Den v Tžungli

Pískomil vyrazil vpřed. Bylo pozdní odpoledne a on si musel najít večeři. Vyběhl tedy po cestě, která se mu zdála být nejblíže jeho cíli a šinul se po ní. Supěl, úpěl a chrčel, když si uvědomil, kolik námahy má ještě před sebou, ale otázka života a smrti ho tlačila kupředu. “Dopadnu tě,” šeptal a s vyceněnými zuby předváděl tanec smrti, dupal podrážkami o sebe a skřípal tesáky (precizně vyčištěnými, takže vydávaly při skřípání vysoké Cé). Nakonec spatřil kořist. Byl jí mladý Lískopyskáč Smradlavý, který myslel, že se zde koná nové představení baletu. Když spatřil svůj omyl, zapískal a zběsile utíkal pryč. Pozdě. Pískomil ho vypočítavým hodem vidličkou připíchl na zem a dvojím říznutím svého dokonale nabroušeného nože ho rozdělil na tři přesné třetiny. Snědl ho a zapil svým octovým vínem, které nosil vždy u sebe. Následovně zalehl k zaslouženému odpočinku.

Zatím o kousek dál hledal drakopes místo, kde by si odpočinul. Svým vycvičeným šestým smyslem vycítil za hromadou smetí, která mu stála v cestě, hrad. Vzlétl, zaštěkal, zajiskřil a hnal se přes smetí. Před ním se objevil hrad.

Drakopes zajásal a hnul se k němu, těšil se přitom, jak se vyspí. Náhle se však zarazil, když si všimnul nápisu na dveří, který mu rázem pokazil jeho vznešenou náladu: “Nedobytný hrad.” Zaklel a přistál. Přešlapoval chvíli na místě a přemýšlel. Zachvátila ho úzkost, podivné mrazení na křídlech a na čenichu. “Bah,” odfrkl si. Chtěl otevřít dveře, ale uvědomil si, že těmi do nedobytného hradu nebude moci vstoupit. Poté chtěl vzlétnout a snést se do hradu z výše, ale zablesklo mu hlavou, že i na tuto eventualitu bude nedobytný hrad připraven. Chtěl rozmlátit zdi, ale neučinil tak, protože věděl, že nedobytný hrad má jistě zdi nerozbitné.

Pak ho napadla spásná myšlenka. Začal hrabat svými ostrými drápy do země, chtěl se do hradu podkopat. Tu jeden z jeho ostrých drápů narazil na kámen a hned na to na další. “Pche,” rozpoznal náhle, “jistě je to pod ním samý šutr.” Ze zoufalství vyšlehl plamen, zařval a odporoučel se pryč.

Hrad zůstal nedobyt.

Noc se přeměnila v den a v městě F začalo vycházet slunce. Šimrající paprsek probudil zoologa Petra z postele. Petr vyskočil a chňapl po něm rukou, ale paprsek včas uhnul. Petr se pousmál a opět ulehl. Zavřel oči a předstíral spánek, celé jeho tělo však bylo napjaté v pozoru.

Paprsek se znovu přiblížil a začal šimrat Petra na nose. Petr se vymrštil a švihl po něm sítí, kterou měl vždy po ruce. Tentokrát se nemýlil a lapený paprsek se začal v síti škubat. Petr ho vzal a vložil do láhve od Bola-boly, tu pak zašpuntoval zátkou z rostliny Hlum-mum.

Protáhl se a stoupnul si na ruce a šel po nich, jak to měl ve zvyku. Nohama si vyčistil zuby a podrbal záda. Poté vyskočil, aby si mohl prohlédnout svůj obličej v zrcadle, hlasitě se zachechtal a vyrazil ven. Dnes byl ten správný den, aby splnil svůj celoživotní cíl: chytit Lískopyskáče Smradlavého.

