Poslední noc

Poslední noc

Možná jste ten dům znali. Chodili jste kolem něj a nic vás nenutilo zvednout oči – byl na první pohled obyčejný. Zasazený mezi secesní krásou se krčil jako malý, nahrbený buldok. Slunce na něj léta neústupně pražilo a pražský smog cukroval fasádu do té míry, až získala neurčitou barvu. Vůbec nebyl nejkrásnější, výjimečný byl hlavně šňůrou vzpomínek, které si člověk uchovává k místu narození.

 Lidi vobčas bejvaj zbytečně patetický, ale tadyhlenc je to na místě. Pan Osvald otvírá naučeným pohybem starou masivní mříž, kdysi dávno natřenou bíle. Ten gryf cvičil roky, až se brána nakonec  stala jeho součástí, srostla s rukou . Tereza vstoupila do tmavé pasáže, dlaždice jsou hrbolaté a lesklé, omleté tisíci páry bot a několik vyšších stále svádí s mříží nerovný boj, z kterého si nesou stříbřité rány. Vzduch venku je čistý a ostrý, vznáší se v něm volání slábnoucího léta o pomoc, ale uvnitř pasáže se celoročně udržuje teplý, malátný odér s nasládlou vůní pudru, starého semiše a zaprášených koberců.

  Sou to ale svině, co. Holt prachy vládnou světu. Jojo. Léta ho nechaj chátrat, už jsem myslel, že tu bude věčně. A houby. Tak ses přišla rozloučit, je to vod tebe hezký…Klíč ještě máš?  Tereza ho samozřejmě má, pulzuje v kapse kalhot jako mosazné srdce, pálí a neklidně poskakuje.

Jen běž. Kdyby něco, sem tu dole-ee , hlas se panu Osvaldovi malinko láme, rychle se otáčí a co mu revmatické nohy dovolí, šourá se do své hlídačského kamrlíku. Místnost, kde strávil čtvrt století, je hustě polepená obrázky a fotografiemi. Jak šel čas, odvážné dívky z plakátů postupně překryly kolozubé úsměvy vnoučat.  A všechny ty fotky tu nechám, já ti je neseberu, dyk bys byla jak nahá, promlouvá mírně do místnosti pan Osvald a namáhavě se složí na rozvrzané kanape. Když máš lehnout popelem, tak v plný parádě!

První klíč se dočkal. Po šesti letech se konečně setkal se svou jedinou vyvolenou, do každé jiné odmítal zapadat. Dveře vedou z pasáže na schodiště a hrnou před sebou tenký povlak prachu. Nalevo schránky, stále se jmény. Tereza opatrně stoupá po schodech, brodí se jemným šedivým sněhem, rukou ho odhrabuje z lakovaného zábradlí. Neteče voda, uvědomí si. Dávno tu neteče…  Vnitřní dvorana domu je obrovská, po stranách se pne schodiště do vyšších pater. V každém mezaninu marně čeká na unavené stoupající vyřezávané odpočívadlo. Okny začínají do domu pronikat podvečerní paprsky, v jejich světelných kuželech víří vyrušené mikročástice. Tereza začíná s prvním patrem. Dveře bytů jsou většinou otevřené, v jednom případě úplně chybí. Prochází místnosti, překračuje zhroucené štosy starých časopisů a opuštěné haraburdí.V obývacím pokoji se na topení krčí malá plyšová koala, místo po eukalyptu šplhá po zrezlé trubce. Jak ses sem asi dostala, věděla by ráda Tereza, ale koala nepoví, ani očima z korálků nezamrká.  V bytě paní Trantírkové zůstalo její největší akvárium. Tmavě zelená vodorovná čára jasně ukazuje, jak vysoko mohly ryby plout.

Kde jsou ty ryby, voli je vypili, kde jsou ty voli, páni je snědli. Kde jsou ti páni..?…   A kdepak je asi paní Trantírková?

Byt Roubíčkových má dveře dokořán. Tereza v něm nikdy nebyla, za dobu  svého obývání starými židovskými manželi si zachoval přísně střeženou nedostupnost. Roubíčkovi se pořádně s nikým v domě nebavili, vysloužili si za to časté přetřesy v mezaninech, oblíbeném místě všech sousedek. Nákupní tašky spokojeně odpočívaly na zdobných lavicích a jejich majitelky jely. Prej maj tři baráky v Pařížský. Starej pozdraví, ale ani se neusměje. Ty maj nahrabáno.  Tak víte co, Židi. Sou za vodou, je bydlení nepálí … 

 Tereza jde ale dál, nahoru. Tam, poslední patro a na něm jediný být. Na rozloučenou ho zamkli, zámek je neporušený a tak se dočkává i druhý klíč.

