Štěstí

 Na jeho třicáté narozeniny dostal Bob nečekaný dárek. Zrovna si užíval pátou láhev vysoce koncentrovaného alkoholického nápoje, který si daroval sám sobě k narozeninám, když se jeho palácem rozlehl zvuk klepání na dveře. Chvilku nechápal, co se děje, ale pak se zvedl z pohovky zabírající celou místnost, vzal si jednu láhev na cestu a začal se šourat ke dveřím. Musel si otevřít sám, jelikož služebnictvo nesmělo, dokud byl Bob doma, do paláce ani vkročit. Když opustil pohovkovou místnost, namířil si to rovně skrz pokoj určený k sobotnímu odpočívání do pokoje pro nedělní odpočívání, minul menší osobní zoo, sešel dlouhé mramorové schodiště a se značnou námahou otevřel několik metrů vysoké dubové dveře. Místo očekávaného dortu spatřil muže s opotřebovaným oblečením, zrzavými vousy a vybledle zeleným staromódním kloboukem, který mu byl očividně velký a padal mu do obličeje. „Mohu dál?“ zeptal se muž. Bobovi přišel nějak povědomý a velké množství alkoholu v jeho krvi, které by ho, nebýt jeho štěstí, zabilo, mu zabraňovalo myslet, a tak ho pustil dovnitř. Muž si sundal klobouk a vešel dovnitř. Potom zůstali stát v hale a ticho rušily jen Bobovy bublavé pokusy napít se z láhve. Poté, co byl obsah láhve vylit po zemi, oblečení a obličeji, se Bob kalným pohledem podíval na návštěvníka a zeptal se: „A kdo vlastně seš?“ „Já jsem Štěstí,“ odpověděl host „ Ty si mne nepamatuješ?“ „Ne.“ Bobova krev se v jeho těle pomalu dostávala do menšiny, což způsobilo několikaminutový výpadek sluchu a civění do prázdna. Přeslechl tudíž cizincovu řeč a slyšel už jen bouchnutí dveří. Podivný muž byl pryč.

 

 Ráno se Bob probudil s hlavou v troubě. Vytáhl ji ven a posadil se. Bolest hlavy byla nesnesitelná. Porozhlédnul se po kuchyni a dospěl k závěru, že si večer spletl myčku na nádobí s pračkou, a tak do ní dal své oblečení. Zároveň se mylně vysprchoval ve dřezu a usnul v troubě. Na záhadný dialog si pamatoval jen velmi matně. „No nic,“ pomyslel si Bob, „nejvyšší čas na ranní vyjížďku.“ Vyšel ven a nastoupil do svého náklaďáku a vyrazil do kasina. Cestou si ještě zdřímnul, a tak museli všichni pět hodin počkat, než se Bob probral a vystoupil. Vyhrál několik miliard dolarů a s pocitem dobře odvedené práce odjížděl domů. Doma si řekl, že by se dneska mohl podívat na nějaký film, a tak zamířil do svého kina. Uprostřed chodby ale potkal toho divného otravu. Chtěl se na něj rozkřičet, co dělá u něho v domě, ale uvědomil si, že by se mu asi rozskočila hlava. Zároveň si také uvědomil, že se zatím ještě neoblékl a byl v kasinu pouze ve spodním prádle. V tom ale začal muž mluvit:

 „Já jsem tě varoval. Já ti říkal, že máš s tím kasinem přestat, ale ty jsi mě neposlechl. Nenecháváš mi jinou možnost, než abych tě seznámil s mým bratrem.“

 „Mohl bych mít pár otázek?“ vyrušil ho Bob.

„Jistě.“

„Tak zaprvé: Kdo jste?“

„Už potřetí se ti představuji. Jmenuji se Štěstí a byl jsem tu včera. Pamatuješ?“

„Matně.“ odpověděl Bob.

„Takže si asi nepamatuješ, jak jsem tě navštívil, když ti bylo patnáct?“

V tu ránu se Bobovi rozsvítilo: „Ano, ano. Vzpomínám si, jak jsi přišel a řekl jsi mi, že odteď bude můj život šťastnější.“

 „Ano. Bylo mi tě líto. Umřeli ti rodiče a zbytek tvé rodiny, a tak jsem ti chtěl pomoci, ale ty jsi mi nevěřil.“

„Jo. Ale pak jsem našel v naší garáži auto, které jsem si přál mít, až budu dospělý, s klíčky v zapalování a řidičským průkazem s mým jménem a fotkou na předním sedadle.“

„No a teď ti tvé štěstí budu muset vzít, jelikož si mne neuposlechl a nadále si zneužíval své štěstí, abys okrádal jiné lidi. Rozhodl jsem se, že ti nejenom odeberu štěstí, ale za trest tě seznámím s mým bratrem, Neštěstím.“

 A než Bob stihl něco říct, jeho host se otočil a odkráčel.

