Eyrik Valentine, Kapitola 1. - Nečekaná návštěva

Nečekaná návštěva

Ten den nebyl pro Eyrika nijak zvláštní. Ráno jako obvykle vstal, ještě před snídaní si vyslechl ranní dávku řečí o své neschopnosti a nespokojenosti jeho rodičů a odešel do školy. Poslední ročník základní školy pro něj sice nebyl nejmenším problémem, ale i tak tam nechodil rád. Miloval svůj klid a představa třiceti párů očí, co po něm neustále pokukují, mu nebyla zrovna příjemná. Stejně tam ale musel.

Odseděl si svůj každodenní trest a jako obvykle vyrazil do nedalekého parčíku, kde už na něj čekala jaho oblíbená lavička, dostatečně vzdálená od hlavní cesty na to, aby ho nikdo nemohl rušit v rozjímání.Sedl si a otevřel svůj starý blok. Ten ho nikdy neopouštěl, byl tu vždy pro něj, ochoten poslouchat jeho stezky a nářky. O tom svědčily hustě popsané stránky. Odněkud z kapsy vyhrabal propisku a do bloku zběžně načmáral:

V levé botě kámen, v pravé potom střep, na krku mám oprátku a v zápěstí hřeb.

A potom ještě stručnou poznámku:

Vydrž, už to máš za pár...

Skutečně to tak bylo, už to nebude trvat dlouho a zmizí z pekla rodinné vilky a nikdy se tam nevrátí. Ale ještě chvilku musí vydržet, jenom pár měsíců. Jakmile se přehoupne přes hranici šestnácti let, nechá se soudem postaršit z důvodu rozporu s rodiči, pak zmizí a bude mít klid. Z krásného snění ho vytrhlo odbíjení zvonu na věži blízkého kostela. Už by měl jít domů, nebo se zase spustí kanonáda jako posledně („Ten roste pro kriminál! Určitě zas někde fetuje...“) a to mu za to vážně nestojí.

Cesta domů byla ještě nepohodlnější než ranní cesta do školy. Tam na něj sice divně koukali, ale alespoň si nedovolili ho jakkoli komentovat, protože nikdo nevěděl, jak by zareagoval, jestli by se tomu s nimi zasmál, nebo je na místě rozcupoval na kousky. Při té představě se Eyrik musel pousmát. Tou a podobnými fantasiemi se bavil tak dlouho, až dorazil před branku jejich domu. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.

Doma bylo poněkud rušněji než obvykle. Matka pobíhala po celém přízemí, občas si odskočila do kuchyně, ale hlavně neustále si pro sebe remcala. Občas to proložila nadávkou na otce, který seděl v obývacím pokoji a nevypadal nápomocně. Eyrik to ode dveří nezaujatě sledoval a pak ještě nezaujatěji pronesl: „Vy někoho čekáte?“

„Čekáme, takže se koukej jít umýt a převléct, ať děláš co nejmenší ostudu. Přijde k nám na večeři otec Kornel s manželkou,“ vyjela na něj matka okamžitě, aniž by byť otočila hlavu jeho směrem. Z otce byly přes noviny vidět jen kolena, ale Eyrik si byl jist, že se jako vždy, když ho matka sekýrovala, jen ironicky ušklíbal. Z minulosti věděl, že jakkoli odporovat jezbytečné, že ji tím leda víc rozlítí a stejně se nic nezmění, takže odevzdaně zul vysoké kožené boty a šel do svého pokoje v patře převléci do sváteční černě.

Přiblížila se sedmá hodina večerní. Matka byla ještě nevrlejší než před pár hodinami, otec dál posedával s novinami a Eyrik seděl na schodech a zíral do prázdna. Jeho standardní ošoupané džíny a koženou vestu nahradily méně ošoupané džíny a černá lněná košile. Nic formálnějšího nenosil, protože podle rodičů vypadal jako funebrák. V sedm hodin přesně se rozřinčel domovní zvonek. Matka leknutím nadskočila div se nepraštila o strop, když si ale všimla Eyrikova jedovatého úsměvu, byla nohama pevně na zemi a připravena ho praštit. Tomu naštěstí zabránil otec, který mezitím složil noviny a šel vítat hosty do předsíně.