4. Zoolog Petr potkává Kutihlava Lysého

Jak se tak Petr procházel na rukou, doléhaly k němu zvuky s Tžungle. Zněly strašidelně, ale Petr je znal jako své kalhoty, a tak se nebál. Naopak, byl potěšen: hlučnost zvuků byla dnes neobvykle vysoká, a tak byla velká pravděpodobnost, že dnes Lískopyskáče Smradlavého dopadne. Zabočil tedy radostně po cestě k Tžungli, leč náhle ho nemile překvapila závora, která vstupu do Tžungle zabraňovala. “K ďasu. Který Moutěkutě sem dal tu zpropadenou závoru!” zařval, rozčilen novou překážkou, která mu bránila v splnění jeho cíle.

“Já,” řekl kdosi a vystoupil ze stínu kapradí. Potom se představil: “Jsem Kutihlav Lysý a Lysý se jmenuji, jak jste si asi všiml, protože jsem plešatý. A to, jak známo, je známá známka velké inteligence.” “Jsem zoolog Petr,” řekl Petr a podával mu nohu, aby si s ním mohl podat ruku. Chvíli se na sebe dívali, až Petr pronesl: “Proč jste sem dal tu závoru?” “Tžungle je nebezpečná,” odpověděl Kutihlav a uhlazoval si svou pleš. “Jsem zoolog, byl už jsem v Tžungli mnohokrát,” odporoval Petr. “Tžungle je nebezpečná,” zamítl jeho námitky Kutihlav. “Pro někoho možná,” řekl Petr, “ale pro mě ne.” “Tžungle je nebezpečná,” spražil ho Kutihlav. Petr se zamyslel. Uvědomil si, že má Kutihlav pravdu, a tak ho kopl do hlavy, čímž ho uvedl do stavu bezvědomí, obešel závoru a vešel do Tžungle.

Jakmile byl v Tžungli, cítil se Petr jako doma. Obezřetně rukama našlapoval na mechový porost, neboť mu bylo zřejmé, že všude může číhat nějaká ta past. Mířil k místu kdesi uprostřed Tžungle, kde tekl malý potůček s velkým množstvím Kuňkavek, oblíbenou to potravou Lískopyskáče Smradlavého.

Brzy byl tak blízko, že uslyšel bublání a zurčení vody, které se kloubilo s tradičním kuňkáním Kuňkavek. Došel k potůčku a obezřetně se rozhlédl levým okem napravo a pravým nalevo, a pak zase obráceně, aby zmátl případné pozorovatele. Poté jediným odrazem obou rukou přeskočil na druhou stranu potoka. Lískopyskáče ale nikde nespatřil. Sestupoval tedy po proudu potoka doufaje, že Lískopyskáče přeci jen najde. Podle halasného kuňkání Kuňkavek ovšem za chvíli poznal, že jeho snaha je marná. Dnes tu Lískopyskáč rozhodně nebyl. Chtěl se obrátit a odejít domů, když v tom si všiml Pískomila, jak se vrací do své nory.

“Pískomile,” zavolal na něj, “počkej chvíli.” Pískomil sebou trhl a pomalu se otočil. Náhle hodil basketbalovým míčem přímo do síťky zoologa Petra. “Za tři body,” zajásal.

“Pískomile,” řekl poněkud rozčileně zoolog Petr, “nejsem tu kvůli nějakému hraní. Nemám čas na žádné blbůstky, mám důležitější věci na práci.” Chvíli se odmlčel a potom řekl: “Navíc to nebyla žádná trojka.” Pískomil zrudl, zmodral, zežloutl, zfialověl a nakonec se rozčilením zkroutil dokolečka. “Nevykrucuj se,” pronesl Petr, “a řekni mi, jestli si dnes náhodou neviděl Lískopyskáče Smradlavého.”

Po této otázce se zkroucený Pískomil začal kroutit na opačnou stranu tak dlouho, až se narovnal. Jeho oči se stáhly do potměšilého výrazu: “Rozhodně neviděl,” odpověděl a zahrabal levou nohou, aby dodal své řeči na důraznosti.

Na jeho hloupou odpověď mu ovšem Petr neskočil. Byl přeci zoolog a zabýval se studiem chování všech různých potvor, takže dobře věděl, že když Pískomil říká rozhodně, tak je výrok obsažený ve zbytku věty rozhodně nepravdivý. Nedal to na sobě ovšem vůbec znát a řekl: “Inu dobrá, když to říkáš.” V průběhu své řeči se ale nenápadně k Pískomilovi přiblížil. V momentě, kdy byl asi metr od něho, prudce zaštěkal. K umocnění účinku také rozsvítil svou baterku přímo do očí Pískomila.

