Čertovo štěstí

Byl nádherný letní den. Ptáčci si prozpěvovali. Pilné včelky létaly z květu na květ. Slunce svítilo na rozkvetlou louku, když ta se najednou otevřela a na zem vyskočil mladý čert, oblečený v kostkované košili, plátěných, černých kalhotách. Na hlavě čepici, aby zakryl rohy a přes rameno mošnu, ze které vytáhl zažloutlé lejstro.

„Jiřina Deklová,“ četl, „no však my si tě v pekle dáme pod víko,“ pomyslel si, „hostinská ve vsi Krákorec. Bydliště : hospoda pod farou. Hříchy,“ četl dál čert, „ lakota, lhaní a dokonce zlodějna.“

Čert si vyšlápl rovnou cestou do Krákorce.

Jiřina Deklová zrovna přicházela z fary, kde se byla vyznat ze svých hříchů. Pan farář jí pokáral, udělil pokání a tak mohla  s klidným srdcem domů za svým tříletým synkem.

Peklo se nikdy nemýlí.

Jiřina lakotila zlaťáčky, aby její syn měl na čem postavit svůj život.

A dělala to způsobem, který se pánu bohu nelíbil a že si na nad ním Lucifer mnul ruce. Vodu lila do vína a pečeni účtovala hostům dráž, než kolik skutečně stála.

A do toho ta její vášeň pro porculánové hrníčky. Ať už se ocitla v městě u obchodníka nebo na jarmarku, vždycky jí alespoň jeden zmizel v kapsáři. A i když měla peníze, tak za ně neplatila.

Proto teď stál pekelník u jejího domku a čekal na ni s jutovým pytlem.

„Jiřina Deklová?“ bafl na ni.

„A, a, ano,“ koktala žena leknutím.

Čert sundal čapku, aby hříšnice věděla s kým má tu čest a připravil si pytel. Deklové okamžitě došlo, oč jde. Začala utíkat a křičet : „Ale pan farář mně dal odpuštění.“

Ale nebylo jí to nic platné. Čert ji zahnal až ke kamenné zdi, odkud nebylo kam.

„Nech mě. Já se polepším,“ slibovala hostinská.

 "Polepšíš se. Ale u nás,“ řekl neúprosně rarach a sápal se na ni.

Deklová upustila hedvábný kapesník, čerstvě namočený ve svěcené vodě a ten se snesl na čertovu hlavu.  Začalo to syčet, létaly jiskry a čert se vypařil. Z pod hedvábného kapesníčku vylétl jen bílý holoubek.

V zápětí se ozvala ohlušující rána, jako když se všechny hromy spojí.

To se v pekle Lucifer vztekal, že přišel o jednoho čerta.

„Tak takhle ne! To by se nám za chvilku ta chamraď hříšná chodila vysmívat až do pekla!,“ řval na všechny čerty a kouzlem se přenesl.

Objevil se u Deklové, která ještě strachem nedýchala a v náručí držel jejího synka.

„To byl jeden s mých nejvěrnějších,“ řekl a ukazoval na holuba, „jako náhradu si beru tvého Drahoše.“

Pak i s chlapcem zmizel.

Drahoš v pekle rostl jako z vody nebo spíše jako z ohně. Chodil do devítileté pekelské školy, kde se učil číst a psát. Potom čtyři roky do učení, kde ho zkušení čerti učili kouzlům a proměnám.

O prázdninách jezdil k Luciferově babičce do ďáblova mlýna nebo k čertově skále.

Stal se z něho čert, jen jednomu nerozuměl a to, proč také nemá rohy jako ostatní. Však se mu také, proto ve škole smáli.

„Správný čert má mít rohy,“ říkali mu, ale Lucifer ho uklidňoval, že čerta nedělají rohy, ale jeho činy.

Jeden z takových činů právě teď čekal na Drahoše. Po ukončení školy se měl pod novým čertovským jménem Elder, vydat do světa a polapit svou první hříšnou duši.

A nebyl to zrovna snadný úkol. Jeho úkolem bylo přivést do pekla Řezníka.

Řezník Bárta vážil sto dvacet kilo a měl ohromnou sílu.

