Reinlebensborn - 26. (závěr)

pondělí, 15. října 42

Je pět stupňů nad nulou, po mrazivé noci jsou ojíněné střechy, ale je jasno a slunečno. Z baráku pitomýho jsem vypadnul právě včas; sotva jsem ušel pár kroků, už se přiřítilo auto se sousedčinou čubkou a už jsem za zády slyšel, jak na mě zase huláká. Strašný barák. Ještě mi v uších doznívá příhodný úryvek z jedné písničky od Psích vojáků, již jsem poslouchal při oblékání:

 

 

♫„Hej hej jsem mladej

připadá mi to děsný

ale začíná mi bejt

tohle město těsný...“♫

 

Mířím do města pro fotky. A konečně se mi je podařilo získat. Ve stanu jsem si je hned prohlédnul. Moc se mi nepovedly. Z celkového počtu 48 fotografií jsem spokojen nanejvýš tak s deseti, s jedenácti z nich. Což vlastně není až tak špatné, vždyť i zdatnějším profesionálům se povede dobrá fotka v polovině případů a geniální majstrštyk jednou za život. Mnoho těchto mých nových fotografií je přesvětlených, jiné jsou zase příliš matné, u některých se nepovedla kompozice, další jsou brané příliš zblízka nebo příliš zdálky, na dalších jsem se zatvářil jako šílenec, nebo se mi tam nepovedla póza, jakou jsem zamýšlel; na jedné fotce vypadám jako šedesátiletý stařec s vypelichanými šedivými vlasy, jinde mám ruku zkroucenou jako po obrně – zkrátka většina fotek se vůbec nepovedla, ale ty povedené jsou velmi pěkné; takové by se daly zvětšit a udělat z nich plakát, jako z jednoho mého geniálního autoportrétu, který jsem pořídil před šesti lety.

 

Na posedu dnes nesnídám, i když kolem něho procházím. Myší díra je teď zcela zakrytá napadaným listím. Zajíce jsem dnes překvapil, když jsem došel málem až k němu. Stan je po včerejší mé nepřítomnosti v pořádku, netknutý. Rohlíky, coby votivní můj dar zvířectvu, však náhle ze dne na den zmizely! Jsou pryč. Jen kuní trus po nich zbyl. Určitě je snědla kuna, vždyť se neživí jen masem, ale i ovocem, tak proč by pohrdla rohlíkem, že? Možná, že dokonce snědla i tu myš, která je ohryzávala celý týden, protože jsem tentokrát po ní nenalezl žádná hovínka na svém prahu, jak bylo poslední dobou obvyklé. Zajímavé. Zítra musím můj malý lesní oltář doplnit novými obětinami. Je to dobrodružné.

 

Jak jsem již naznačil, snídám dnes ve stanu, poněvadž se chystám na okruh kolem Hirschlu. Je pracovní den (chvalmež jej!), a proto je příroda krásně liduprázdná a tichá, čímž láká k dlouhým osamělým procházkám. V jednom stinném koutě lesa je ještě po mrazivé noci bíle ojíněná tráva, jinde ještě na slunci znovu rozkvetly pampelišky. Hodně stromů je již úplně holých, bez listí, jiné jsou však stále zelené, jako by se jich žádná blížící se zima netýkala.

 

