Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 5
Autor
soutěž KOULE
Dobrý den?“, povídá krásná paní s dlouhými havraními vlasy.
„Sedněte si prohlídnu si Vás.“…povídá malíř…
Měla krásné tmavé oči hluboké jak nejhlubší tůň. A nosík malinký a rty krásné jak rubín. Prsa ohromně klenutá a ruce tak malé, že malíř byl plný něhy a romantické nálady, ta žena se mu velice líbila. Dnes byla ještě krásnější.
„Nechcete udělat čaj nebo kafe?“povídá malíř…
„Hm to ano proč ne čaj bych si dala“
„A jaký o ano udělám Vám takový jako jste vy sama, meduňkový.“
„Ano? A čím vám připomínám meduňku?“
„No abych pravdu řekl tak vaším výrazem a klidem, máte uklidňující hlas, už když jste tu byla poprvé, jste mě zaujala.“
„Hm ..zasmála se….děkuji…umíte být velmi milý“
Sedla si na židli a prohlížela si ateliér, bylo tam velice příjemně, byly tam sochy nahých žen, obrazy velice krásné osobité, věru měly takový nádech tajemnosti.
I ona byla tajemná usmívala se a čekala až malíř přinese čaj.
„Tak zde ho máte.“
„Hm děkuji jste pozorný“
„Tak můžeme začít?“, ptá se malíř?
„Hm ano, proč ne!“
Začal malovat. Pozoroval jí velice pečlivě. Ona koukala tak zasněně, až mu srdce bušilo jako o závod. Měl mnoho otázek, ale nechtěl jí vylekat, čekal až promluví. Tiše pila občas se na něj usmála a držela hlavu pěkně v poloze kterou si přál, jako kdyby byla pro štětec malíře stvořena. Byla pro něho jako hora, kterou nemůže vylézt, jako nebe, které nemůže docílit. Prostě nedosažitelná.
„Čaj je výborný“, povídá po chvíli.
On se jen usmál. Ona mu úsměv opětovala.
„Mračíte se, když mě malujete.“
„Víte soustředím se na vaší krásu.“
„Ale pane Leo přeháníte. Ne ne to vaše krása mě doslova dostala, skláním a líbám ženám jako jste vy takové krásné ruce a něžné, co určitě mnoho zažili…Ve vašich očích je cosi co je nevyřknuté, a to chci v obraze zastihnout.“
„Takové sladké řeči, to říkáte určitě mnoha ženám, víte…“
„Ano?“, povídá s důvtipem.
„Zažila jsem mnoho ….ale co Vám budu vyprávět dnešní svět nejlíp znáte sám….“
„Povídejte budu rád znát váš příběh“
„No moje kroky vedly do Paříže, dětství pro mě bylo děsivé a tak jsem musela odejít od té hrůzy, začala jsem studovat, a pracovala jsem, až jsem dostudovala a našla si práci. Vdala jsem se a narodila se mi první dcera, dali jsme jí s manželem jméno Patricie. Byla velice hodná, bylo to nejhodnější dítě na světě. Uměla rozesmát nás, povídala básničky a zpívala si ráda, bylo to dítě takové spokojené, no aby ne my s manželem jsme měli harmonický vztah. Bohužel když jí bylo 5 let zemřela na leukémii, nenašel se dárce. Posléze jsem byla v beznaději, trpěla jsem, ale manžel mi moc pomohl. Začala jsem podnikat, v krejčovství, a našla jsem spoustu přátel a hlavně jistotu. Žádné druhé dítě jsem nechtěla. Ale pak se narodil malý Antonio. To byl malý ďáblík, chodil brzo po svých, no celý den prolumpačil, a do školy velice rád chodil, ale byl to prostě malý čert, on uměl se prosadit, a děti i učitelé ho měli rádi, i když zlobil. No a teď žije v Americe a dlouho jsem ho neviděla.“
To celý můj příběh, není na něm nic zvláštního.
„Ale je , máte dar dávat lidem pozitivní náladu, i když jste toho tolik zažila, máte velice tajemný výraz pro koho bude tento obraz? Povíte?“
„Hádejte“, povídá ona zasněně…..(?)