Markvartová

Křičí na mě zpoza rohu, Markvartová, baba porculánová.

Dal bych jí do zubů, amalgámová princezna.

Jenže už jsem zase druhej, má to jako noty na buben.

Jako Nohavica miluje svou Markétu, tajně si pokukuju po týhle M.

Schovaná v podjezdu k Vltavě, pokuřuje s chlapama z městskejch služeb, co se opíraj o své káry, žvára a saje jako kalhoty, když tě hoděj kluci oblečenýho na podzim do rybníka.

Tajemná coura bez cenovky, chytá tu svoje zákazníky, Jackovi tuláky po hvězdách nebo jen toho z žita kdo ví.

Tancuje ve stínech uliček, kam ani psy nepouštěj, kočky sem tajně po okapech vlízají a ona jejich královnou tady bývá vždy do rána, kdy už musí na světlo vlézt, aby kosti svoje rezavý ohřála.