První velká zvířata, která vidím už na dálku, jsou opět mé milé krávy. Potěšilo mě velmi, když jsem se dočetl, že i Germáni měli svou posvátnou krávu Auðhumlu, jíž dokonce přiřkli významnou úlohu při stvoření světa. Podobnou mytologii měli i v Egyptě a dokonce i v Koránu se píše, že Země spočívá na modré krávě, která má čtyři sta rohů. Velice velmi u mne stoupají v ceně takové národy, které uctívají krávu, alespoň ve své mytologii, jako Indové, jako Egypťané. Já když pokaždé vidím krávy, úplně jim závidím tu pohodu, jaká přímo čiší z jejich klidné a pospolné síly, z jejich mírného, tichého přežvykování vleže na slunci. Závidím jim ten klid, jakému se tady, daleko od všeho lidského ruchu, těší. Vypadají jako moudré světice smířené se světem, jako přemýšliví filosofové starodávné, dávno zapomenuté školy. Kdybychom my, lidé, pochopili jejich vznešené myšlenky – kdybychom toho byli vůbec schopni – změnil by se svět nadobro k lepšímu, o tom jsem do hloubi své duše přesvědčen, jako o máločem. Ó vy všichni filosofové, vy mudřeci nepodaření, kteří umíte jen náboženství tvořit na tomto světě! Dejte mi poznat kravskou víru – a ze skeptika se stane rázem věřící této nové víry s prastarými kořeny, jež uhnily v blátě přemoudřelého a nadutého lidství. Pohleďte na moudrost posvátné krávy – ať je to Matka Živitelka, ať je to Hathór či Auðhumla – v ní je obsažena všechna moudrost světa. V jedné epizodě amerického kresleného seriálu southpark prohlašují mimozemšťané, že zkoumali inteligenci všech pozemských tvorů, včetně člověka, a zjistili, že nejinteligentnější jsou krávy. Je to tam sice míněno jako drsná sranda, ale jako každá má své racionální jádro, jinak by nebyla tak vtipná. A mně krávy opravdu připadají inteligentní!

 

Z rákosin a z vysoké trávy, lemující polní cestu, najednou pár metrů ode mne vyskakuje srnec v doprovodu dvou samic. Není to však jen tak obyčejný srnec! Pohádkový sice taky ne, ale je to ten srnec, který v pátek 8. června nabral na své parůžky jakousi modrou síťovinu a s tímto vlajícím chocholem běhá dosud! Jen ta modrá síťovina časem poněkud zhnědla, jinak mu sedí zamotaná v parůžcích dál! A nezdá se, že by mu jakkoli vadila či jej v něčem diskvalifikovala. Spíš bych byl ochoten věřit, že právě naopak jej činí přitažlivějším pro samice. Doprovázejí jej rovnou dvě srnky, což znamená, že se mu rozhodně pro ten chochol nijak nevyhýbají! To je zase dobrodružství! A shledání po více než čtyřech měsících! Nádhera. Tak už to jsou čtyři měsíce... – jako by to bylo včera. Kdyby to tak šlo vrátit! Čas je můj nepřítel.

 

Stoupám na vrcholek pahorku, kde se skrývá umělá liščí nora. Je tu však silně větrno a tudíž zima, proto po chvilce sezení scházím opět dolů na cestu a pokračuji dál. Všude poletují hejnka štýgliců, strnadů, budníčků, drozdů – i jednoho motýla jsem viděl se třepotat ve studeném větru. V trávě pozoruji velkou chlupatou housenku s hnědým hřbetem – asi housenka bourovce ostružiníkového. Jdu pomalu, velmi pomalu, s četnými zastávkami, abych viděl víc zvířat. Takto se mi daří procházet těsně kolem různých ptáků na větvích okolních stromů, aniž bych je plašil a takto také mohu pozorovat lovící káni. Právě něco ulovila. Klove do něčeho a trhá to na krvavé cáry, jež polyká. Když se otočím, abych spustil na chvíli ruce unavené držením dalekohledu u očí, spatřím před sebou srnku při okraji cesty. Je blízko, stále blíž, poněvadž se k ní opatrně polehoučku přibližuji. Spásá čerstvou zelenou travičku u cesty, je ke mně otočená zády a neví o mně. Nádherný pohled. Ještě nádhernější, když přechází zvolna cestu, zastavuje se na ní, větří a naslouchá (zřejmě mě cítí, jelikož jsem po větru) a pak se krmí jasně červenými šípky. Teď se cítí bezpečná a sama sebou jistá. Jako v ráji. Po chvíli se k ní přidává ještě jedna srnka, již jsem předtím neviděl. Krása. Dnes mám štěstí, dnes jsem boháč. Společně pak odcházejí do hustého křovinatého lesíka, kde se mi ztrácejí z očí. Tyto dlouhé napjaté minuty života jsem nepromarnil.