Podle lejstra, které Elder dostal, měl šidit na váze, podvádět při kartách a navíc byl i násilník.

Elder se ocitl na Zemi. Na Luciferově louce. Odtud musel najít cestu do Barakova.

„Ahoj,“promluvila na něho nečekaně černovlasá dívka, trhající luční kvítí, „tebe neznám. Odkud jsi? Z Krákorce nebo ze Lhoty?“

„Ze Lhoty,“ odpověděl rychle Drahoš, protože nevěděl, co má dělat.

„Já jsem Šárka a ty?“

„Mně říkají Elder,“ řekl Drahoš své pekelné jméno, protože to pozemské neznal.

Šárce to ohromě slušelo. Nebyla štíhlá, ani silná. Byla krásná, alespoň si to myslel Drahoš, který na ni mohl oči nechat.

„Elder? Co je to za jméno,“ podivila se, „to je Švédské? Pradědeček proti Švédům bojoval. Vyprávěl mi o tom a všichni měli také tak podivná jména.“

„Asi ano. Je určitě Švenské,“ snažil se o maskování Drahoš a při tom komolil slova.

„A kam jdeš Eldere?“

Musím odvést řez... řezivo na pilu,“ podřekl se málem čert, „od strýčka víš.“

„Aha,“posmutněla Šárka, „to asi spěcháš viď?“

„Ne vůbec ne,“ zapomněl Drahoš v tu ránu na svůj úkol.

Šárka se mu moc líbila. Měla krásný úsměv, hlásek, který zrovna hladil a dobrácká očka, co se uměla smát.

Drahoš pocítil v hrudi příjemné svírání, které ho zbavovalo rozumu. Dívka na tom byla asi stejně. Usmívala se jako sluníčko a hned vzala Drahoše za ruku. Šli spolu loukou, pak chvíli utíkali. Brouzdali se v potoce. Hledali houby v lese.

Pro Drahoše něco nepoznaného a nádherného.

„Jej,“ vyjekla náhle Šárka, „ to už se stmívá? Já budu muset honem domů.“

„Já tě doprovodím,“ nabídl se Elder a šel s ní až do Barakova.

„Tak jsem doma,“ zastavila Šárka před řeznictvím, „snad nebude tatínek hubovat.“

„Ty jsi dcera řezníka?“odmítal uvěřit Elder, protože se mu v mysli zjevil zpátky jeho úkol.

„Jsem,“ špitla, „já vím táta nemá dobrou pověst. Lidé říkají, že šidí na váze a také se občas popere v hospodě. Ale on není zlý,“ usmála se, „tak já už musím. Dobrou noc,“ rozloučila se a dala Drahošovi rychlou pusu.

Červená barva se jí vlila do tváří, stejně jako Drahošovi.

„Přijdeš zítra na louku, „zeptal se zamilovaný čert.

„Přijdu,“kývla dívka a zmizela v krámku.

Drahoš se cítil náramně. Svět se s ním točil a na úkol už zase zapomněl. Nebýt toho, že se objevil strýček Razdroj, co ho učil kouzlo přemisťování, odešel by do pekla aniž by věděl, proč vlastně do světa šel.

„Nezapomeň, že máš nějakou práci!“ upozornil ho, „jsi čert. Nenech se obloudit lidskou láskou. Je nestálá a falešná. Splň úkol s vrať se do pekla!“ poručil Razdroj a propadl se do země.

Elder chvíli váhal, ale pak se přesunul do řeznictví, přímo před překvapeného řezníka.

Bárta už byl ospalý, oblečený v noční košili. Vytřeštil oči, když se před ním zjevil Elder v celé své čertovské kráse.

V tu samou chvíli vešla do otcovi ložnice Šárka, s úmyslem popřát tatínkovi dobrou noc.

Když spatřila Eldera, nevěřila vlastním očím.

„Co tady děláš?“skoro vykřikla.

„Ty toho pekelníka znáš,“ zeptal se řezník opatrně.

„Ty jsi čert?“divila se Šárka a zcela pominula otcovu otázku.

Elder přikývl.

„Nech prosím tatínka být. Je hodný,“ prosilo děvče.