Takový nátlak Pískomil nemohl snést - opět se zkroutil do kolečka a něco nesmyslného brumlal. Petr zhasl baterku, protože si uvědomil, že nátlak světla byl už příliš velký na nebohého Pískomila, takže ten teď ani nemohl mluvit.

A opravdu, jakmile zhasl světlo vypravil ze sebe Pískomil větu: “Všechno povím, dočista všechno.” “Tak povídej,” nenechal ho Petr vzpamatovat z dočasného šoku, “kde je Lískopyskáč!” “Není mimo Tžungli. Viděl jsem ho,” zaskuhral Pískomil. “Dobře,” řekl zoolog “tak kde tedy je?” “Rozhodně ho nikdo nesnědl a nejmíň ze všech já,” třepetavým hlasem odvětil zcela zničený Pískomil. A zoolog Petr měl náhle jasno...

Asi v dobu, kdy zoolog Petr potkal Kutihlava, odlétal rozzlobený Drakopes od nedobytného hradu. Chtělo se mu spát a cítil se hrozně unaven. Víčka se mu sama od sebe přivírala k sobě, křídla mávala pomaleji a pomaleji. “Vaúúú,” zavyl Drakopes a vyšlehl jiskřičky plamene. Bylo to k vzteku.

“Přece někde musí být místo, kde bych se vyspal,” promluvil k sobě a rozezleně mávl packou, když žádné takové v okolí nenašel. Musel letět stále dál, ale cítil, že dlouho už jeho křídla neudrží nosnost jeho těla a on se zřítí střemhlav dolů.

“Ještě chvíli, ještě chvíli,” říkal si pro sebe a snažil se odsunout víčka od sebe a zvýšit frekvenci pohybu křídel. Nic mu to ale nebylo platné, naopak, vše se tím ještě zhoršovalo. Nakonec se mu víčka definitivně zavřela a pohyb křídel ustal. Právě v tu chvíli se pod ním objevila Tžungle a on se nezadržitelnou rychlostí řítil dolů, přímo do ní.

Zoolog Petr se zle zamračil na Pískomila. “Pískomile,” pronesl, “víš dobře, že Lískopyskáč je užitečné zvíře, které je v Červené knize ohrožených druhů.” Na to Pískomil začal zběsile šoupat nohama a koulet levým a pravým okem v protisměru, což znamenalo, jak Petr dobře věděl, že byl krajně rozrušen. “Nakonec,” podotkl zoolog Petr dál, “to by až tak nevadilo - ale vadí mi to, že ho chci už dávno ulovit, a když mám konečně pořádnou příležitost před sebou, tak ho sežereš. Fuj. Styď se!” A aby jeho projev nebyl takový neslaný nemastný, vyndal z kapsy sůl a olej a dochutil ho jimi.

“Možná bych se mohl pokusit to nějak napravit,” zahuhňal zlomený Pískomil. “To by mě tedy zajímalo jak,” řekl ještě trošku rozezleně zoolog, ale protože to byl hodný člověk a měl rád, když se někdo pokoušel napravit své chyby, jeho zloba ho rychle opouštěla. Pískomil se mezitím kolem něho začal procházet do osmičky - to byla známka, že opravdu přemýšlí. Po dvou hodinách usilovného přemýšlení vykřikl: “Mám to!” Petr mu podal nohu, aby ho vytáhl z dvoumetrové jámy tvaru osmičky, kterou mezitím Pískomil vyšlapal. “Tak povídej,” řekl pak Pískomilovi. Pískomil upřel své oči na zoologa a vypravil ze sebe: “Mohl bys do mě vlízt a Lískopyskáče vytáhnout zpátky ven... Jseš přeci biolog a tak se dobře vyznáš v mojí trávící soustavě.” Zoolog Petr se zamyšleně podrbal patou za uchem. “Hmm, myslím, že je to v celku dobrý nápad,” usoudil po chvíli a pomalu přikročil k Pískomilovi. Tomu se v očích zeleně zablýsklo. Za dvě hodiny přemýšlení si již oddechl od počátečního šoku a vymyslel plán. “Rozhodně za tebou nezavřu tlamu a hned tě pustím zase ven,” prořekl se, ale zoolog Petr byl tak nadšen tím, že po letech konečně dosáhne svého vytouženého cíle, že si jeho proradnosti nevšiml a vkročil do temných útrob zrádného tvora...

