Noční směna

Nebojte se, nehodlám vás zatěžovat se čtením popisu nudné noční služby ostrahy nějakého objektu či akce plné služby lékaře na pohotovosti, nebo promiňte, abych byl „in“ pak tedy emergency roomu, v duchu některého ze seriálů z tohoto prostředí. Chci se s vámi jen podělit o dojmy z našich nočních služeb, ve kterých hraje hlavní roli náš syn a ve vedlejších pak má žena a občasně i já. Přímo hvězdné obsazení, které je zárukou nespavosti, podrážděnosti a spánkového deficitu. Odměnou nám nejsou horentní sumy holywoodských hvězd, nýbrž alespoň jedna noc kvalitního a hlavně klidného spánku.

Na začátek je nutno podotknout, že já i má žena jsme velmi spavými tvory. Spánek pro nás byl vždy odpočinkem a aktivitou, které jsme se oba dva oddávali jakmile to bylo jen trošku možné. V podstatě jsme měli v průběhu roku nepřetržitý zimní spánek. V současnosti je však pro nás nedostatkovým zbožím, které soudě dle našeho syna, bude ještě dlouho v internetovém obchodě pod značkou vyprodáno. Kéž by se blýskalo alespoň na lepší časy a spánek by se dostal do kategorie „na skladě, k dodání do…..“. Ale tak tomu bohužel není.

Vzpomínám si, jak jsem si mnul ruce radostí, když mi žena druhý den po porodu telefonovala, že syn spinkal celou noc bez probuzení. Tehdy jsem byl pyšný na to, že synátor nespadá do kolonky zlobivých a nespavých dětí, o kterých mi škodolibě vyprávěli kolegové v práci, kteří již měli „odchov“ nemluvňat za sebou a těšil se na to, až budu mít oba z porodnice doma. Mylně jsem se domníval, že genetické předpoklady našeho synka budou na stupnici velmi dobré spavosti a ne blížící se pravému opaku, nespavosti. S velkou pravděpodobností došlo ke hlubší genetické výměně v této oblasti a synátor mohl dostat do vínku nespavost po své babičce. Bohužel.

Den D nastal a já si přivezl domů to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil. A ta podoba na svého tatínka, to byste koukali! Nemohu tedy ani říct, že by nám syna v porodnici vyměnili. Trochu mě zarazily tmavé kruhy pod očima mojí ženy, ale nepřikládal jsem tomu žádný důraz a svedl to na únavu po porodu. Jeví se to jako logické vysvětlení a snad i jako snaha o to, nepřipustit si prvotní známky nespavosti našeho syna k tělu. Z rovnováhy mě nevyvedlo ani potutelné ženino usmívání po tom, co jsem pronesl větu: „ Tak se konečně pořádně vyspíš ve svojí posteli, viď? “. Musela si myslet, že jsem tu otázku položil jako provokaci. Nebo si mohla myslet, že se z mé strany jednalo o pokus o nepovedený vtip. Věřte mi však, že já ji myslel zcela nevinně a upřímně.

Záhy jsem však pochopil, co se za varovanými signály vysílanými manželkou skrývalo. V noci mě totiž probudilo něco, co se velmi blízce podobalo kozímu mečení. Nevěřil jsem tomu, že tyto odpudivé zvuky může vydávat něco tak krásného a bezbranného. Rázem jsem však pochopil, co zapříčinilo vaky pod očima mojí ženy. Kozí mečení se totiž s krátkými přestávkami z postýlky ozývalo až do rána… „Založili jsme si snad kozí farmu?“ napadalo mě v myšlenkách. „Nebo se mi zdálo o podnikatelském záměru mé ženy?“ Ale byl jsem vzhůru a zcela při vědomí…

 Po pár dnech „dovolené“ jsem se, vybaven tmavými vaky pod očima, vrátil do práce a v kanceláři se snažil zapomenout na uštěpačné poznámky mých kolegů, kteří prohlašovali cosi o tom, že moje dovolená musela být jeden velký flám… Ano, mohl to být krásný flám, ale pokud by v něm hrál hlavní roli jiný kozel, ten chuťově vynikající, zlatý mok a ne můj syn. 