„Já ale nesmím. Nemůžu. Tvůj otec je hříšník. Musím ho přivést do pekla,“ vysvětloval Elder.

„Moc tě prosím,“žadonila dál Šárka.

Elder nevydržel : „Tak dobrá. Něco si vymyslím, ale jen kvůli tobě. Nechci, aby jsi byla smutná. Nechci, aby jsi plakala.“

Po těch slovech se Elder vytratil a v ložnici po něm zbyl jen zápach síry.

„Tak pojď. Už tady na tebe čekám,“přivítal Eldera Lucifer, „kde máš řezníka, cóó?“

„On, on se mi vysmekl. Má hrozitánskou sílu. Utekl mi,“ vymýšlel si neobratně Elder.

„Lžeš! Všechno vím. Zamiloval ses. Jak odporné. Fuj,“ odplivl si Lucifer, „stačilo, aby na tebe udělala oči a změknul jsi jak tvaroh! Ale já tě naučím. Zavřu tě do nejtemnější kobky a tam tě ta láska... ble,“ušklíbl se při vyřčení toho slova, „... přejde.“

Milý, zamilovaný čert, putoval do pekelného vězení.

„No a co teď?“ ozval se čert Aikon, „pro řezníka nemůžeme jít dřív než za rok. Takové jsou pekelné zákony.“

„Já znám pekelný zákoník!“ obořil se Lucifer, „ dojdeme si pro něho za rok,“ dodal už mírněji.

Marně Šárka chodila po louce a čekala svého čertíka.

„Tak se přeci ukaž. Mně nevadí, že jsi čert. Já tě mám i tak ráda,“ vzdychala dívka, „Eldere, Eldere...,“ volala, ale zbytečně.

Smutná se vracela kolem potoka, kde se spolu brouzdali. Lesem, kde hledali houby, až ji zastavil dědeček s proutěným košíkem přes ruku a slaměným kloboukem na hlavě.

„Děvče pojď ke mně,“oslovil Šárku,“já něco vím a rád ti to povím,“ pokračoval tajemně.

„Dobrý den dědečku,“ pozdravila trošku polekaně Šárka, „a co mně chcete říct?“

„Vím, kde ten tvůj kluk je.“

„To asi nebudete vědět dědečku. Kdybyste věděl kdo to je. Do koho já nešťastná jsem se zamilovala, tak byste mi to ani nevěřil.“

„No, však povídám, že to vím,“trval na svém dědeček, „všechno je napsáno tady v té knize,“řekl a vylovil z košíku starou a hodně ohmatanou knihu, „ten tvůj Elder je zpátky v pekle. A za to, že z lásky k tobě neodnesl tvého otce do pekla, ho Lucifer zavřel do nejponuřejší kobky jaká v pekle je.“

„Vy víte, že je čert,“ překvapilo řeznickou dcerku.

„Je i není. Vím i nevím. Ale co vím, je to, že tamhle kousek vedle je Luciferova louka a když ji přejdeš dojdeš až ke skále, které se říká...“

„Ďáblova brána,“doplnila nadšeně Šárka a chtěla se hned rozeběhnout.

„Počkej přeci, ty zbrklá,“zastavil ji dědeček, „vždyť ani nevíš jak bránu odemknout,“ zarazil ji a vložil do ruky zvláštně kroucený roh, „to je Brutimurův roh. Kdysi patříval čertu Brutimurovi, který hlídal u brány, ale po jeho skonu, už žádný hlídač u brány nestojí. Tenhle jeho roh se stal klíčem. Vlož ho do otvoru ve skalní stěně a otoč s ním. Brána by se měla odemknout.“

Šárka si nevěřícně roh prohlížela.

„Tak už běž,“pobídl dědeček

Šárka se tedy vydala ke skále.

Dědeček se na ni díval a šeptem pronesl přání : „A přiveď zpátky toho, kdo do pekla nepatří.“

Pak zmizel jak ranní mlha.

Okolo ďáblovy skály, chodívala Šárka skoro každý den. I jako dítě si u ní hrávala. Věděla tedy naprosto neomylně, kde je ten otvor, o kterém mluvil děda.