 

Na vrcholu Hirschlu si kuna označkovala lavičku novým trusem, protože ten starý někdo o víkendu odstranil. Kochám se velkolepým výhledem a odpočívám. Pak scházím dolů do pohádkového lesa. Zde znovu na dlouho usedám na vyvýšenou skálu a jím rohlík. Je tu nádherně jako vždycky. Přecházím pláň a už jsem doma v táboře pod posvátným dubem. Chce se mi spát. Přinesl jsem si na čtení Starověké báje a pověsti z mé vlastní knihovny. Je to má oblíbená četba. Čtu tu knihu už poněkolikáté stále znovu a znovu, stejně jako ostatní mé knihy, jakož i knihy, jež jsem si napsal sám pro sebe a možná i pro pár zasvěcenců. Je ticho.

 

Procitnul jsem do času snění, do toho líbezného času, kdy se vám již nechce spát, ale vstávat také ne. A tak ležíte na zádech s očima zavřenýma, s lehkou myslí ponořenou do denních snů a nasloucháte šepotu lesního ticha, ševelení větru ve větvích posvátného dubu, z nějž by jasnozřivec uhodl budoucnost a je vám krásně. A když pak otevřu oči, dívám se jimi rovnou do koruny mohutného dubu, kde si hrají ptáci a nad nímž plachtí dravci. Neznám nic kouzelnějšího.

 

Závěrečná večerní procházka kolem luk a pastvin se rovněž vydařila. Obzor je stále ještě světlý, s temně oranžovým pásem nad siluetou lesů a kopců. Na nebi září Jupiter a Saturn. Ze zvířat však vidím jen jednoho zajíce, který mnou poplašen utíká víc doprostřed pláně, kde se ztrácí v šeré temnotě nastávající čarodějky Noci.

 

Ulice města jsou také výjimečně pusté. Jen bíločerná kočička se na okamžik zastavuje a otáčí se na moje tiché zavolání. Čokli žádní. Štěstí pokračuje i doma, kde na mě čeká zásilka nového hudebního disku do mé sbírky. Je to výtečné album Ad Majorem Sathanas Gloriam – česky „K větší slávě Satanově“ – od norské blackmetalové trojice GORGOROTH. Nemeškám a vkládám disk ihned do přehrávače... Á! To je ono! Ti Norové, ti umějí hrát! Nádhera! Taková hudba ladí mému sluchu. Poslouchám ji jako u vytržení třikrát dokola na jedno posezení, to jest dohromady hodinu a půl! Výborná hudba. Ten nordický blackmetal mi sedí jako ušitý na míru. Vznosný, temný, mrazivý, bestiální styl. To mám rád. Navíc ideově blízký, neboť Satan podle legend také jako Já nenáviděl lidské pokolení.

 

úterý, 16. října 42

Lucifer nad východním obzorem prorokuje slunný den, rudé oko Marsu pak hledí v boj. Ráno je krásně a dokonce i o trochu tepleji než včera. Předpověď počasí na další dny je však krajně nepříznivá: první sněhové přeháňky. To mě rázem staví před nevyhnutelnou hrozbu stažení se z lesa. Mokrý sníh může poničit a potrhat stan, polámat jeho nosné pruty ze skelného vlákna. Mám s tím neblahé zkušenosti z jara loňského roku. Sníh. To by bylo zlé. Zítra se budu muset asi sbalit a jít. Je to tady. Je tady to, co přijít muselo. Nevyhnutelné jako smrt. Dnes je však ještě hezky a teplo. Zdá se neuvěřitelné, že by pozítří mělo již sněžit, nicméně možné to je. Kavky nic netuší, ani ten zajíc u posedu. Všichni se chovají normálně, jen Já se pohledem loučím s přírodou, jako bych měl zítra umřít. Však to taková malá smrt také bude.

