Zimní píseň

Byla tma, dva tuláci se prodírali sněhem. Oba halila hustá kožešina a přesto pociťovali chlad. Stoupali stále výš a výš do hor. Cestu jim zkřížilo trnité křoví, které se tu znenadání objevilo. Dostali se do lesa. Bylo slyšet vlčí vytí.

Vlci přicházeli blíž. Oba přátelé už slyšeli jejich kroky, už cítili jejich dech za krkem. Měli strach. Rozběhli se neznámo kam. Běželi o život. Stále cítili vlčí přítomnost.

Najednou vše ustalo. Vlci se ztratili. Les se rozestoupil.

Dvěma tulákům se naskytla nevšední podívaná. Devatero bílých koček ladně skákalo po sněhu a všechny směřovaly k jednomu cíli. Ke vzrostlému stromu uprostřed palouku u něhož stála desátá kočka, stříbrně šedá. Devět bílých koček ji obstoupilo a za několik málo okamžiků se všechny kočky proměnily v krásné, skoro průsvitné dívky. Ta jediná šedá se změnila také. Sice ve starší, ale také nádhernou ženu. Dívky čekaly na povel své velitelky a při tónech líbezné písně se daly do tance.

 „Vidíš to co já, nebo se mi to jen zdá Romane?“ procitl první z tuláků.

 Odpověď nedostal. Druhý z tuláků, tedy Roman, byl stále ještě úžasem celý zkoprnělý.

„No tak! Co je s tebou?“ šťouchl do něho loktem kamarád.

 Roman sebou škubl.

„Co? Co se děje?“ drmolil Roman. Absolutně nechápal kde se to právě nachází.

„Prober se už,“ řekl přísně Luděk.

„Vidíš ty krásný holky Luďku?“

„Samozřejmě, že je vidím. Budou to asi divoženky. Raději se vytratíme dokud je čas,“ navrhl Luděk a užuž se chystal k odchodu.

„Jsou to krásné víly,“ zvedl se Roman a jako v hypnóze kráčel k tančícím dívkám.

„Ježíši Kriste, kam to jdeš. Vrať se!“ snažil se Luděk zastavit kamaráda. Ten se však zastavit nedal.

„No, tak Romane, neblázni,“ volal za ním polohlasně.

Vše bylo marné. Roman byl dívkám blíž a blíž. Nakonec se k nim dokonce rozeběhl. Tančící dívky ho spatřily včas a v kočičí podobě se rozutekly po lese. Všechny až na jednu. Ta stála a sledovala přicházejícího Romana.

„Jsi tak krásná. Chtěl bych tě vzít k nám domů,“ oslovil Roman dívku a chytil ji jemně za ruku.

„Ne, já nemůžu. Nesmím. Pusť mě prosím.“

„Nepustím, teď už tě nikdy nepustím. Pojď utečeme spolu.“

Roman dívku přivinul k sobě a jeho dotek nebyl dívce nepříjemný.  V tom do děje vstoupila velitelka všech dívek.

„Anicej, jsem ráda, že jsi tu. Chtěla bych...,“ nedořekla dívka.

„Lo, proměň se a připoj se k ostatním,“ přikázala Anicej dívce, „A tebe,“ otočila se na Romana, „za to, že jsi narušil náš prosincový rituál a dokonce jsi chtěl odvést jednu z mých dcer, budeš na tomto místě stát v podobě kamene.“

Luděk všechno sledoval skryt za stromkem. Byl tak blízko, že mohl slyšet každé slovo, ale dříve než stihl zareagovat, byl jeho kamarád pryč a u rybníka se objevil nový kus kamene.

Z úkrytu nevylezl dříve, než Anicej a Lo zmizely. Nechtěl se stát také skálou.

Pomalu došel až ke kamenu, nevěřícně se ho dotkl. Nejdříve ho napadlo, že přenese kámen do bezpečí, ale s tím se nedalo hnout. Byl jako spojený se zemí.

V zoufalství si sedl vedle zkamenělého Romana do sněhu. Hlavu položil do dlaní.

Najednou prudce vstal a začal křičet : „Královno víl, vrať mi mého přítele!“

To opakoval ještě třikrát, ale nic se nedělo. Ani Anicej a ani nikdo jiný se nezjevil. Jen slabounké vlčí vytí mu bylo odpovědí na jeho prosby a také signálem, že by měl co nejrychleji opustit les.

Přes zamrzlý rybník si zkrátil cestu do malé vesničky s romantickým názvem Slunečná.