Brutimurův roh tam zapadl přesně. Když s ním Šárka otočila, brána se začala otevírat.

Na dívku se vyvalil kouř a pach ohně. Pomalu vešla a po pár krocích narazila na schody. Ty ji zavedly hluboko do podzemí.

Celou cestu její kroky osvěcovalo rudé světlo, které ji dole obklopilo úplně celou.

Došla až na rozcestí.

„Kam teď? Vpravo, vlevo?“přemýšlela a nakonec zvolila cestu doprava.

„Copak tu pohledáváš,“ ozval se za ní skřehotavý hlas.

Rychle se otočila a spatřila dva čerty.

„Živý maso, tady u nás?“ zaslechla další hlas.

Šárka zjistila, že je obklíčená ze všech stran. Nebylo úniku a tak ji chlupaté ruce dovlekly až k Luciferovi.

„Musíš mít hodně odvahy, když sis troufla jít až sem,“řekl pán pekel uznale.

„Hledám svýho Eldera,“ řekla Šárka nesměle, „prý ho tu někde vězníš?“

„Ale? Tak on už je to tvůj Elder. Peklu patří! A jak víš, že ho vězním?!“

„Řekl mi to vousatý pán v šedém plášti,“přiznala dívka.

„Tsss,“zasyčel pekelník, „zase on. Jan Poutník. Do všeho strká noc. Dědek,“nelíbilo se Luciferovi, „ale Eldera stejně nepustím.“

„Jenže my se máme rádi. Propusťte ho prosím,“přesvědčivě žadonila Šárka a na Lucifera to začala působit.

Věděl moc dobře, že lidskou duši v Elderově těle ne zahubí. Věděl, že prohraje. Ale peklo se jen tak nevzdává, tak jeho pán prohlásil : „Dobrá. Mějte si tu vaši lásku. Když Elder bude ochotný pro tebe udělat čin jaký ještě žádný čert nevykonal, propustím ho.“

Když se to Elder dozvěděl, tak samozřejmě ihned souhlasil i když neměl tušení s čím.

„Bude tomu rok, co jsi zavřený,“ začal hovořit Aikon.

„To už je rok?“vyděsila se Šárka, „to není možné, je to sotva den?“

„Jistě. V pekle plyne čas úplně jinak,“vysvětlil jí, „a odveďte ji,“poručil a dva čerti popadli Šárku a odnesli pryč.

„Kam ji vedou,“rozkřikl se Drahoš.

„Zůstane v pekle jako zástava za tebe. Kdyby tě náhodou napadlo, nevrátit se,“ řekl Aikon a pokračoval dál, „jak říkám. Je to rok a na zemi jsou dvě duše, které je potřeba přinést do pekla. Když to dokážeš, jste volní.“

„A kdo je to? Koho mám přinést?“

„Řezníka Bártu a hospodskou Jiřinu Deklovou,“řekl drsně Aikon a podal mu list s instrukcemi.

Elder zůstal stát jako opařený. Zíral na Aikona, na listinu a zase na Aikona.

„Tak běž!“ štěkl Aikon, švihl bičíkem a Drahoš se ocitl na Luciferově louce.

Ještě pořád nevěřil tomu, co musí udělat.

„Mám odnést do pekla otce Šárinky? Nechápal, „to po mně přeci nemůže nikdo chtít. Pěkně si to Lucifer vymyslel,“hořekoval Elder a to zdaleka nevěděl všechno.

Rozhodl se, že nejdříve dojde pro hostinskou a pak vymyslí, co dál.

V hospodě se objevil zrovna ve chvíli, kdy Deklová narážela nový sud piva.

„Tfuj, to sem se lekla,“vyjekla hostinská.

„Přišel jsem si pro tvou duši,“řekl Elder naučenou formulaci, „peklo si tě žádá.“

„To vám nestačí, že jste mi vzali syna?,“vyhrkly jí slzy do očí, „měl takové krásné zelené oči, kudrnaté vlásky a na bříšku dvě pihy, hned vedle pupíku,“ vzdychala, „co já se naplakala a naprosila, ať mi ho vrátíte. Poctivý život jsem pak vedla, ale asi už bylo pozdě. Co naplat, vezmi si mě. Alespoň se svým hošíčkem zase shledám.“

„Elderovi tekly slzy také, tolik ho žena dojala.

