Arn Dresko lV. Příprava na první loupení

Objednal jsem si sklenku vody a hranolky. Měl jsem před sebou náročněj den. Ani na vteřinu jsem neměl v plánu jít a oloupit někoho jen tak z placu. Potřeboval jsem se najíst a mírně vystřízlivět, abych to všechno moh promyslet. Já si vždycky potřebuju všechno pořádně promyslet. Neměl jsem strach, že bych si to rozmyslel. Nejhorší, co by se mi mohlo stát by bylo to, že mě na zimu zavřou do pěkně vyhřátý cely, což by na nějakou dobu vyřešilo moji kritickou bytovou situaci. Jenže to já nechtěl. Chtěl jsem se o sebe postarat sám.

Napadlo mě, že mám vlastně štěstí, že je právě zima. Stmívá se brzo, každej nosí čepice a obličeje mají všichni zafačovaný šálama. V podstatě každej na ulici vypadá jako bandita. Ideální podmínky pro loupežný přepadení. Jedinej problém byl, že já neměl žádnou čepici ani šálu. Je to k nasrání, když se pro něco vážně rozhodnete a v cestě vám stojí taková hovadina. Ale já byl vážně odhodlanej stát se banditou i po tom, co jsem začal střízlivět. Nejsnasnazší  by bylo jít a tu blbou čepici a šálu koupit, jenže já u sebe neměl víc než půl sta. Bylo jasný, že je musím někde ukrást. Samo sebou mě nejdřív napadlo jít do obchodu a prostě to na sebe navlíknout a zdrhnout. Já ale v obchodě nikdy nekradl. Vždycky jsem měl hrůzu, že mě chytí. Ne, že bych nikdy nekradl. Je jasný, že jo, jenže tak nějak jinak. Já spíš vždycky bral, co jsem chtěl. Třeba barovou židli z hospody nebo metrovou maketu stíhačky, co jsem na vernisáži našel spadnutou na zemi během after párty. V obchodě jsem ale nikdy nic nesebral. Být chycenej při krádeži v obchodě mi vždycky přišlo děsně ponižující. Ani jsem neměl žádnou průpravu z dětství. Výrůstal jsem ve spřádaný rodině a dokonce se dobře učil. Naši ze mě chtěli mít doktora. Byl jsem děsně chytrý dítě. Jenže ke konci střední jsem začal být nějak pesimistickej ohledně vzdělávacího systému. Vidět kolem sebe všechny ty zbytečný hňupy jak jsou celý natěšený na vysokou, aby jednou byli velký páni a paní, a mohli rozhodovat a řídit lidi a velký firmy a média nebo rovnou celej stát. Každej den jsem v novinách a televizi viděl, co z nich jednou bude a co všechno budou schopný napáchat. Nejdřív jsem si myslel, že jsem to všechno nakonec posral a vylítnul, abych jako vyjádřil svůj odpor, vzdor. Jak to bylo ve skutečnosti, proč jsem svý vzdělání sabotoval, jsem si ale uvědomil vlastně až nedávno – já měl strach, že bych se nechal nakonec celou tou mašinérií sešrotovat, asimilovat. Abych si tohle uvědomil, musel jsem si nejdřív přiznat, že jsem vlastně zbabělec a všechno, co dělám je ze strachu. Tenhle můj strach mě teda nakonec zahnal tak hluboko do rohu, že jsem se rozhodl být banditou. Byl to takovej ten stinnej kout, kam společnost odsouvá všechny vlastnosti, který si nechce připustit. Já chtěl být vždycky ten, co změní svět k lepšímu. Nekecám. Jenže jak jsem nad tím přemejšlel, viděl jsem, že to vlastně není možný. I kdybych se stal třeba vlivným politikem a zároveň se nenechal zkorumpovat, nebyl bych schopnej moc toho udělat. Oni by mi to nedovolili. A kdyby náhodou ano, stejně by se jednalo jen o malou výseč z toho marastu. Viděl jsem, že svět bych musel zachránit celej a najednou, což by bylo naprosto neproveditelný. Měl jsem chuť všechno zapálit a nechat shořet na popel i s těma sviněma. Tak jsem se na všechno raděj vysral.

Bylo právě něco po jedný hodině. Rozloučil jsem se s barmanem s tím, že útratu vyrovnám co nejdřív, a vyrazil pro šálu s čepicí. Já svým způsobem nemám žádný zábrany. Jsem si jistej, že bych dokázal zabít a nemít jedinou výčitku. Jasně, že by mě štvalo, kdybych zabil někoho nevinnýho třeba v autě. Ale když už bych se z nějakýho důvodu někoho zabít sám rozhodnul nebo byl k tomu okolnostma donucenej, zabil bych a nijak se tím netrápil.

Přišel jsem k nejbližší střední škole, počkal do konce vyučování a číhal na haranta, co vypadá na to, že ze školy sype rovnou domů. Několik jsem jich musel pustit, protože měli děsně nechutný šály a čepice. Nakonec jsem si vybral asi až pátýho blbečka. Sledoval jsem ho a čekal na vhodnou příležitost.

Na ulicích nebylo úplně plno, jenže to bylo samý otevřený prostranství, a navíc byl krásnej, jasnej den. Sledoval jsem ho teda až na sídliště. S tím sídlištěm jsem měl dost štěstí. Ve chvíli, kdy bylo jasný, do kterýho paneláku má namířeno, jsem ho předběhnul, aby mi nezmizel ve vchodě.  Předstíral jsem, že jsem na někoho zazvonil, a zároveň si dával pozor, aby mě moc neviděl. Nenechám se přece identifikovat nějakým harantem, když už si dávám takovou práci s maskováním.

Jak odemknul dveře, čapnul jsem ho za paži a krk; třísknul mu hlavou o futra, ale jen tak aby se posral strachy, ne abych ho zabil nebo zmrzačil; na to jsem ho srazil do vchodu na kolena a celkem zdvořile, ale důrazně mu řek, ať mi dá čepici a šálu, a zavře oči a má je, kurva, zavřený. Nedělal žádný problémy. Pak jsem se zved, kopnul ho pořádně do břicha, aby měl dost problémů sám se sebou a nesnažil se otočit nebo řvát, a odešel.

Bylo teprve něco kolem třetí. Zbývalo mi dost času promyslet si, jak provedu samotnou loupež. Obrat někoho o peněženku na ulici by mi bylo k ničemu. Lidi u sebe nenosí dost hotovosti. Já chtěl pořádný peníze, ale abych moh vybrat kasu na benzince nebo v třeba non-stopu, bych potřeboval nějakou zbraň. Ideálně pistoli, jenže tu jsem neměl, kde sehnat, a s nožem, kterej bych musel někde šlohnout, což se mi samozřejmě ani maličko nechtělo, bych si benzinku ani non-stop nehecnul.

Nakonec jsem to vymyslel vážně mazaně. Nekecám! Měla mi k tomu stačit jen blbá lepicí páska a trocha staré dobré evolučně adaptivní agresivity mířený správným směrem. Lepicí pásku jsem si dokonce moh zafinancovat z vlastního kapitálu. No a být zuřivej a surovej taky zvládám bez problému. Jsem vlastně tak trochu sociopat.