 

Dnes na posedu nesnídám, protože jsem se v noci přejedl mámina štrůdlu a teď nemám vůbec hlad. Jindy sotva dojdu do lesa, jak šilhám hlady, ale dnes na posedu pouze odpočívám po namáhavém výstupu na posvátnou horu, Reinlebensborn zvanou. Zdá se, že jsem tím výstupem spálil zbytek přebytečné energie a ve stanu si již musím dát malou přesnídávku. Čeká mě totiž další náročný pochod, a to opět kolem Hirschlu – kam jinam. Musím si užít poslední příjemné počasí.

 

Je krásně teplo. Jdu sice v kabátě, ale kdybych jej měl kam odložit, nemusel bych ho mít a rukavice také sundávám. Klipsny čepice na uších také nemusím mít, jelikož ani nefouká žádný studený vítr. Příroda voní jako na jaře. Nasávám tu vůni z plných plic jako odsouzenec na smrt, který má zítra zemřít rukou katovou. Babočka bílé C nastavila blahodárnému slunci svá doširoka rozevřená křídla, na nichž mohu oči nechat. Je opravdu možné, že má pozítří sněžit? Nechce se mi tomu věřit, to musí být snad mýlka, pouhý žert. Stále kvetou některé květiny, tráva se zelená, některé stromy mají stále ještě listí. Tohle všechno že má brzy pokrýt první sníh? Uvidíme. Nyní užívejme ticha a pohody liduprázdné přírody. Jak jsem se však mýlil!

 

Prvního člověka jsem spatřil na poli, hned za jedním lesem, kde na rozcestí čtyř lesních pěšinek stojí osaměle krásná borovice. Obdivuji se jí velmi, neboť stromoví solitéři všeho druhu mě přitahují magickou silou biologické sounáležitosti. Tito osamělí krasavci mají podobné osudy jako vznešení a krásní lidé, jako misantropové, jako Já. Zdravím tě lepá borovice, sestro má! Ten člověk na poli cosi pálí a dým se plazí při zemi jako bojový plyn mezi zákopy světové války lidstva proti přírodě. Cítil jsem jej už před vstupem do lesa. Tisícileté zlozvyky se těžko vykořeňují. Opodál stojí na poli traktor a kolem něho čmuchají dva psi. Jeden z nich, malý černý jezevčík, se rozběhl na půl cesty ke mně, ale pak to vzdal. To mi ještě nevadilo.

 