Opatrně překračuje prošlápnutý práh. Zvuk kroků zazní dutě předsíní, štěpí se na desítky malých ozvěn, které šeptavě naráží do stěn, stékají po nich a pak se schovávají do rohů. Je doma. Všechny věci jsou pryč, sama je pomáhala balit, ale vzpomínky tu stále jsou a čekají na ni. V každé místnosti, kterou Tereza prochází, se za ní pár z nich přidá, plachtí kolem její hlavy jako mlčenlivé procesí.           Tak třeba tohle okno. Vede do světlíku a přes něj koukala na sousedy z druhého schodiště. V protější partaji bydlel Honza, rád ji u okna nenápadně potkával. Proklábosili spolu skrz tu špinavou propast hodiny, snad tu musí být na dlažkách ještě důlek, který vystála. Honza jednou koupil růži, vzal motouz a opatrně jím obepjal tenký stonek. Tak dlouho přehazoval dárek přes světlík, až ho konečně chytila. Dlouhý čas pak růži opatrovala ve váze, ale kde je jí teď konec. A Honza bydlí v Modřanech a co nevidět bude tatínkem. Protější okno je tmavé a mrtvé, bílý půlměsíc úsměvu tam ale zůstal, navždy vyleptaný do skla.

Její pokoj pouští skrz terasu dovnitř poslední paprsky. Nižší patra už jsou dávno tmavá, jedna z výhod bydlení pod střechou. Terasu se svou podlahou z plechu, v létě rozpalovanou do ruda, uměla Tereza zkrotit tlustou dekou tak, že už jen příjemně hřála. Ráda tam lehávala a poslouchala zvuky velkoměsta, do posledního patra dolehající pouze tlumeně. Ten pokoj s ní zažil celou etapu dětství a teď je z něj ubohé torzo, s potrhanými tapetami a s kobercem, který má tolik map, že by se tam celý svět vešel třikrát. Vzpomínky se usadily na různá místa místnosti a čekají, kterou si Tereza vybere. Asi tu, jak skrz tenhle pokoj letěla kulka a zavrtala se do zrcadla na zdi. Ale to ví jen z doslechu, v osmašedesátém ještě nebyla na světě. To zrcadlo se vůbec nerozbilo, zůstala v něm jen malá černá dírka a tak ho nechali viset dál, jen kulku vzali a dali do krabičky od sirek, jako vzpomínku. Tereza jako malá stavěla k zrcadlu židli, prohlížela se v něm a na čelo se jí odrážel temný důlek a tak vždycky věděla, jak vypadá zastřelení do hlavy.

Na koberci jsou otištěny čtyři oválné značky, prozrazují, kde po léta stávala její postel. Tak na rozloučenou, tentokrát bez postele a na zemi, poslední noc. Lidé přikládají určující význam snům, které se člověku zdají poprvé v novém domově. A co sny, které se zdají naposledy ve starém domově?

Tereza spí klidně a ráno se budí s rozbřeskem. Jestli měla v noci nějaké sny? Ne, v hlavě viděla jen tmu. Ale je to vlastně pravda...

Byt je tichý a nic neříká, nevypadá nijak dojatě a s loučením si velké starosti nedělá. Omleté lino v kuchyni naposledy zapraská, Tereza si jako amulet odloupne kus oprýskaného laku z okenního rámu a jde. Schodiště opět hraje hru stínů a světel, jde rychle dolů, ostatní byty už nenavštíví. Celý dům mlčí a to mlčení bodá do uší, Tereza si své naposled představovala jinak, bere schody dolů po třech a do pasáže vběhne. Pan Osvald se hrabe ze svého kamrlíku a mne si ospalky z očí.  

Tak jaká byla poslední noc, Terezko? 

Byla zvláštní. Je to pořád zvláštní . Odejít, a už nikdy se sem nevrátit. Můj pokoj, schodiště, pasáž..

A moje kukaň...všechno půjde do kélu.

Jestli chcete, tak já vám někdy napíšu, pane Osvald. K vám domů.

Jsi hodná, ale myslím, že nás spojoval tenhle barák a bez něj to už nejni vono.Jsi hodná.. 

Tak nashledanou !

Tereza vidí naposled v životě pana Osvalda,který smeká svojí hlídačskou čepici a otvírá bránu, kdysi natřenou bíle. To bylo poslední rozloučení se starým domem. Postupně ho zbourali, základy srovnali se zemí, na jeho místě pak byla hluboká zející jáma, kterou pomalu zastavěli a na pozemku nyní vyrůstají kanceláře a apartmány s exkluzivním výhledem. Pan Osvald pracoval celý život jako vrátný, ale staré brány už nikde neměli a otevírací dveře neuznával. Odešel klidně a tiše, pár měsíců po domu. Bývalí nájemníci se dosud občas někde potkají, zdraví se a vedou lehká konverzační témata, která mají jedno tabu : starý, na první pohled ne moc hezký dům ...