Ekologický aktivista

Ekologický aktivista

Někdy ani nemůžu usnout, když si představím, jak skoupé jsou ke mně dějiny. Každá generace zažila pořádnou okupaci, totalitu a jiné nepříjemnosti, kvůli kterým stojí za to demonstrovat. Já sice zažil také jednu revoluci, ale to mi bylo pět let, nic z toho si nepamatuji a navíc naši nepatřili mezi ty, kteří by mrzli na ulicích. Sametovou revoluci bych tedy v mém případě ani nepočítal.

„Horáku, ty vole, nejdeš taky demonstrovat?" zeptal se mě Ponec jedno odpoledne.

„Kvůli čemu," zaslintal jsem jak pes I. P. Pavlova.

„Za barákem nám mají stavět novej obchoďák. Chápeš to? Posledních pět stromů na Špičáku a oni je pokácí kvůli dalšímu hypermarketu."

Raději bych demonstroval proti útlaku Tibeťanů, proti globalizaci či pro referendum o přímé volbě prezidenta. Pět přerostlých topolů se mi nezdálo být tím správným důvodem, ale muž mého věku se potřebuje vykřičet stejně mocně, jako potřebuje šmejdit mezi tátovými pornočasopisy a shánět někoho, kdo by vyplnil prostor v jeho stále se neopětovaně zamilovávajícím srdci.

„Jasně, že jdu," odpověděl jsem.

Do demonstrace zbývalo několik dní, které jsem této akci zcela zasvětil. Pročítal jsem místní tisk, abych se ubezpečil, že stojím na správné straně barikády. Cloumalo mnou rozhořčení, když jsem se dočetl, kolik město zinkasovalo za předkupní právo na inkriminované pozemky. Nechyběly spekulace o tom, kolik zinkasovali bokem jednotliví radní. Rovněž jsem pilně sháněl další účastníky akce. Stal se ze mě horlivý propagátor myšlenky, že hypermarketů již bylo dost. Na počítači jsem vytiskl několik letáčků se svými výpočty objemu kyslíku, který topoly vyprodukují v příštích deseti letech. Diskutoval jsem s otcem obhajujícím klady nového obchodu. Nebyl jsem ochoten uznat argument, že máma se nebude muset vláčet s jeho lahváčema takovou dálku.

„Ale já ti pro ně, tatínku, chodím ráda," snažila se máma zažehnat klíčící konflikt.

„Takhle budeš chodit ještě radši. Za chvíli bude demonstrovat za legalizaci hašiše a rozbíjet výlohy v trafikách. Pořádně se uč, ať nemusíš makat rukama jako já a nejseš sedřenej jako vůl ve čtyřiceti ..."

Bylo jasné, že on se demonstrace nezúčastní. Přesto jsem zaznamenal řadu úspěchů. Zauvažoval jsem, že bych třeba vstoupil do Greenpeace či do Duhy a začal si budovat ekologicko - politickou kariéru. Třeba bych se  budoucnu mohl stát ministrem životního prostředí.

V den demonstrace bylo sychravo, ale účastníků se sešlo dostatek. Hřálo mě, že jsem poznával řadu těch, kteří byli osloveni právě mnou. V diskusi vystoupilo několik odpůrců výstavby z řad opozičních zastupitelů či různých ekologických hnutí. Tyto jsme oslavovali. Mezi prvními jsem jména řečníků skandoval a nejmohutněji jsem tleskal, když se svými projevy skončili. Vystoupilo i několik radních, kteří se projektu výstavby obchodního domu zastávali, ale ty jsme hravě překřičeli slovy jako „hanba", „zloději" či „podvod". Nakonec jsem neodolal a přihlásil jsem se do diskuse: „Vážení, jsem Horák. Je to k neuvěření, co se tady má dít. Pět stromů, které na našem sídlišti zbývají, má být pokáceno..." Vysvětloval jsem ostatním, kolik kyslíku by za deset let vyprodukovaly, kdybychom je nechali dál fotosyntetizovat. Každý si sice mohl tytéž informace přečíst na letáčcích, jež zdobily ve dvaceti výtiscích každý zmíněný topol, ale přesto i mně se dostalo ovací.

Fantastické, jak se adrenalin vyplavuje do těla. Srovnal bych to se souloží, kdybych věděl, jaká je. Má první skutečná demonstrace dopadla na výbornou. Řádně jsem si zabojoval za ušlechtilé ideály.

Již se mi v dáli rýsovalo mé budoucí ušlechtilé povolání, když ke mně přistoupil Pepik. „Tak hele, Horáku. Tady máš po dvou stovkách od Hypernovy a Kauflandu, že ses podílel na odbourání konkurence, a tady máš ještě kilo od jednoho pejskaře, co chodí mezi ty topoly venčit svýho čokla."