Pískomil s radostí zaklapl tlamu. A právě v tu chvíli těsně vedle něj dopadl vysílený drakopes. Pískomila nejprve jeho přílet vylekal. Myslel, že je to nebeská pomsta za jeho proradnost. Za chvíli se ale uklidnil, když spatřil, že drakopes se ho napadnout zcela jistě nechystá. “Ouha,” zanaříkal zcela zničený drakopes utrápeným hlasem. “Maj gad,” zanaříkal znovu, tentokrát pro cizokrajné posluchačstvo. “Co se stalo,” zeptal se ho se zájmem Pískomil. Drakopes pomalu otevřel levé oko. Když po své levé straně nikoho nespatřil, levé oko opět zavřel. Pak proceduru otevírání oka zopakoval i na své pravé straně. Tentokrát zahlédl Pískomila. “To je dlouhá historie,” zamumlal v odpověď, “snad bych s ní mohl začít už od svého narození. Ne,” zarazil se a zatřásl hlavou, “vlastně už u mého početí. Možná při početí mého otce. Nebo ještě před tím? Vlastně na tom nijak nesejde - začátek není nijak zajímavý. Nejhorší je výsledek.” “A to?” optal se Pískomil. “Jsem ztahaný jako pes, unavený jako drak a dosud jsem nenašel místo, kde bych mohl přespat. Už ani hýbat křídly nemohu,” postěžoval si drakopes. Pískomilovi se opět zaleskly zeleně oči. “Měl bych pro tebe příbytek,” pronesl zaujatě a ukázal směrem do svého chřtánu. “Myslím, že by ses tam krásně vyspal, aniž by tě cokoliv rušilo,” dodal hned. “Ó, díky, blahoslavený,” zajásal drakopes, který pro svou malátnost nepostřehl zlé úmysly Pískomila a odbelhal se do útrob Pískomila. Ten s potěšením zamlaskal a olízl se.

Někdy v té době zavítal do města F neznámý mudrc AD navštívit svého přítele zoologa Petra. V hlavě se mu rojily tisíce myšlenek jako včely v úlu. Každá věc měla svůj smysl, i drobnost dokázala ostrému vnitřnímu zraku neznámého mudrce AD odkrýt hlubiny nekonečna.

Cesta k domovu zoologa Petra byla náhle u konce a neznámý mudrc AD si téměř nevšimnul, že již dokončil svou výpravu. “Věru, to již jsem zde,” zadumal se, když se vynořil ze zamyšlení a spatřil jemu dobře známou budovu, “vzdálenosti jsou tak relativní...” Došel k domu a zaklepal na dveře. Když se neozvala žádná odpověď, zabušil znovu se stejným výsledkem. Pokusil se otevřít dveře - ty nebyly zamčené, a proto vkročil dovnitř. Porozhlédl se pozorně po místnosti. Když zjistil, že v Petrově pokojíku chybí síťka, byl si neomylně jist, že není doma. “Ne všechny cíle nalezneme tam, kde je hledáme,” pomyslil si neznámý mudrc AD a vykročil směrem k Tžungli. Tušil, že se jeho přítel vydal na lov Lískopyskáče Smradlavého, který zoologovi již tak dlouhou dobu unikal. Něco hluboko v mysli neznámého mudrce AD mu říkalo, že dnes byl pro Petra ten správný den...