O kousek dál už vidím zase mé milé krávy. Dnes jsou daleko, musím na ně použít svého dalekohledu. Paráda. Ten pohled mě zvláštním způsobem uklidňuje a oblažuje na duši. Pomníček dvou stíhacích letců, kteří se zde 27. ledna roku 1992 zřítili, je okolo nějaký vykolíkovaný. Asi si letectvo po patnácti letech vzpomnělo, že by jej mohlo obehnat nějakou ohrádkou. Nikdy si nezapomenu před tím pomníkem padlých otravů uplivnout. Stíhačky mě serou. A jaký nepořádek je kolem toho pomníku, to je taky skandál. O kousek dál vyskakují z vysoké trávy u cesty dvě srnky, právě když jsem se opatrně plížil ke keři, kde skotačily koňadry. Srnky jsou tentokrát bez toho srnce s chocholem a uhánějí vylekaně za kopec. Překvapil jsem je hodně zblízka. Mají tu pěkné pelíšky, kde se mohou slunit. Z jedné strany mají otevřený výhled na louku a z druhé strany jim kryje záda křoví a vysoká tráva u cesty. Že by po ní však mohl někdo neznámý a potenciálně nebezpečný jít, na to tu zřejmě nejsou zvyklé, protože je tu vyruším skoro pokaždé. O kousek níž se celá scéna opakuje ještě jednou, jen s jinými dvěma srnkami. K těm jsem přišel tak blízko, že jsem je viděl ležet v trávě přímo před sebou, dřív než mě vůbec zaregistrovaly! Paráda. Stoupám na vrcholek „liščího“ pahorku. Dnes se tady dá sedět příjemně, neb je teplo a nefouká. Udály se však jakési změny s tímto vyhlídkovým pahorkem: Někdo tu vyryl a vytěžil několik velkých balvanů, které tvoří nedílnou součást tohoto ostrůvku stromů uprostřed polí a luk. Je to tu teď značně zplanýrované, jsou tu stopy po těžké technice, krabička od cigaret... Zřejmě tu bylo včera odpoledne rušno. Ani to mě ještě nikterak nerozhodilo. Pokračuji dál. Štýglice dnes vůbec nikde nevidím. Že by odletěli jinam nebo ještě dál? Vidím tu však zcela nový přírůstek – mlynaříka. Pak jsou tu samozřejmě také početná hejna strnadů, káňata, poštolky, straky, sojky – jako vždycky. Též žluťásek se prozrazuje třepotáním svých zářivě zlatých křídel. Jako na jaře. Smutný to omyl. Poslední zdání nezanikajícího rozpuku žití. Druhé stádečko krav! Žel, také se nepasou blízko mé cesty, nýbrž leží na kopci na slunci a přežvykují. Nádherný pohled. Je mi už takové teplo, že jsem si vzpomněl na hady. Ale žádného jsem neviděl se vyhřívat.

 

Nemilé překvapení mě čekalo na Hirschlu. Pracovalo se tam. Zemědělci nakládali a odváželi velkou hromadu starého hnoje nebo snad staré použité podestýlky z kravína. Tady jsem byl nucen změnit trasu poprvé. Stále mi to ještě příliš nevadilo, i když se na mě, určitě speciálně kvůli mně, přijel podívat jeden řidič malého bagříku. Jsou takoví, co se můžou pominout, když vidí někde jít někoho samotného pěšky, „jen tak“. Obešel jsem kvůli nim celý lesík a stejně se na mě musel jeden z nich přijet podívat blíž. Strašné. Lidé, jako Já, jsou totiž rarita, unikát, vymírající druh, co už se jen tak nevidí. Vím to. Vím, jak na mě všichni divně čumí. Scházím raději hned dolů do pohádkového lesa, protože nahoře na lavičce bych dnes neměl klid.

 

Dole v lese usedám na jedno z mnoha náhodně vybraných skalisek, jichž je tu přehršel. Mohu sem chodit každý den a vždycky sedět někde jinde, aniž by to místo bylo méně romantické nebo s horším výhledem na okolní pohádkový les. Sedím, sedím, jím rohlík a odpočívám v tichu lesa. Ale jak se tak rozhlížím, pojednou se mi zdálo, že se dole v dálce pode mnou mihlo něco modrého mezi stromy. Něco lidsky modrého. Že by houbaři? To už jsem začínal ztrácet dobrou náladu. Každý den holt není posvícení. A jak se o pár stupňů oteplí, hned ta pakáž vyleze, rozleze se a je jí všude plno. Štěstí skončilo. Smůla začíná a ještě bude pokračovat, jak se záhy ukáže. No nic, protáhnul jsem se a pomalu se zvedám k odchodu. Prostě je obejdu, jako obvykle. Mezitím se mi však ztratili z očí. Ubíral jsem se lesem ve směru, kde jsem si myslel, že nikoho nepotkám. Jenže to bych nebyl Já, největší smolař pod sluncem, kdybych tudy nepřišel právě k nim! Nyní již vidím jasně, že to nejsou houbaři, ale dva lesní dělníci, muž a žena v modrácích, kteří natírají špičky smrčků vápnem. Už jsem to viděl stokrát, ale není mi stále jasné, jaký má tato práce účel. Natírat smrčky vápnem! Na co? Proč? Jako kdyby ty stromy nedovedly vyrůst samy, bez lidské pomoci a péče. Hlavně, že se lidáci nenudí; že mají „práci“, i když je to práce naprosto zbytečná. Kdyby si radši někam potichu zalezli a neotravovali a něco si třeba četli, aby byli moudřejší! Pomohlo by to však? Jim ne. Stejně to dělají jenom proto, aby měli ten nejlidštější pocit ze všech, že bez nich nic nejde. Pakáž. Tady už začínám pomalu zuřit. Vyhýbám se jim neviděn a neslyšen, ačkoli jsem byl od nich na dohled. Ti by zase čuměli, kdyby mě tam viděli! Proč si v takových situacích připadám trapně vždycky Já, a ne oni?

