Písmák Vzpomínka
Padli jsme do trávy a koupali se v rose bylo to na poli, co leželo teď ladem a já chtěl, jako hruška k nevšímavé vose k Tobě se přiblížit a ukrást, co si kradem Padli jsme do trávy a leželi jsme chvíli tu chvíli měsíc pro mě měřil jiný čas byla´s tak blízká i tak vzdálená jak víly krásná jak obrázky co na sklo kreslí mráz Padli jsme do trávy a necítím se vinen za to že nemohl jsem obejmout Tvůj pas nějak jsem tušil že se stejně minem Padli jsme do trávy pod smutnou hradbou stromů padli jsme do trávy a já jsem ztratil hlas padli jsme do trávy, vstali jsme a šli domů.
Podivná
Lezl jsem nahoru, teď lezu dolů, šlapal jsem po molu a pil jsem colu, kladl jsem otázky, dával jsem rady, jenomže svět se mi otáčí zády. Viděl jsem Auroru i Stěny trollů, výrobu indolu, mateřskou školu, chodil jsem do Sazky, na Úřad vlády, ptám se bez nadsázky co dělám tady.
Hromosvod
Pruh světla ozařuje temnotu, na cestě lampa je můj maják v tmách, skrz okno koukám někam ke plotu a z téhle noci mám už skoro strach. Ne, nebojím se deště, hromů, blesků, nemám strach z normálního množství vod, jen napadá mě vždy, při každém třesku,že tahle chata nemá hromosvod -že lidská zloba nemá hromosvod -že lidská závist nemá hromosvod -že prostě lidstvo nemá hromosvod.
Zas jedna...
Pravda je skrytá ve víně
umírá často nevinně
ve stínu svého stínu
A příliš moudré nezdá se
Harta
Po pár hodinách spánku
Probuzeni odrazem slunečních paprsků
Od lesklé vodní hladiny
Díváme se proti němu
Balada o samotě
Další rok prošel ulicemi, zima už tiše odeznívá a stahuje se do zázemí, ráno se ptáky rozezpívá. Sám bloudím v noci alejemi, tam člověk lidi nepotkává, tak schovávám se pod větvemi, samota údělem se stává. Jaro už dává život zemi, mě ovšem taky neodbývá, kdybych byl radši hluchý, němý, život se kolem rozehřívá, na mě však ze zrcadla tlemí ta, z níž mě dávno bolí hlava, jsem ztracen mezi vámi všemi, samota údělem se stává. Jaro jak vždycky daruje mi plamen, jenž ovšem bez paliva skomírá, schován do podzemí vědomí, jež nic neprožívá.
Smrk
Jak osamělý smrk, co roste,
aby byl jednou pokácen,
žiju a umřu, je to prosté
a budu zemi navrácen.
Soukromý pohřeb
Když ležím v noci na polštáři
a další z knih se zavírá,
sám sobě nepřečet bych v tváři,
že vevnitř něco umírá.
Soukromé zmrtýchvstání
Když jsem tě pohřbil vzadu v hlavě, myslel jsem, že jsi umřela, jenomže v téhle chvíli právě jsi zase živá docela. Tak co se se mnou zase děje, že když tě vidím, ztrácím hlas, jak kdysi zastavuju čas a země pode mnou se chvěje. Myslel jsem, že tě občas potkám, přátelství jsi mi slíbila, jenže teď zas se vracím k fotkám, na kterých ses mi líbila. No prostě ve mně pořád žiješ, i když už máš být pohřbená, a místo toho vzkříšená nehtem mi v myokardu ryješ.
Pod Bouzovem
Když přijde večer, hvězdy svítí
a bílá paní vychází,
v šatech, jež měsíc tkal svou nití
po hradbách tiše prochází.
Podivuhodné setkání n-tého druhu
Až za pár milionů let
se pootočí tenhle svět,
snad mezi davy přízraků
potkáš i muže ve fraku .
Tichý blázen
Jsem tichý blázen,
když sedím na rybách,
jsem tichý blázen,
když se toluám nočním městem,
Nit
Člověk si občas myslí,
že už našel nit,
která mu dopomůže
projít shlukem zdí,
Život je ...
Život ti jako ryba
pod rukma klouže,
ani to necítíš.
Život je moře