V Slunečné bylo vše do bíla, cesty, zahrady, střechy domů, kostela i hospody. Všechno mělo na sobě sněhovou peřinu. Jen vítr si s tou ledovou nadílkou pohrával. Jinak byl všude klid a mír. Z komínů stoupal dým a zasněžené chalupy se usmívaly do kraje. Hned u té první se Luděk zastavil a zaklepal na okénko, pokryté krásnými květy, jaké umí vykouzlit jenom mráz.

Musel zaťukat ještě jednou, než mu mladá dívčina okénko otevřela. Měla krásné, upřímné oči, blankytně modré, na hlavě květovaný šátek, zpod něhož vykukoval neposedný pramének světlých vlasů.

„Trmácím se už mnoho dní,“ promluvil Luděk tichým hlasem.

„Pojď honem dovnitř,“ pozvala ho bez váhání dívka, „jsi celý zmrzlý,“ přibouchla okénko a chvátala ke dveřím.

Uvnitř to dýchalo teplem a vonělo polévkou.

Posaď se tuláku. Bětuška ti nalije polévku,“ přivítala ho srdečně stařenka, která jediná obývala s mladou dívkou malý domek o dvou světničkách.

„Děkuju mnohokrát paní. I tobě,“ otočil pohled na Bětku, „jmenuju se Luděk. Jsem švec. Vydali jsme se s kamarádem na zkušenou,“ představil se Luděk.

„A kde máš kamaráda?“ zeptala se Alžběta, „snad není mrtvý,“ pokřižovala se.

„Je i není,“ začal Luděk a pustil se do vyprávění podivného příběhu.

Babička po celou dobu vyprávění kývala hlavou, ale do řeči mu nevstoupila, až když Luděk skončil, řekla : „Bytosti se, kterými jste se střetli jsou zimní víly. Tvůj přítel neudělal dobře, že je vyrušil, ale ještě má naději. Když ho někdo přesně za rok od proměny pohladí zimní květinou, zase bude žít.“

„Tak já to udělám. Pohladím ho, ale víte i kde hledat zimní květ? Pod sněhem přeci žádné květiny nerostou,“ obával se Luděk.

„Podle legendy je tahle květina ukryta v jeskyni pod kočičí skálou a vstup do jeskyně je pod hladinou Bílého jezera,“ potěšila Luďka svými znalostmi stařenka.

„Kde stojí ta skála,“ chtěl hned vědět.

„Až přijde čas, povím ti to.“

„A kdy přijde čas?“

„Dřív než na jaře se do jeskyně nedostaneš. Jezero je zamčené silným ledem a i kdyby se ti ho podařilo rozbít, zmrznul bys v ledové vodě,“ vysvětlila stařena a Luděk musel uznal, že má pravdu.

„Stejně není kam spěchat, říkala jste, že Romana můžu osvobodit až za rok. Ale, co do té doby budu dělat? Kde budu bydlet?“ vrtalo mu v hlavě,

„Však se tady nějak složíme. Viďte babičko,“ zvedla se Běta od stolu, „ a jestli jsi pracovitý, tak mužská ruka se bude také hodit.“

Bylo rozhodnuto. Luděk zůstal v chaloupce. Nosil dříví, opravil plot a dokonce i střechu. Ve vsi se brzo rozneslo, že v chalupě u Hanousků je švec a tak měl Luděk o práci i o výdělek postaráno. S Bětkou se do sebe brzo zakoukali, takže se zdálo, že je Luděk opravdu šťastný.

Přesto však nezapomněl na svůj úkol. Jakmile roztál  poslední sněhový ostrůvek, ptal se stařenky na kočičí horu.

„To musíte až Hlavovicím. Bětka to zná. Půjde s tebou,“ řekla babička.

A mladí vyrazili k Bílému jezeru.

„Tak tady je to Luďku,“ řekla Alžběta, když dorazili na místo.

U jezera bylo nádherně. Slunce se odráželo od klidné hladiny. Mohutná skála, připomínající sedící kočku, vrhala dlouhý stín. A kolem jezera topoly s novými kabátky, které jim nedělilo letošní jaro.

„Tam, jak je ten výběžek nad hladinou,“ukázala Běta, „tomu se říká kočičí dráp. Pod ním by měl být vchod do jeskyně.“

Luděk už byl v spodkách a vstupoval do vody.

„Brrr,“ oklepal se, jak byla voda po zimě ještě studená.

„Buď opatrný,“ přála si Alžběta, „vrať se mi. Nechci o tebe přijít.“

Luděk dostal ještě políbení a pak se ponořil do jezera. U kočičího drápu se zhluboka nadechl a zmizel pod hladinou. Vplul do jakési zatopené chodby. Plaval a otáčel při tom hlavu ze strany na stranu. Očima sjížděl hladké stěny. Na nich, skrz čirou vodu, viděl zvláštní obrazce a nápisy, které nedovedl přečíst.

