Pan Vávra a tiskařský šotek

Panu Vávrovi se při čtení denního tisku mnohokrát stalo, že narazil na chybu nebo na překlep. Nikdy tomu nevěnoval pozornost. Až do chvíle, co sám začal přispívat do novin.

Psal fejetony, povídky, ale také básně. Než takovéto dílo odevzdal v redakci, několikrát si ho přečetl, zkontroloval překlepy a opravil případné chyby.

Problém byl v  tom, že šéfredaktor mu často volal, že při kontrole jeho rukopisů v nich slečna Nová, nacházela stále spoustu chyb. A že byl pan Vávra, profesorem Českého jazyka v penzi, dost ho to trápilo a také se za to styděl.

O to pečlivěji, ale pak kontroloval svá díla. Byl si jist, že teď už tam nikdo žádnou chybu nenajde.

Mýlil se. Opět tam chyba byla a ne jen jedna.

Pan Vávra byl zoufalý, nešťastný. Zůstal tedy vzhůru dlouho do noci a rukopisy, těsně před odevzdáním, pro jistotu kontroloval znovu.

Zkontrolované příspěvky zakládal do šedých desek, aby se mu nepomíchaly s těmi ostatními.

Pracoval. Oči ho pálily a těsně před půlnocí, za psacím stolem usnul.

Probudil ho až podivný šramot. Nasadil si brýle, které mu sklouzly z nosu a vstal.

Hodiny na stěně ukazovaly dvě hodiny a pět minut. Byla hluboká noc.

Profesor Vávra pátral po tom, co ho mohlo vzbudit v tuhle hodinu. Pak se jeho pohled zastavil na stolku, kam položil šedé desky. Teď tam totiž neležely.

 „No to jsem blázen,“zapochyboval o sobě.

Začal hledat po celém bytě. Zašel i do kuchyně a do koupelny. Desky nikde. Pak se shýbl a nahlédl pod stolek. Tam se krčili dva mužíčci vysocí, ani ne třicet centimetrů a v rukách drželi jeho desky s rukopisy.

Vávra nejdříve nechtěl věřit tomu, co vidí, ale mužíčci tam prostě byli.

 „Copak vy jste zač panáčkové?“ zeptal se vlídně.

 Skřítci se přestali chvět a jeden z nich se dokonce odhodlal a  promluvil : „ My jsme šotci. Já jsem Otakar.“

 Pak se připojil i druhý s bílou čapkou na hlavě a v zelených kalhotách s laclem : „A já jsem Augustýn. My prosím děláme chyby,“ přiznal.

 „A pročpak děláte ty chyby?“zajímalo Vávru.

„Protože musíme. Je to naše práce,“řekl Otakar, šotek se žlutou čapkou, „dělají to šotci po celém světě,“dodal, otřel si brýle bez obrouček, promnul pěstěný vous a pokračoval, „když někdo něco napíše, tak my musíme dbát na to, aby tam bylo hodně chyb a překlepů. Hlavně při tisku.“

 „A jaký to má smysl,“nechápal pan Vávra.

 „No, to my prosím nevíme,“oznámil Augustýn.

 „Ano, to nevíme,“potvrdil Otakar.

 „A víte alespoň to, že mně tím působíte potíže? Kazíte mou práci. Tak, co kdybyste toho nechali?“ navrhoval profesor.

 „Ale to bychom pak neměli co dělat?“ podotkl Otakar.

 „No, k čemu bychom byli prosím?“ zeptal se Augustýn.

 Pan profesor jen kroutil hlavou a pak se nečekaně zeptal :“ Máte hlad?“

 Oba šotci, nadšeně kývali hlavami na znamení souhlasu. Pan Vávra rozkrájel makový koláč na malinkaté kousky a do těch nejmenších hrnečků, které našel, jim uvařil kakao.

 Šotci jedli, pili a pan Vávra hovořil : „A jak vlastně ty chyby děláte?“

 Odpověděl Otakar, ještě s plnou pusou : „Touhle hůlkou,“ukázal malou, ničím nezajímavou hůlku, „ukážu na slovo a ono se změní.“

 „A to by nešlo dělat to obráceně? Jako, že byste ty chyby opravovali,“uvažoval pan Vávra.

 „Šlo by to, ale to nás nikdo neučil prosím,“tvrdil bezvousý Augustýn.

 „Ale bylo by to jistě užitečnější,“přemýšlel dál profesor, „kdyby se našel někdo, kdo by všechny rukopisy kontroloval a opravoval.... hmmm, to by bylo ušetřené práce, „šel na šotky od lesa.

 „My bychom to zvládli,“hlásil se Otakar a za ním jako ozvěna Augustýn : „Ano prosím. Zvládli.“

 „Ale je to zodpovědný úkol,“upozornil penzista.

 „To nevadí.“

 „Nevadí prosím.“

 „My se nebojíme.“

 My se prosím nebojíme.“

 Druhý den přivedl pan Vávra oba šotky do redakce. Odevzdal své rukopisy, bez jediné chybičky, pak ukázal šotkům jejich nové pracoviště a ti se s nadšením pustili do práce.

Od té doby se na stránkách denního Zpravodaje neobjevila jediná chybka nebo překlep.

Konec