„Co tam tak sedíš a koukáš? Padej otevřít a tvař se slušně, na tvůj otrávenej ksicht není nikdo zvědav.“ Zcela nevzrušen další nadávkou se Eyrik zvedl ze schodu a jako stín plul ke dveřím. Další zvonění. A ještě jedno. Eyrik otočil spěšně klíčem a prudce otevřel dveře. To co uviděl ho málem porazilo.

Ve dveřích stála místo postaršího, lehce obtloustlého kněze krásná mladá dívka. Mohla být zhruba stejně stará jako on, a vlastně si byli velice podobni. Byla bledá, dlouhé černé vlasy jí splívaly až někam po pás a celkově spíš než člověka řpřipomínala přízrak. Stačil by jeden dotyk a rozplyne se v mlhu. Kletbu naprostého ochrnutí z očního kontaktu s ní protrhl až slizký hlas Eyrikovi známý. Byl to otec Kornel, upjatý a nažehlený jako vždy.

„Tak chlapče, pustíš nás laskavě dovnitř, nebo tu máme ještě hodinku počkat?“ Co se Eyrika týkalo, tak mohl klidně on i se svojí chotí táhnout do pekel. Všechno co si v tu chvíli přál bylo tam stát a dál se pást očima. Realita ovšem byla poněkud neodbytná. Udělal tedy krok stranou zpátky a se schválně přehnanou úslužností jim pokynul, ať vstoupí, aniž při tom spustil oči z ní. Když ho míjela, jasně si všiml pobaveného úsměvu.

„Doufám, že nevadí, že jsem si bez ohlášení dovolil vzít s sebou dceru,“ obrátil se kněz na otce, který se mezitím jal zbavovat návštěvu kabátů.

„Ale vůbec ne,“ na to pán domu.

„Patricie prostě připraví páté místo u stolu.“ Pastor povytáhl obočí a snažil se přijít na způsob, jak se šest lidí nají u stolu prostřeného pro pět. Pak, při pohledu na Eyrika, pochopil a po tváři se mu opět rozprostřel nabubřelý vševědoucí úsměv.

„To nebude třeba, Rolande. Nepředpokládám, že by mládež zajímala konverzace nás dospělých.“ Eyrik si všiml hořkého výrazu v dívčině tváři. Ten pocit znal až moc dobře. Zatímco se i jeho otec začal moudře usmívat, přikvačila z jídelny i jeho matka a ihned spustila:

„Na co čekáš, běž si nahoru uklidit a dones nahoru nádobí i tady pro slečnu.“ Poprve po dlouhé době neměl potřebu jí odporovat. Vystartoval do patra div se nepřerazil. Úklid mu tradičně nezabral dlouho. Měl jenom pár věcí, které nutně potřeboval, a ty měly každá své místo. Rychle tedy sklidil pár kusů oblečení a z jedné skříně vytáhl rozkládací stolek. Na ten vzápětí přišel jednoduchý ubrus karmínové barvy. Ještě přisunul dvě židle od psacího stolu a bylo hotovo.

Ještě jednou se rozhlédl. Večeřel tady nahoře docela často, a když o tom tak uvažoval, tak tu trávil i většinu svého volna. Pokoj podle toho i vypadal. Celkově byl tmavým, což z jisté části způsobovaly černé závěsy, z části to, že nepoužíval velký lustr na stropě. Raději si svítil několika malými lampičkami na stolcích. Byla to jeho oáza chmurné reality v domě z nablýskaného pokrytectví.

Usoudil, že vše je v nejlepším pořádku, a chtěl vyrazit do kuchyně pro nádobí. Ve dveřích se ale zarazil. Knězova dcera už ho nesla nahoru a snažila se správně určit do kterých dveří má jít. Když si všimla Eyrika, zlehka se usmála a jistým plynulým krokem vyrazila k němu.