Bota a tkanička

Byla jednou krásná bota, tvořena zlatými nitkami. Moc dobře si svůj půvab a cennost uvědomovala. Byla na sebe hrdá a i ostatní boty ji uznávali jako model dokonalosti.

Ráda a často se prohlížela v zrcadle a lichotila si. Kontrolovala si svou neprošlapanou podrážku a svůj lesk.

Avšak její dokonalost jí kazila tkanička. Podle boty to nebyla tak krásná tkanička, jakou by si zasloužila. Neustále si vyčítala, že nemá lepší tkaničku. Všem okolo tvrdila, že ji nosí pouze z lítosti, protože ona přece není jenom hezká, ale i přívětivá a velmi chytrá.

Hluboko v srdci bota tkaničku upřímně nesnášela. Každý den přemýšlela, jak by se jí mohla nelépe zbavit. Přeci jen, nechtěla před ostatními botami vypadat krutě a bezcitně. Zároveň si však uvědomovala, že bez tkaničky by ona sama ztratila tvar i krásu. Hledala jiné tkaničky, ale jako by se po všech slehla zem, zbyla jí jen tahle.

Naopak tkanička měla botu velmi ráda. Neustále obdivovala její krásu a přívětivost. Věděla, že ona není tak dokonalá a že si botu nezaslouží. Tyto nedostatky se botě snažila vynahradit svými city. Byla jí naprosto oddaná. Tkanička si myslela, že jsou s botou nejlepší přítelkyně. Proč by také ne? Byly pořád spolu a bota i přes svou nenávist se ke tkaničce neustále lísala. Tvrdila, že vůbec není ošklivá a že spolu tvoří dokonalý pár.

Jednoho večera šla kolem boty nádherná stříbrná tkanička. Více jak stříbro už z dálky zářilo tkaniččino charisma. Bota neváhala a začala se s ní přátelit. To by byla partie! Obě si padly do noty. Po několika málo dnech bota rozvázala svou starou a věrnou tkaničku a poslala ji pryč. Tkanička se v prvních dnech svíjela na zemi a nemohla uvěřit. Neustále se ptala „Proč?“, ale nenašla odpověď. Takovou ztrátu neunesla a sama se roztrhla.

Mezitím si dokonalá bota šťastně žila s dokonalou tkaničkou. Měly stejné zájmy, hlavně se rády obdivovaly v zrcadle. Avšak si bota všimla, že jí tkanička nelichotí a sama si uvědomuje svůj půvab. Tkanička botu ke svému svobodnému tkaniččímu životu nepotřebovala. Ale bota věděla, že je v jisté nevýhodě. Uvědomovala si svou závislost na té malé krásné tkaničce. Strachovala se, aby ji stříbrná tkanička neopustila. Strach ji zcela zatemnil jazyk. Neustále tkaničku hlídala, nervovala se a chtěla ji vlastnit.

Tkanička ale vycítila jisté napětí. Začala tušit, o co se zřejmě jedná. Tyto situace už moc dobře znala. Vystřídala spoustu bot, ale od každé musela odejít. Každá ji chtěla jen pro sebe, jenže tkanička věděla, že takhle žít nemůže.

„Kolikrát jsem si říkala, že už nikdy nebudu s krásnými botami? Vždy to dopadá stejně!“ Musela si v mysli nadávat. Jednou to bylo obzvlášť neúnosné, a tak tkanička vymyslela lest.

Vytáhla botu na procházku. Botě se to moc nezamlouvalo, ale nechtěla o tkaničku přijít, tak raději šla. Procházely se, když najednou začalo silně pršet. Všude bylo bláto a bota se rozhodla utíkat zpátky domů. Jen co přiběhla do svého obydlí, zamířila k zrcadlu. Nebyl to hezký pohled. Byla celá od bláta a poprvé si připadala ošklivá. Chtěla se dát do nářku, když vtom si uvědomila, že tu není tkanička. Rozhodla se ji hledat a bála se nejhoršího – že by ji snad mohla tkanička opustit. V krutém dešti prohledala celou cestu, kterou předtím procházely. Nikde nic.

Tkanička se sešněrovala a od boty odešla. Navždy a nenávratně. Bota si přála vrátit čas a udělat vše jinak. Jenže toto přání se jí už nikdy nesplnilo. Nezbylo jí nic jiného, než litovat svého chování a poučit se. I když by bota mohla žít šťastně s jinou tkaničkou, rozhodla se, že už navždy zůstane sama. Už nikdy nevyšla ven z krabice. Ostatní boty si na ni občas vzpomněly, ale žádná neví, kde vlastně je. Hledaly botu i tkaničku, ale jako by se obě ztratily ze světa…