Kroky neznámého mudrce AD neomylně směřovaly k Tžungli, zatímco on se opět potuloval kdesi ve své mysli a svém snění. Rozebíral otázky, o kterých věděl, že jsou tak těžké, že je v celku dost dobře nemůže unést, aby je vzápětí poznatelné opět skládal. Náhle narazil na závoru - nejprve myslel, že jde o imaginární překážku v jeho mysli , která mu bránila uchopit další kus poznání, ale vzápětí zjistil, že se jedná o materiální překážku ve “skutečném” světě, která bránila vstupu do Tžungle. V tom momentě, či snad jen o nepatrný okamžik později, pronikl do sluchových orgánů neznámého mudrce AD hlas: “Stát. Dál už ani krok. Tžungle je nebezpečná!” Neznámý mudrc AD jen pokrčil rameny a podíval se tím směrem, kde odhadoval původce hlasu. Za chvíli spatřil podivnou postavu za závorou. “Kdo jste,” zeptal se neznámý mudrc AD se zájmem. “Jsem Kutihlav Lysý a Lysý se jmenuji, jak jste si asi všiml, protože jsem plešatý. A to, jak známo, je známá známka velké inteligence. A kdo jste vy?” obrátil se Kutihlav na neznámého mudrc AD. “Jsem neznámý mudrc AD - pro přátele jen neznámý mudrc A,” odvětil ten prostě. Kutihlavova pleš se zablýskla. “Již jsem o vás zaslechl, o vaší moudrosti kolují pověsti,” ušklíbl se Kutihlav potměšile. “I já jsem samozřejmě slyšel vaše jméno z mnoha úst - všichni ho vyzdvihovali jako vítr vyzdvihuje listy ze země! Vždy jsem vás chtěl zahlédnout a přesvědčit se, zda jste opravdu tak inteligentní,” blahořečil neznámý mudrc AD Kutihlavovi. “To jistě jsem,” nafoukl se ten pýchou až málem vyletěl k nebi. “Věřím vám, ale přesto bych se rád přesvědčil,” přikývnul neznámý mudrc AD, “jistě nedokážete zvednout tuto závoru z druhého konce bez pomoci jakéhokoliv nástroje?” “Jakpak by ne,” ohradil se Kutihlav a přešel na druhou stranu, “stačí jen v předem vypočítané vzdálenosti malé vé udeřit do závory dostatečnou silou velké ef směrem nahoru a je to!” Zatímco mluvil, prováděl k vyprávění i náležité úkony, takže když domluvil, závora se vyšvihla do vzduchu. “Jste opravdu tak inteligentní, jak tvrdili” pronesl neznámý mudrc AD a vešel do Tžungle.

Poté, co vkročil do Tžungle, začal neznámý mudrc AD uvažovat, kde by asi nejspíše narazil na zoologa Petra. Nejprve vyzkoušel deduktivní myšlenkový pochod. Zoolog Petr hledal Lískopyskáče Smradlavého. Byl právě čas oběda - to znamenalo, že Lískopyskáč se vypraví na lov Kuňkavek, jeho oblíbené potravy. Kuňkavky žily u malého potůčku v Tžungli, takže právě tam bude zoolog Petr Lískopyskáče hledat. To znělo logicky. Neznámý mudrc AD sice věděl o nedostatcích logického systému, o možnostech změny, chyb a samozřejmě také vysoké pravděpodobnosti nesmyslnosti, a dalších a dalších věcech, které mohly tuto vratkou teorii vyvrátit, ale bylo mu celkem jasné, že o tom jeho přítel Petr neuvažoval, a tak zadal svým krokům směr k potůčku. Tam ale zoologa Petra nenašel.

Neznámý mudrc AD se posadil ke břehu a vložil své nohy do potoka. Voda ho příjemně osvěžovala. Chvíli se díval na oblohu, potom si zapálil dýmku a vypouštěl do vzduchu malé kouřové kroužky. Teď nebyl čas na spěch, protože by mu pak nezbýval čas. Proto se položil do trávy a spokojeně pro jednu chvíli nemyslel na nic.

O něco později již přemýšlel o ničem, a tak zjistil, že je ten správný okamžik vyrazit dál. Vyklepal dýmku a pomalu vstal. Rozhodl se, že se pokusí prohledat Tžungli. “Buď ho najdu, nebo ne,” zcela správně ohodnotil situaci. Pak se zasmál radostným smíchem. “Blahoslavení ti, jenž mají určený cíl, který hledají, neboť jen ti ho mohou nalézti.”