Chodba byla dlouhá a Luďkovi pomalu docházel vzduch v plicích. Na poslední chvíli se chodba zakončila prudkým stoupáním a Luděk se, celý modrý, vyškrábal ven.

Ocitl se v chladné jeskyni. Na jejích stěnách byly tytéž nápisy, jaké viděl pod vodou. Vstal, otřásl se chladem a vydal se jedinou cestou, která se mu nabízela.

Po pár metrech byl u cíle. Stál před kamenným podstavcem a na tom ležela růže z křišťálu.

„Zimní květina,“ vydechl..

„Mňau, co tu chceš!?“ zamňoukal opelichaný kocour, který seskočil z vrchu a proměnil se ve vetchého starce.

„Potřebuju tu růži,“ nelekl se Luděk.

„Ale tu si musíš zasloužit,“ řekl stařec,“ dostaneš tři otázky a když odpovíš správně, můžeš si růži vzít.“

„Tak sem s nimi!“

„Ale když odpovíš špatně, zemřeš,“ upozornil kočičí kmet.

Ani teď se Luděk nelekl : „Povídej. Jak zní ty otázky?“

„Tak pozorně poslouchej, nebudu to opakovat,“usmál se stařec bezzubými ústy,“ Co je v životě nejsložitější, co nejtěžší a čeho je nejméně?“

Luďkovi i v chladné jeskyni vyskočily kapičky potu na čelo. Začal chodit dokola a opakoval si otázku.

Šlo tu o dva životy, nesměl se splést.

„Dlouho otálíš. Mrzí mě, že neznáš odpověď,“ řekl stařec do ticha, „chceš to vzdát?“

„Ne, ne. Nevzdávám to,“ lekl se Luděk, „to nejsložitější, je určitě láska,“ vyhrkl.

„Dobře. A dál? Jen pokračuj,“ pobízel kmet.

„Nejtěžší je oddanost a nejméně je pokory,“ odpověděl Luděk už s naprostou jistotou.

„Růže je tvá. Máš na ni právo,“ řekl stařík a opět se proměnil v opelichaného Mourka.

Alžběta už byla na břehu značně nervózní, když se konečně objevil její milý s křišťálovou růží v ústech.

„Dokázal jsem to. Dokázal,“ radoval se Luděk, „ Romane, za pár měsíců se zase shledáme.“

A ubíhaly dny, týdny, měsíce a právě v den, kdy se Alžbětě a Luďkovi narodil chlapeček, vydal se novopečený otec do lesa, vysvobodit svého kamaráda.

Mrzlo až praštilo, všudypřítomný sníh znesnadňoval chůzi, ale Luděk ke zkamenělému příteli došel včas.

Vytáhl růži a ta se rozezněla nádhernou písní. V tu chvíli se na bílé podušce začaly zjevovat kočičí víly a tančily kolem kamene.

Luděk na nic nečekal a dotkl se křišťálem skály, pak po ní růží přejel, jakoby ji hladil a z kamene se probudil muž.

Roman zamrkal, nevěřícně se rozhlédl.

„Luďku, kamaráde. Já věděl, že mě v tom nenecháš,“ pousmál se.

„Tak honem pojď. Zmizíme, než nám ty kočičí potvory, ještě něco provedou,“ zavelel Luděk.

„Ne. Ještě, ne,“ řekl Roman a k Luďkovu údivu si to namířil přímo k velikému stromu, kde se víly schází.

Za chvíli k němu přiběhla víla Lo a přivinula se k němu.

„Anicej. Královno víl. Kde jsi? Zjev se nám,“ zavolal do lesa Roman.

„Tady jsem,“ ozval se tlumený hlas,“ vím oč mě chceš požádat. A nesouhlasím. Nedám ti Lo.“

Anicej se před nimi začala zhmotňovat, až tam stála v celé své kráse.

„Maminko, královno, já ale chci. Poznala jsem co je láska,“ zaprosila Lo.

„A víš, že pak už budeš smrtelná? Že už se nikdy nebudeš smět vrátit?“

„Vím, královno. Jsem na to připravená.“

„Dobrá. Jdi,“ svolila nakonec Anicej, „a ty,“ promluvila na Luďka, „vrať mi mou růži.“

Luděk udělal několik kroků směrem ke královně a růži jí bez váhaní podal. Pak se vílí tanečnice vytratily a zůstala zde jen jedna jediná. Lo.

„Tak jsem nalezl štěstí,“ povzdechl si Roman, „ díky tobě Luďku.“

„I já už mám své štěstí. Pojď se mnou do vsi, ať ti ho můžu ukázat.“

---