 

 Udivený Bob si řekl, že stejně má už peněz dost do konce života a že vlastně bude mít ještě o hodinu volného času denně navíc. A tak pokračoval na své cestě do kina. Když dorazil na místo, zjistil, že jsou dveře do sálu zamčené. Neklesl na duchu a šel do druhého sálu. Vybral si pěkný film a zasedl do jednoho z mnoha křesel. Nedíval se ale dlouho. S krátkým bzz vypadla elektrika. Po pár sekundách naskočil záložní generátor, ale vypadl také. Pak následovali ještě další dva a pak nastala absolutní tma. Za neustálého klení se vypotácel ze sálu a namířil si cestu do strojovny, která byla mimo budovu. Když se chystal sejít mramorové schody, uklouzla mu noha na nějaké tekutině a on se skutálel po schodech dolů a rozplácl se na lesklé dlažbě. Pokusil se zvednout, ale prudká bolest v boku ho přitiskla zpět k zemi. Asi měl zlomené žebro. Přemohl bolest a vypotácel se na zahradu. Minul svůj náklaďák a vešel do strojovny. Nahodil elektřinu, ale zafoukal vítr a přibouchl mu železné dveře a ještě nějakou podivnou náhodou zatáhl zvenku petlici. Bob začínal být naštvaný, ale nevzdával se. Loktem vysklil okno a dostal se ze strojovny. Vzápětí byl ale ohlušen obrovskou ránou, odhozen tlakovou vlnou a ochromen nárazem do stěny strojovny. Když se usadila prachová clona, spatřil Bob zbytky obrovského letadla nevinně se povalující uprostřed trosek jeho paláce.

 

 Bob s žalem pomyslel na všechny ty bankovky, se kterými tak rád trávil večery. Nepropadal ale zoufalství a dal se na pochod k náklaďáku, který byl značně komplikovaný zlomeným žebrem a rozházenými obratli. Když se dopajdal ke dveřím náklaďáku, bylo samozřejmě zamčeno. Opět použil trik s loktem a nasoukal se okýnkem dovnitř. Nastartoval motor, ale ten jen zakuckal a opět ztichl. Nemohl tomu uvěřit: neměl benzín. Vyhlédl z okýnka a oddechl si, jelikož garáž nebyla zničena úplně. Dokulhal se pro benzín a zpátky, ale našel pouze necelé dva litry. Nalil je do nádrže, podíval se na navigaci a zjistil, že se nedaleko nachází benzinová stanice. Že by byl jeho trest u konce? Tuto iluzi ztratil, když autu došel benzín asi pět metrů od čerpací stanice. Potom si uvědomil, že nemá ani peníze na benzín, a tak potřetí využil svůj loket a odjížděl ze stanice s novým autem a plnou nádrží. Bez problému dojel na dálnici. Čirou radostí si pustil rádio. Když se další minutu nic nestalo, přejel do rychlejšího pruhu a přidal plyn. Rychlosti si dlouho neužíval, jelikož mu praskly pneumatiky. Všechny najednou. Auto zastavilo asi ze sta na nulu na pár metrech. Rychle vylezl z auta a zhodnotil situaci. Byl uprostřed mostu, blížila se k němu nějaká auta. Řidiči dupli na brzdu, ale příliš pozdě. Jedno auto narazilo do Bobova auta, před kterým uskočil do prvního pruhu, kde ho strefilo druhé auto. Přeletěl přes střechu a dopadl na úzký chodník podél silnice. Okamžik potom ztratil vědomí.

 

Probral se. Bolelo ho snad celé tělo. Zvedl se na ruce a zjistil, že leží v kaluži vlastní krve, která pomalu stékala úzkými potůčky z chodníku na silnici. Klekl si a rozhlédl se. Viděl přinejmenším pět vraků aut. Všude pobíhali zmatení lidé. Policisty nebo hasiče nikde neviděl. Spatřil několik bezvládných těl. Jedno zkroucené v jednom z vraků, další obličejem k zemi leželo s roztaženými končetinami na silnici. Vzápětí si uvědomil, že za to vše může on. Ovládla ho beznaděj. Nechtěl, aby lidé umírali, kvůli tomu, jaký byl sobec. Zvedl se na nohy. Cítil se naprosto zesláblý. Nikdo si nevšímal, jak pomalu vylezl na okraj mostu, ani jak se napřímil a hluboce se nadechl. Pak skočil. Předposlední věcí, která mu proletěla hlavou, byla myšlenka, že ho vlastně zabil alkohol. Poslední věcí byl kámen v řece.