27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 12

Zvonek na dveřích malého krámku cinkl, a starý Antonio byl v mžiku za pultem.

"Co tu chceš?" osopil se na příchozí ženu. "Almužnu ti nedám, dnes už jsem podaroval dva takové, jako jsi ty. Nebo si chceš něco koupit? Knihu, obraz, jen si poruč...!"
Rozchechtal se nad vlastním vtipem, až se plácal do tučných stehen. Žena ho tiše pozorovala a čekala, a když se tlouštík pro nedostatek dechu chtě nechtě musel přestat smát, promluvila:
"Ne, pane. Chci něco prodat. Obraz - " a natáhla ruce, v nich desku zabalenou v hadru.

"Ukaž!" Vytrhl jí předmět z rukou a na pultě rychle rozbalil. "Vida, portrét," brumlal, "není to špatná práce... Přiznej se, kdes to vzala? Neukradla´s to náhodou?"
Žena vehementně zavrtěla hlavou. "Neukradla!" skoro vykřikla. "To je můj majetek a moje podobizna. Už je to dávno, maloval mě sám Leonardo z Vinci, znáš? Je to velký umělec, chráněnec Medicejských..."

"Ovšem, slyšel jsem o něm... ten už je po smrti, že? A to máš být ty?" opáčil Antonio s pochybami v hlase. "Ukaž - " a přejížděl očima z ženy na obraz a zpátky, porovnával vyhublou strhanou tvář a nahrbenou postavu v otrhaném šatu s figurou majestátně a poklidně vyhlížející dámy na portrétu.
"Usměj se!" poručil nakonec, ale když žena v křečovité snaze odhalila kolozubé dásně, znechuceně zamával rukama. "Radši toho nech! Dejme tomu, že ti věřím, ona ta osoba na obraze taky není zrovna krasavice..."

"A copak bys za to chtěla?" zeptal se nedbale a po očku ji sledoval.
Žena polkla. "Pane, dej mi padesát benátských dukátů! Leonardo si tohoto obrazu vážil nad jiné, léta se k němu vracel, aby jej přemalovával, a považoval jej za svoje mistrovské dílo," dokončila prosebně.
Antonio spráskl ruce. "Padesát dukátů?" vykřikoval. "Takových obrazů je dvanáct do tuctu, a jsou na nich jinší krasavice, umně vyvedené, bohatě zdobené... co tak zvláštního je na téhle podobizně, že se opovažuješ chtít za ni padesát dukátů? Nestojí ani za pět!"

Žena se uraženě vzpřímila. "Dobře, pane, když nechceš, půjdu jinam," a začala obraz zabalovat.
Antonio ji chytil za ruku. "Kam se s tím chceš potácet? Vždyť vidím, že sotva chodíš, ještě se někde svalíš nebo tě nějaký pobuda obere... Abys viděla, jak jsem milosrdný, dám ti dvacet, ne, třicet dukátů, tady jsou, tak rychle ber, než si to rozmyslím!" Vysázel peníze na pult a pak ženu vystrkal z krámku.

Nato si obraz odnesl do zadní místnosti, opřel jej o zeď tak, aby na něj dopadalo světlo, a lačně se pustil do zkoumání. Od prvního pohledu mu bylo jasné, že jde o dílo, jaké mu ještě neprošlo rukama. "Ty mistrovsky prokreslené záhyby šatu, ty ruce, ladně spočívající jedna na druhé... pozadí pravda není moc vydařené, vždyť pravá strana na levou ani nenavazuje! Takovou školáckou chybu by Leonardo neudělal, ale budu to samozřejmě vydávat za jeho dílo, podpis vypadá autenticky a cena pětset dukátů bude přiměřená."

Zamnul rukama a pustil se do úklidu. Ale přitom se musel stále ohlížet na portrét, a zdálo se mu, že ať se hne kam se hne, oči ženy na obraze jej sledují. A ten zvláštní úsměv - 
"Ne, budu chtít tisíc dukátů!" rozhodl se nakonec. "Řeknu, že je to portrét neznámé krásky, tajemno přece přitahuje. A nazvu ji Marie Anna... ne, to je příliš všední! Ale co takhle třeba Mona Lisa? To je ono!" a spokojeně se usmál.