„Můžu si vzít něco s sebou?“požádala hříšnice.

„Já myslím, že ano. Pekelný zákon to nezakazuje. Myslím,“nebyl si jistý Elder, „co to má být?“

 „Jen takový malý přívěšek na kůži. Můj muž, pánbůh mu dej lehké spaní, ho pro mě a pro Drahoška vyřezal z lípy. Mám ho pověšený nahoře v lokále.“

Elder tedy přikývl a šel s hostinskou ze sklepa rovnou do sálu.

Tak seděl pouze jeden muž, který jakmile zpozoroval Eldera zbystřil.

„Tak tady je to,“řekla Deklová a pověsila si na krk dřevěný přívěšek.

„Ale tohle já mám také,“začal Elder lovit na prsou.

Po chvíli vylovil tu samou věc, co měla Deklová na hrdle.

„To je mého syna. Kdo ti to dal ďáble!“

„Nikdo. Mám to odmala.“

„Ukaž mi břicho chlapče,“napadlo hostinskou v naději.

A skutečně našla, co hledala. Dvě malé pihy hned vedle pupíku.

„Synku,“vydechla a čerta objala.

„Ale jak je to možné,“nerozuměl vůbec ničemu Elder, „takže já nejsem čert?“

„Nejsi chlapče. Jsi můj syn Drahoš. Peklo mi tě před lety vzalo. Teď už tě zpátky nepustím.“

„Ale já musím zpátky. Když nepřivedu vás a řezníka do pekla, tak si Lucifer nechá moji Šárku,“ strachoval se Drahoš.

„Tak jsi to ty,“ozvalo se od stolu, „dobře jsem tě poznal.“

Elder otočil hlavu a viděl Bártu, jak jde pomalu proti němu. Byl hubenější než dřív. Oči měl opuchlé od pláče a nevyspaní. Už vůbec nevypadal tak hrozivě.

„Vem si mě do pekla čerte a vrať zpátky moji dceru.“

„I mě odnes synku. Ať máte se Šárkou klidný život,“ přidala se maminka.

Pak z podlahy vylétl blesk, následován kouřem a v tom kouři stál Lucifer a za ním Aikon, který měl v náručí Šárku.

Lucifer promluvil : „Řezníku, vracím ti tvou dceru a když budeš poctivý, tak se peklu vyhneš. I ty hostinská. Oba jste se z pekla vykoupili.“

„Elder sice nedokázal, to co měl, ale dokázal Luciferovi sílu lásky,“ doplnil Aikon, „že ano, pekelná výsosti,“

„Mlč!“ okřikl ho Lucifer.

Aikon se lekl, položil Šárku na zem a pak zmizel zase v pekle.

„Budu tě sledovat Eldere,“ slíbil Lucifer a všichni přítomní by přísahali, že se mu pod okem zaleskla malá slzička.

Pak zmizel v pekle i on a Šárka se rozeběhla k Drahošovi.

„To je ten nejkrásnější den v mém životě,“řekla Deklová.

„Je to tak,“přitakal řezník celý ubrečený.

Za pár dnů na to byla svatba.

Všechno bylo krásné. Lidé veselí. Jen Drahošovi pořád něco nešlo do hlavy.

„Nad čím pořád dumáš milý,“zajímala se nevěsta.

„Ale pořád mi vrtá v hlavě, jak jsi se tenkrát dostala do pekla. Vždyť tam přeci žádný smrtelník vstoupit nemůže.“

„Tak tohle ti nejde z mysli? Dostala jsem klíč od dědečka v lese. Lucifer ho jmenoval jako Jana Poutníka.“

„Jan Poutník?“ vstal Drahoš ze židle, „učili jsme se o něm v osmém ročníku. Podle pověsti bloudí mezi nebem a peklem a napravuje chyby, kterých se jedna či druhá strana dopustila. Zjevuje se prý, ale málokdy,“poučil Šárku, „ tak to jsme měli štěstí, že si nás všiml.“

„To ano miláčku. Velké štěstí.“

 

 

---