 

Uf! Ještě přejít pláň a budu konečně pod dubem. Závěrečný úsek, ale někdy nejtěžší, poněvadž se už nacházím blíž městu a někdy je tu dost frmol. Hlavně ve dnech jako je tento. A samozřejmě jsem se nespletl. Ani jsem se nemohl splést v takovém smůlovatém dni! Lidem asi právě skončila směna v muničce za lesem, protože vidím hned tři. Dva na kole a jedno zaparkované auto. Jsou daleko, leč přesto správně tuším, že tím ještě nemám vyhráno. Jeden ten cyklista mi kříží cestu. „To stihne projet, abychom se nepotkali“, říkám si. Stihnul by. Kdyby se ovšem k mé smůle nezastavil a nekecnul si na mez zrovna v místě, kudy jsem chtěl jít a kudy to mám nejkratší do tábora! Kecnul si tam a čumí na mě! Mám toho dost. To nevidí, že se někdo blíží? Mně na jeho místě by to tedy vadilo. Jenže to srovnávám nesrovnatelné: sebe s nimi. Musím ho obejít jinudy. Jenže tam jinde se vrací z práce taky jeden výlupek nejhnusnějšího lidství! To snad není pravda! A čumí na mě! Nechávám ho projít, abych ho nemusel potkat. To snad není možné! Kličkuji tady jako zajíc a není to nic platné, protože tím akorát vlezu do cesty někomu dalšímu! Horror non vacui! Hrůza!

 

Konečně jsem se dopotácel do tábora, k smrti unavený a zlomený na duchu. Konečně samota! Konečně mám od všech pokoj! Konečně už je nevidím! Zklátil jsem se na matrace jako v posledním tažení. Mám dost. Po takovýchto zážitcích nebudu věru nikterak litovat, když to tu letos navždy zabalím. Kdysi tu byl pro mne ráj. Chodil jsem tu nahý, bosý, osamělý. Nebyli tu lidé, nebyli tu psi; nebyly tu auta, motorky, nebyly tu ani cyklisti, žádná cyklotrasa, žádná naučná stezka... I ve městě to bylo lepší, i u nás na sídlišti to byla pohoda. Teď z něho udělali cikánský koncentrák bez zeleně a posranej psinec. Kam se ten ráj poděl? A proč už to tu není jako dřív? Svět se změnil k horšímu. Obávám se, že ani nikde hodně daleko za městem už nenajdu nikdy samotu a pokoj od lidí. Nikdy a nikde na celém světě. Ta spřež lidácká mě všude dostihne a všechno zkazí. Lehám si a rád bych snad i zemřel. Aspoň teď a tady je trochu klidu... Probudil mě chlad. Přioblékám se a zalézám do spacáku. Otevírám si příběhy Théseovy. Kdyby dnes konal Théseus své šlechetné skutky, skončil by bezpochyby v lapáku jako psychopatický zabiják, a ne jako všemi ctěný hrdina. Dnes se škůdci země nelikvidují. Dnes škůdci země vládnou.

