Z průzkumné cesty Paříží / Za kouřem cigaretového dýmu

         Je to už dávno, co jsem si naposledy vychutnal svou oblíbenou cigaretku (značku raději neuvádím). Jako by to bylo včera a přitom bezmála deset let. Vytáhl jsem ji z krabičky, otočil se od větru, ruku jsem si položil před ústa a škrtl sirkou. Krásný pocit se mi rozléval po těle, přesto jsem si řekl dost!  Mám krásnou ženu a vím, že by ji mrzelo, kdybych jí za dvacet let odešel na věčnost. Byla by moc smutná. Proto jsem to udělal. Že kouření škodí zdraví, všichni víte, ale občas na to zapomínáte. Vydejte se se mnou na cestu Paříží, za světlem cigaretového dýmu.

        Celé město zářilo, když jsme přijížděli od Remeše, na nádraží bylo útulno -  až na ty žebráky. Sám jsem se podivoval, proč jich tu tolik mají, je to nad způsobené politikou francouzské vlády? Cožpak nemyslí na pomoc občanům v nouzi? Říkal  jsem si, pokud ke mně natáhnou ruku nebo mě požádají, rád jim něco dám. A tak se i stalo. Málem by mi ruce utrhali, přišel jsem o hezkých pár desítek franků. Přiznávám, doma bych asi tolik štědrý nebyl. Můj úkol byl splněn. Teď přišla řada na nejchudší Pařížany, zdáli se mi čistotní a veselé mysli, jenže mě zklamali.

       Je mou povinností připomenout symbol Francie, totiž typického Pařížana. Jedná se o muže střední postavy, ostrých rysů, je oděn v šedém kabátci a na hlavě má pochopitelně klobouk. V pravé ruce mívá obvykle vycházkovou hůl nebo špičatý deštník a v druhé, hádejte, no přece stále oblíbenou fajfku anebo cigaretu. Na závěr dodávám, že dotyčný pán je zahalen v mlze (rozumějte v oblak neprostupného kouře).

       Nyní se obrátíme k  panu Durmachovi, je to jeden z těch, které jsem dříve obdaroval, abychom zjistili, jak naložil s darovanými penězi. Nemýlil jsem se, ty nejluxusnější cigarety se skvěly v jeho rukách. Jak zvláštní, pokaždé tady lidi kouří to nejdražší a nevadí jim, že nemají, co jíst. Ona nebezpečná kombinace nikotinu, žebrání a alkoholu vede k trvalé ztrátě možnosti znovu pracovat. Dochází k otupení smyslů i celého mozku. Stane se z vás odpad, od kterého každý dává ruce pryč.

      Učinil jsem další pokus a vydal se do historické čtvrti Marais. Přímo vedle chrámu svatého Ludvíka, na lavičkách, pochrupávalo několik vousatých dědečků v otrhaných košilích. Zbožně jsem poklekl a vyrušil je ze spánku. Jeden po druhém mi vyprávěli své pohnuté životní osudy. Zašli jsme na pivo, bylo mi jich natolik líto, že jsem jim sehnal ubytovnu a rozdal na sebe kontakty, doporučil, ať si seženou práci, pokud se nějaká naskytne, a hlavně nechť omezí kouření.

      Po dvou letech jsem se vrátil. Pan Voulais měl velký zájem sdělit mi svůj další osud. Sešli jsme se v kavárně Rue de La Gaugin, kde jsem objednal Beaujolais ročník  1953, byl jednoduše výtečný. Zato ten pán  se mi trošku nezdál. A taky že jo. Propukla u něj rakovina plic druhého stupně jako důsledek dlouhodobého kouření tabákových výrobků. Tady už nebylo pomoci, na to mé síly bohužel nestačily.

     Nezbývá než shrnout, že kouření je obvyklým problémem zvláště u sociálně slabších občanů. Má průzkumná cesta měla kladný ohlas doma i za hranicemi. Je naší povinností, pomáhat potřebným a leckdy i típnout nejednu cigaretu...