Eyrik Valentine, Kapitola 3.1 - Oblíbení podezřelí

Oblíbení podezřelí

„Zima, zima, zima...,“ stěžovalo si samo sobě něžné blonďaté děvče postávající na autobusové zastávce. Ačkoli byla půlka května a slunce ještě zcela nezašlo za obzor, při každém výdechu jí od úst stoupaly drobné obláčky páry. Netrpělivě přešlapovala, na někoho čekala. A ten někdo už měl zpoždění.

Už skoro byla rozhodnutá, že půjde někam do tepla a ostatní vem čert, když se do zastávky konečně doploužil autobus. Pokusila se nasadit předem rozčílený výraz, ale snahy opustila, protože dobře věděla, že by stejně nesplnil účel. Dveře se rozestoupily a po schůdcích dolů seskákali dva mladí lidé, chlapec a dívka.

On nebyl nijak zvláštní. Byl vyčouhlý, na hlavě vrabčí hnízdo a v tváži plachý, přesto však lehce drzý výraz. Zato jeho společnice byla přinejmenším zajímavá. Tmavší kůže a rysy v obličeji prozrazovaly orientální původ, nejspíš Indie. Hlavu měla až na strniště holou, mohlo se zdát, žedost nedávno tam nebyla ani kůže. Ruce měla v kapsách volnějších kalhot a celkově působila uvolněně. Když si všimla osoby v zastávce, roztáhly se jí koutky od ucha k uchu a spustila.

„Ahooj, Aelfrí!“

„Ahoj, Dani,“ na to ona.

„Nečekáš dlouho?“ pokračovala Dana. Aelfrída si povzdechla, jako by rozdýchávala chuť říci co si skutečně myslí.

„Ale ne. Kde jsou ostatní? Na cestě?“

„Asi jo, možná jedou s Petrem.“ Chlapec na celý výjev nepřestával zírat. Tedy popravdě spíš celou dobu zíral na Aelfrídu. A měl proč. Vážně byla neskutečně krásná. Nebyla to ovšem krása umělá, tady šminky nezasahovaly. Dokonce ani oblečením to nebylo, vždyť na sobě měla jen obyčejné džíny a tričko bez výstřihu. Dana si ve chvilce ticha všimla jeho slintajícího obličeje a rozesmála se.

„A vy se asi ještě neznáte. Tohle je Adam, Adame, Aelfrída.“

„Těší mě,“ téměř nesrozumitelně zamumlal a dál se pokoušel donutit své oči vyskočit z důlků.

„Tak snad už aby...“ Aelfrída nedokončila větu, protože jí přehlušil rachot padajících popelnic a pištění pneumatik. Všichni tři otočili oči v sloup. Nevylo pochyp, kdo to přijel. Na parkoviště za zastávkou vjela dodávka s velkým zdobným nápisem „Zahradnictví Bujné květy“.

Poněkud neohrabaně zaparkovala. Ze dveří spolujezdce spíš než vystoupil vypadl skoro dvoumetrový chlapák. Vypadal spíše zeleně než ne.

„Petře... ty zvíře... kde si dostal...“ větu ovšem nedokončil, protože byl přemožen svým žaludkem a odběhl si odložit k nedalekému stromu. Z místa řidiče vystoupil zvláštní malý mongoloid s nechápavým výrazem.

„Co je? Snad tak rychle jsem nejel ne? A jestli mluvíš o tom lehkém odéru, tak to je biohnojivo, zdraví naprosto neškodné.“ Velikán ho v záchvatech dávení častoval urážkami. Nezdálo se však, že by ho Petr nějak přehnaně vnímal. Nervózně se rozhlížel, tohle místo mu očividně nahánělo husí kůži. Když o tom tak Aelfrída přemýšlela, nikdy ještě nesestoupila „do jámy pekelné“ jak to Petr Vopička, majitel zahradnictví Bujné květy, často označoval.

„Petře! Martine! Tady jsme! Juhůůůů!“ začala na sebe upozorňovat Dana. Martin na ní zamával než se naposledy zlomil v pase, Petr odpověděl lehkým úsměvem, který opět vystřídal výraz děsu a zoufalství. Byla to vskutku zvláštní tlupa, těch pět. A přesto vypadali, že k sobě patří.

Nadpřirozeně krásná Aelfrída. Martin, obr, samý sval a šlacha. Petr, zahradník tělem, duší i oblečením. Adam, vyjukaný a zamlklý. A Dana, exotická jako indická princezna z dávných příběhů. V této sestavě vyrazili k nenápadným dvoukřídlým dveřím, do výtahu a do dlouhé zelenkavé chodby.