 

Usínám znovu a procitám až večer. Je ticho. Po dlouhé době je vidět měsíc. Ulice jsou celkem prázdné. Nejhorší je to zase u nás na sídlišti. Čůza se dvěma čokly. Jeden na mě vrčí. Měl jsem chuť ho nakopnout, byl tak pěkně na dosah mé boty, ale v poslední chvíli jsem si to naštěstí rozmyslel. Dnes nemám náladu vyvolávat křiky, které by stejně nic nevyřešily, ale naopak by tvrdě dopadly na mou hlavu. Zítra asi sbalím stan a přestanu úplně vycházet ven, kromě za prací. I to však bude neúnosně mnoho.

 

středa, 17. října 42

A je to tady! Píši poslední kapitolu této knihy.

 

Ráno jsem vzal nejprve na zahrádce vozík, dojel s ním k táboru, naložil na něj obě matrace, přikryl je dekou, aby to nebylo tak nápadné a odvezl jsem je zpátky do zahradní chatky. Ruplo mi při tom znovu v kříži a už mě zase bolí záda. Smůla z předešlého dne se mě nepustila ani tentokrát, ani na úplný závěr se mi neodlepila z pat, čímž mi jen usnadnila odchod. Po cestě jsem totiž navíc potkal asi milión lidí a psů – jak jinak. Příroda je dnes přitom tak laskavá, nebo tak výsměšná, že udělala na odchodnou překrásné počasí, jaké už dlouho nebylo. Je ještě větší teplo než včera. Mohl jsem si to užít v bezpečí svého tábora v posvátném háji pod dubem. Tam bylo krásně. Budu vzpomínat v dobrém na to místo. Babočka admirál se sluní na plotě, vrabčáci dovádějí na stromech, skřehotá straka a černá kočka se plíží naší zahrádkou. Ale těch lidí a psohlavců co je dnes zase všude rozlezlých, to je hrůza. Pro dnešek tedy nelituji, že se loučím navždy s Reinlebensbornem. „Navždy“ – strašné slovo! Otrávili, znechutili mi jej tak, že nevím, nevím, vrátím-li se do něj ještě někdy.

 

Vyložil jsem tedy na chatce matrace a šel jsem znovu nahoru do lesa ještě pro stan. Po cestě jsem zase málem potkal nějakého psohlavce, ale obratně jsem se mu vyhnul zabočením do vnitřku lesa. Obětina zvěři v podobě patky chleba je ohlodaná až ke kolíku, jenž ji kotví k zemi. Škoda. Zrovna když končím a loučím se, zdá se, že zvířata teprve pořádně objevila výhody darů mého lesního oltáře. Smůla. Již nikdy se sem natrvalo nevrátím. Složil jsem stan, sbalil jej a naložil do krosny. Tentokrát nebudu nic riskovat a vrátím se vnitřkem lesa po mých tajných zvířecích chodníčcích – nechci nikoho potkat, nechci, aby mě někdo viděl. Sice už na tom málo záleží, když je to naposled, ale i tak nesnáším člověka přes cestu – to přináší smůlu. Jako bych jí neměl dost, stejně jako lidí. Naštěstí jsem nikoho až k zahrádce nepotkal. Jen na cestě leží bezduché tělo myši. Osud se loučí stylově, v podobenstvích.

 

Tak to by bylo. A tím končí dobrodružný příběh o jednom misantropickém světci, jenž prodléval od jara do podzimu v kraji zvaném Reinlebensborn, v kraji, jenž mu byl kdysi po dlouhý čas čistým zdrojem žití. Bylo mu tam většinou krásně, leč s tím je teď konec – stejně jako s jeho vyprávěním.

 

 

KONEC

 

 

╬

 

---