Tak pravil neznámý mudrc AD.

Po několika minutách pátrání narazil na odpočívajícího Pískomila. Neznámý mudrc AD se rozhodl, že položit Pískomilovi dotaz může být pro jeho pátrání jen přínosné, a proto tak i neprodleně učinil. “Zdravím tě, Pískomile. Hledám zoologa Petra. Nevíš, kde bych ho měl hledat?” Pískomil se vylekal. Zdálo se mu, že neznámý mudrc AD ví o jeho zločinu a teď si z něj jen tropí hloupé žerty. “Trest přijde,” tušil Pískomil. Celý se rozklepal, až vypadal jako třesoucí se rosol. “Rozhodně ne,” zanaříkal skrze zuby a snažil se co nejméně otvírat svou tlamu.

Neznámý mudrc AD ihned poznal, že chování Pískomila není přirozené. Ač neznal tak dobře biologické druhy jako zoolog Petr, pochopil, že mu Pískomil neříká tak zcela pravdu. Navíc ho otázka zcela jistě psychicky zdrtila. “Pokud jsi mluvil pravdu, pak opravdu nevíš, kde bych měl zoologa Petra hledat. Pokud jsi ale lhal, pak zcela jistě víš, kde mám Petra hledat,” řekl neznámý mudrc AD a pokusil se svou logickou výpovědí Pískomila psychicky zmást. “Mám svá základní práva a svobody,” křičel s brekem Pískomil, “nemůžeš mě jen tak obvinit z toho, že lžu!” “Z ničeho jsem tě neobvinil,” podotkl neznámý mudrc AD, “pouze jsem vypočítával logické možnosti. Pokud jsi mluvil pravdu, pak jsem tě neobvinil z žádné lži.” “Ale ty jsi mě obvinil, obvinil, obvinil!” rozčilený Pískomil dupal nohou stále víc a víc, a nevědomky se tak přiznal.

“Tak Pískomile, a teď pískej dobrotu, kde je!” vykřikl neznámý mudrc AD. Druhý šok za den Pískomila doslova zlomil. Navíc si byl ve svých představách zcela jist, že neznámý mudrc AD stejně o všech jeho hříšcích stejně ví. “Sežral jsem ho. Stejně jako Lískopyskáče a drakopsa,” zafňukal. Najednou mu v očích znovu blýsklo zelené světýlko, když dostal nápad. “Ale chtěl bych je zachránit a všechno vrátit zpět. Mohl bys vlízt dovnitř, do mé tlamy a všechny je vytáhnout!” zahlaholil. “Nedělej ze mě univerzitního profesora,” spražil ho pohledem neznámý mudrc AD, “na tohle ti rozhodně neskočím. Koukej je vyplivnout,” zavelel. “Tak to nikdy,” rozhodl se vzdorovat Pískomil. “Radši tě taky sežeru!” vykřikl rozlíceně a skočil po neznámém mudrci AD. Ten ale včas uhnul, podrazil Pískomilovi nohu a potom ho chytil za krk. “Pamatuj si Pískomile,” začal ho poučovat, “že násilím se nikdy nic nevyřešilo,” rozprávěl a mezitím tloukl Pískomila do hlavy. “Tak a teď je hezky vyplivni!” dodal výhružně. A zničený Pískomil ho uposlechl.

