Deník a posmrtný život

3. 6. 91- pondělí

Prokládám psaní deníku učením se mikrobiologii. Anebo opačně? Divím se, že při všech těch bakteriích, virech, plísních a nádorech jsem se mohl vůbec dožít svých dvaceti let. Děkuji tedy Bohu, že jsem došel aspoň sem. Děkuji však především přírodě, té mocné čarodějce, která mě vybavila všemi těmi makrofágy a leukocyty, kůží a kyselinou v žaludku. Děkuji také lidskému géniu, který vymyslel antibiotika a objevil léčivost rostlin. (Musím mu však vyčinit za ozónovou díru, oxidy uhlíku, síry a dusíku v ovzduší.) Vlastně je to věčný boj mezi čarodějkou přírodou a géniem lidí. Náš strach ze smrti nás vede do boje o co nejdelší bytí zde. A máme proč tu být. Nebojím se smrti jako bolesti. Nebojím se smrti jako něčeho neznámého. Naopak - myslím si, že co do fyzických projevů může být smrt celkem příjemná, osvobozující. Škoda, že nejlepší zážitek si život nechává až na konec. Štve mě, že budu muset přerušit ty řetězce příjemností, které jsem založil a chystám se založit. Nechce se mi opustit Šárku, páč se těším, jak spolu budeme plodit zdravé děti a vychovávat je v duchu lidského génia, v duchu dalšího rozvoje lidství k zdánlivé dokonalosti. Nechce se mi opustit deníky, kterými chci zaplnit celou knihovnu.

Sice se těším na posmrtný život, jenže ten bude, jak se domnívám, ochuzen právě o tuhle materiální stránku. Nebudu moci v denících pokračovat. Děsím se, že si poslední deník ani nepřečtu.