SLANINA A VAJÍČKA - v Praze je mizerně

 Hned na letišti mi opět bylo jasné, že tohle bude průser. Cikáni, smrdutí češi s ponožkami v sandálech a rozčilování nad tím, že jsou všechna hlášení v angličtině. Nenávidím nízkonákladové letecké společnosti a dost často se stydím za svůj občanský průkaz. Pozemnímu personálu ho podávám s omluvným výrazem.

Let nebyl tak zlý. Seděla jsem vedle paní z Moravy, která se bála létat. Tak jako já. Let jsme tedy překonaly konverzací o kočkách, o dětech co se přestěhovaly na Albion a o příšerné britské kuchyni a jejích světlých stránkách. Na druhé straně vody na mě čekala Helena a matka. Kupodivu jsem nikoho neurazila už v autobuse i přes fakt, že jsem neměla v ruce šišku chleba kterou bych si ve slabých momentech zacpala pusu. Na sarkazmus a znechucení mi bylo příliš vedro. Po setmění jsem se měla v plánu začít svěřovat, jenže Helena měla mnohem závažnější problém, než moji partnerskou krizi. Šla na svoje první rande. Uplně první rande v životě!

Druhý den jsme se sešli u mojí babi. Dala nám najíst a Heleně udělila cenné rady do života. Rande proběhlo v pořádku, ale Objekt její touhy už se neozval. S tím se tak nějak počítalo a proto jsme se jaly obrazit noční velkoměsto. Helena sbalila zubaře. Stihla se ujistit, že líbání je stejně nechutný jako to, čím zbaveno jakékoli romantiky ve skutečnosti je (olizování dutiny ústní jiného příslušníka lidského druhu) a poslala ho do propadliště svých ranných sexuálních dějin.

V podstatě to vyloudilo vědoucí úsměv na mojí tváři na druhé (egocentrické) straně mě její nově objevená ženská síla soustavně emocionálně kastrovala. Naprostého vrcholu dosáhla v momentě, kdy mě jeden mladík málem schodil v autobuse ze schodů, protože si spěchal říct o její číslo.

Zavzpomínala jsem na svoje divoká léta. Na kamarádky co mě učily pít a nikdy mě nepřesvedčily ke kouření trávy (stejně jako já Helenu nikdy nepřesvědčím, že koukat na porno je docela rajcovní), Na první jazyk v mém krku, který patřil kamarádce. Vzpomínám na jedno nepovedené první rande, které ze mě udělalo přesvědčenou heteračku a celou tu smršť událostí po něm, která mě vedla k dospělosti. Domělé dospělosti.

Vzpomínám na Jamese. Obrátil můj život na ruby a odkráčel z něj tak, jak přišel. Nikdy jsem ho nedokázala začít nenávidět. Mužů, které jsme milovali, ale nezačali je nenávidět, se nikdy nezbavíme. Zůstanou v nás a v případě potřeby lásku k nim aplikujeme na někoho jiného. Nepomůže to. Stejně jako antidepresiva. Člověk je bere roky a nakonec si stejně musí pomoct sám.

V plánu jsem měla několik věcí: Jít na výstavu Feiningera, pomoci kamarádce v tíživé životní situaci, pomoci sobě z tíživé životní situace...

První věc jsem odpískala arogantně s tím, že mám Google a zaúkolovala biologickou matku, aby mi sehnala k té výstavě katalog. Druhou věc jsem brala vážně a svědomitě se ji snažím plnit. Tu poslední jsem hodila na svou duchovní matku... ta při komplexním popisu situace jen zavrtěla hlavou a zeptala se, kam se podělo moje sebevědomí. A to se ptala ona, která ho viděla kus po kusu odcházet kanálem. „Rozplynulo se v procesu dospívání.“ pokrčila jsem rameny.

Zjistila jsem zajímavou věc. Mít depresi v Praze mi připadá normální. Připadá mi normální brečet v metru a litovat se u Ezo programu silně uvažujíc o vytočení čísla na nějakou báječnou vědmu, která mi řekne to, co chci slyšet. Mám-li depresi na Albionu beru to jako osobní prohru, jako příliš bolestné odtržení té poslední iluze. V Praze mi bylo mizerně vždycky, nepřekvapuje mě to a nechává mě to v podstatě v klidu. Je to asi místo kam se až do konce života budu jezdit politovat, místo kde od mé osoby ani já ani nikdo jiný neočekává vůbec nic...