou chvíli a pak otevřel kukátko:„Přejete si?“ Za dveřmi stála hrstka premiérových gardistů. Velel jim menší muž s obličejem jako tuřín.

„Dobrý večer, mohl byste, prosím, otevřít? Máme příkaz k prohledání vašeho domu.“

Thomas neměl jinou možnost. Neznal výmluvu, kterou by jim zabránil ve vstupu. Kdyby jim odporoval násilím, snadno by dveře vyrazili. Možná ještě fungovala jejich magická ochrana, ale schopnější kouzelník by ji za chvíli zlomil.

„Ano, jistě, počkejte chvilku.“ Zašátral rukama a otevřel dveře. Udělal krok a postavil se do nich . Jestli musí mít někdy v životě odvahu, tak to bude teď. Musí dokonale uplatnit svoje schopnosti.

„Říkal jste příkaz k prohledání mého domu? Ukažte mi ho!“

Velitel zaváhal, zdali nemá prostě Thomase odstranit z cesty fyzicky a pak zvolil druhou variantu. Podal mu požadovanou listinu. Pravděpodobně mu došlo, že pokud by napadnul osobu z vyšší třídy a posléze se ukázalo provinění proti ní jako neoprávněné, byl by to jeho konec.

Thomas důkladně studoval příkaz. Podle něj ho někdo udal za sexuální styk ne-člověkem. Nebyla tu žádná klička, kterou by mohl použít. Žádná, kterou by mohl vojáky zdržet nebo poslat pryč. Na druhou stranu, Allys je již nejspíše schovaná a bojí se a čeká až si pro ní Thomas příjde a řekne jí, že je všechno v pořádku. „Vypadá to dobře, pojďte dál a nezouvejte se.“

Vojáci vešli dovnitř a rozešli se do stran. Velitel se rozhodl dělat Thomasovi společnost. Když chtěl Thomas zavřít dveře, odbil ho velitel s tím, že to není žádoucí.

 

***

„Ale vždyť jste mi slíbili, že budu moct odjet pryč! Mám dokonce legální povolení k pobytu, já...“

„Ano, ale pokud vaše obvinění nebylo pravdivé, budete obviněn z pomluvy. V případě, že jste nám donesl spolehlivou zprávu, obviníme vás z velezrady. Nemusím vám říkat, jaký je trest za ty zločiny, že?“

„Velezrady? Jakto?!“

„Jelikož jste přinesl udání na člověka, to je velezrada.“

***

 

Allys byla schovaná za dvojitou tajnou stěnou. Nikdo jí tu nemohl najít. První stěna byla tajná jen napohled. Za ní se skrývaly knížky s obrázky nahých žen a mužů v různých pozicích. Ty knížky byly sice zajímavé, ale tvořily pouze dojem, že každý, kdo sem nakoukne, ví, proč je ta komora tajná a nekouká dál. Druhá tajná stěna byla úzká a za ní byl dobře odhlučněný prostor pro jednu osobu, která tam měla pro případ nouze jídlo a vodu na tři dny.

Ve vedlejším pokoji již byli gardisté. Měla strach. Ne z toho, že jí najdou a potrestají, ale že kdyby jí našli, potrestají i Thomase a Martena. Neměla Martena moc ráda, protože působil – jako každý jiný tiefling – trochu podivně. Ale i tak by ho litovala. Slyšela, že kroky odezněly a oddechla si. Teď už jen čekat, až si pro ní příjde Thomas.

 

Důstojník se jmenoval Farnek. Patřil mezi sortu těch lidí, kteří si nejdou daleko pro ránu. Celý dosavadní rozhovor s ním byl pro Thomase vyčerpávající. Musel hledat uličky, jak utíkat jeho nástrahám a vyhýbat se možným urážkám. Oba zaujali pozice pod obrazem Enicha Vykupitele. Velitel vysílal jedovatá slova a provokoval. Thomas měl co dělat, aby žádná z jeho odpovědí nebyla provokativní nebo dvojznačná. Takže tam potom už jenom stál a mlčel. Skoro všichni vojáci se už vrátili, někteří z nich si docela jistě nesou tajně v kapsách s sebou pryč, ale s tím nemohl Thomas nic dělat.

„Dobrý večer přeji.“ Thomas se podíval ke dvěřím. K těm dvěřím, které nesměl zavřít. Připadal si teď v jednom z těch špatných dramatů. Ve dveřích stál muž. Podle zavalité postavy, masitého podbradku, špinavé vzezření a nepříliš vábné oblečení ho nejprve považoval z jednoho z bezdomovců.

„Kdo jste?“ Znělo to jako by nemluvil k něčemu většímu než je hromádka trusu.

„Jsem magister -“

„Ne, ne, ne,“ Thomas chtěl být odbojný, ale věděl, že si tím leckdy může jen přihoršit, „nechci vědět, jak se jmenujete, ale čím jste – co tu pohledáváte?“

„Jsem čaroděj, pane. Přišel jsem prohledat váš dům. Snad vám to nevadí.“

 

Říkal si magister. Asi nikdo kromě něj samotného nevěděl, do jaké míry ovládá magii, stačilo pouze vědět, že ten den, kdy navštívil mladého pana Thomase, posléze odváděli z domu dvě osoby v poutech. Zkušený mág našel dvojici tajných zdí a mladou elfku vyvedl.

Dům se pak stal terčem útoků chamtivých důstojníků. Thomase a Allys umístili odděleně. Přezkum případu netrval dlouho.

 

***

„To mě podržte, ten váš pán, to je číslo.“

„C- cože? S- stalo se něco?“

„Ano, můj malý, ocasatý příteli. Stalo. Právě jsem skončil s výslechem těch dvou. Je to dobré, velice dobré.“

„Dobré? Nikdy mu nedokážete, že vobjížděl tu elfku, když odvolám svoje prohlášení.“

„Můj příteli, docela mě bavíte. To klidně můžete, s největší radostí to příjmu. On se totiž pan Thomas přiznal! Vypadalo to, že je upřímně hrdý na to, že s ní může být. Víte: někdy si říkám, že bych to taky zkusil. Vlastně mě to už docela dlouho láká, ale dokud panuje tahle prvotní vlna odporu, nemůžu.“

„Jste nechutný! P- pokrytecký, sobecký.“

„Ano, to ano, nejspíše jsem. A také jsem zlomyslný. Víte, sdělil jsem panu Thomasovi, kdože ho to udal. Sdělil jsem to i té krasotince. A můžu vám říci jedno: ještě se jednou uvidíte. Zařídil jsem vám třem totiž společnou popravčí místnost.“

---