Rázem se kolem Pískomila objevil tři další postavy. Polospící drakopes a zoolog Petr, který nohama pevně svíral Lískopyskáče Smradlavého. “Neznámý mudrci A!” vykřikl radostně, když spatřil neznámého mudrce AD, “rád tě znovu vidím.” “I já tebe, Petře,” odpověděl neznámý mudrc AD po pravdě. Zoolog Petr napřáhl nohy před sebe a ukázal neznámému mudrci AD Lískopyskáče. “Podívej,” chlubil se, “právě jsem splnil svůj celoživotní cíl: chytit Lískopyskáče Smradlavého.” V tu chvíli vykřikl Lískopyskáč: “Já nechci být chycený!” Na to se neznámý mudrc AD zamyslel. “Myslím, že bys ho měl pustit,” řekl Petrovi. “Proč?” zatvářil se ten udiveně. “Celý život jsem se na to těšil...” dodal. “Poslouchej,” odvětil neznámý mudrc AD, “lidé, kteří si splní svůj celoživotní cíl a nenaleznou si další, už nemají pro co žít.” Zoolog Petr se na dlouhou chvíli zamyslel. “Myslím, že chápu,” řekl zoolog Petr a pustil Lískopyskáče Smradlavého na zem. Ten ihned odběhl hlouběji do Tžungle, kdyby si to zoolog Petr chtěl ještě rozmyslet. “Promiň, ale rád bych si teď něco promyslel o samotě,” promluvil pak Petr. Neznámý mudrc AD kývnul hlavou a otočil se k Pískomilovi, který mezitím silně plakal. “Co se děje Pískomile,” zeptal se ho. “Mám hlad,” rozeřval se ten ještě víc. “Na,” řekl neznámý mudrc AD a podal mu hrst bonbónů, “když půjdeš na sever od Tžungle narazíš na čokoládovnu a tam jich najdeš hromady.” “Mňam, je to dobrý,” řekl Pískomil a rozeběhl se na Jih. Neznámý mudrc na něj chtěl zavolat, že si spletl světové strany, ale pak jen mávl rukou. “Ale což, jednou k té čokoládovně stejně doběhne.”

“A co ty,” obrátil se na drakopsa, “co máš za problém?” Drakopes otevřel pravé oko a promluvil: “Chci spát a nemám kde...” “A kde bys spal nejraději,” zeptal se ho neznámý mudrc AD.

“My, drakopsi,” zasmušile vyprávěl unavený drakopes, “nejraději spíme v hradech. Na jeden takový jsem už cestou narazil, ale byl nedobytný.” “Každý hrad je dobytný,” podotkl neznámý mudrc AD, “stačí jen vědět jak na něj. Když mě k němu dopravíš, tak ho pro tebe dobudu.” Naděje přidala drakopsi na síle a proto znovu vzlétl. Neznámý mudrc AD mu naskočil na záda a už uháněli oblohou směrem k nedobytnému hradu. Když přeletěli hromadu smetí dorazili k hradu. Drakopes tlapkou mávnul na ceduli a neznámý mudrc četl: “Nedobytný hrad.” “Je to marné,” zakňučel drakopes, kterého opět přemohl pocit beznaděje a zmaru. “Ó, nikoliv,” zasmál se neznámý mudrc AD, “už vím jak na něj!” Překvapený drakopes se zasmušile podíval na neznámého mudrce AD, myslel, že si z něj tropí žerty. Na co by také za tu krátkou chvíli mohl přijít?!

Ale neznámý mudrc AD nelenil a přistoupil k hradu. Ze svého baťůžku vytáhl modře zbarvenou propisku. Pak jediným tahem přeškrtl na ceduli dvě písmena. “Dobytný hrad,” četl drakopes, kterého přemohl záchvat veselí. “Prosím,” otevřel neznámý mudrc AD dveře zmáčknutím kliky, “hrad je jen tvůj.” Drakopes vletěl dovnitř a urychleně usnul.

Hrad byl dobyt.

Neznámý mudrc AD pak pomalu vyrazil směrem z Tžungle. Když míjel závoru spatřil známou postavu. Byl jí Kutihlav Lysý, který se radoval a plácal se do stehen. Přitom vykřikoval do vzduchu: “I neznámý mudrc AD uznal, že jsem ze všech nejinteligentnější! Slyšíte všichni?! I on to uznal.” Pak jen o něco méně hlasitěji dodal: “Ale já to vždycky říkal, vždycky jsem to věděl.” Neznámý mudrc AD se pousmál a prošel okolo něj. A tak se nakonec všichni rozešli ve spokojenosti.

Jen neznámý mudrc AD nebyl spokojený. Ale co - mudrci nemohou být nikdy spokojení, jinak by zlenivěli a nevymysleli nic nového.