A tak nám začal jeden velký nekončící „flám s kozlem“. Jenže po probuzení jsem neměl bolehlav či ukrutnou žízeň, ale pořádné pytle pod očima a značný spánkový deficit. Prvního půl roku „flámovala“ převážně manželka a já se držel v úctyhodné vzdálenosti na naší pohovce v obýváku. Když nad tím tak přemýšlím a pominu fakt nabízeného komfortu spánku doprovázený bolestmi krční páteře, není zase tak špatná. Každou noc jsem poslouchal, jak se náš syn mečením dožaduje kojení a v tu chvíli jsem děkoval Bohu, že chlapům nenadělil prsa… Období kojení však vzalo za své a manželku, která již mlela z posledního, napadla „výborná“ myšlenka: „Miláčku budeme se ve vstávání ke kozlíkovi střídat“. A já jsem pod vidinou toho, že žena konečně nebude pořád unavená a já se konečně dočkám i plnění „manželských povinností“, kývnul. Chyba přímo osudová. Mohu-li v tomto okamžiku poradit pánskému osazenstvu čtenářského klubu, nikdy nekývněte nebo tuto možnost nenabízejte. Není čas na hrdinství a buďte sobečtí. Ženy jsou k těmto činnostem lépe geneticky vybavené a vy nebudete mít napuchlé oči s černými kruhy pod očima. A hlavně, hlavně se vyspíte. Dobře, už mlčím, nebo mě ženy rozcupují na kousky. Nicméně já tuto osudovou chybu udělal a kývnul jsem. Vždyť motivace byla tak veliká při pomyšlení na ty příjemné chvíle strávené pod peřinou jen s mojí ženou, jako Adam s Evou. Ach jo, tak zase nic, ale o tom třeba v jiném příběhu.

Že to nebyla procházka růžovou zahradou, ale pořádná túra peklem, vám asi nemusím popisovat. Dá se to považovat i za zkoušku vaší odolnosti a trpělivosti. Syn má výdrž a vyjma několika nocí klidného spánku, jež by se daly spočítat na prstech jedné ruky, se v noci budí pořád. Pro jeho obhajobu je nutno podotknout, že s narůstajícím věkem ubírá na intenzitě svého buzení.

 Začátky byly těžké, jako ostatně všechny. Pravidelné, několikrát se za noc opakující krmení tou hnusnou břečkou nahrazující mateřské mléko, střídané přebalováním, čekáním na brknutí a uspáváním. Suma sumárum, když to šlo dobře, tak tři hodinky přerušovaného spánku. Myslel jsem, že to nemůžu vydržet, ale když to zvládli jiní, proč ne já? Silnou oporou mi byla žena a musím říct, že se podivuji, kde se v ní ta nikdy nekončící síla a energie bere. Ještě že jsem blonďák a šediny nejsou tolik vidět.

Postupem času jsme považovali za obrovský úspěch odbourání nočního krmení a přebalování. Malý krůček ve vývoji našeho syna, veliký pro nás. I mečení syna prošlo značným vývojem. A tak se jeho žadonění o něco dostalo od mečení po tolik typický shluk vysokých tónů přináležejících vývojovému stupni batolete. Někde jsem četl, že nejhoršími zvuky, které člověka dokáží dohnat k nepříčetnosti, jsou právě zvuky plačících miminek. Už tomu věřím…

 No a pokud je noc opravdu klidná, nerušená třeba štěkajícím psem od sousedů nebo růstem zoubků, budí se náš syn v průměru už „jen“ třikrát za noc. Co nám zůstává záhadou, je proč. Vyzkoušeli jsme už mnoho „zaručených tipů“ jak dosáhnout toho, aby se synátor nebudil, zatím však vše ztroskotalo. Samozřejmě proběhlo už i několik marných pokusů o přesun postýlky do synova pokojíčku aby nebyl rušen chrápajícími a neustále se převalujícími se rodiči avšak i tento pokus se setkal s neúspěchem. Zdá se, že naše ložnice se synovi líbí, a tak jeho postýlka dál trůní vedle naší manželské postele. A mě nezbývá než doufat, že se nenaplní ironická slova mojí ženy, že synáček s námi bude ložnici obývat až do puberty… Na naši obhajobu je nutno říct, že zatím ještě nikdy nespal v naší posteli a doufám, že se k tomuto kroku neodhodlá. Neboť vždy dostane to co chce.

Směnnost provozu v naší ložnici přetrvává do dnešního dne. Dovedu si zcela jistě představit výměnu nočních směn u našeho syna za noční směny ostrahy nějakého rozlehlého areálu. A mohu nabídnout i vycvičeného psa. Tak co na to úřady práce, nabídnou mi zaměstnání? Spojil bych příjemné s užitečným, vydělal bych nějakou korunku a pro ženu bych měl super výmluvu, že musím do práce….. Opět zoufalý pokus o únik zodpovědnosti.