Věž a studna

I.

Studené jezero se blyštělo a odrážely se v něm mraky. Usrkla jsem z čerstvě nabrané vody a napůl zamrzlá ledová voda mě zamrazila na zubech. Zledovatělá ruka těžko ohebnými prsty nabrala do láhve další tekutou ledovou tříšť. Hladina se zamračila mírnými vlnkami a najednou z ní zírala dlouhá zvířecí tlama s hrubými, bílými chlupy, našedlá běl a chvějící se nozdry.

Uskočila jsem a ohlédla jsem se. Stál na kameni za mnou, bílou hřívu pocákanou blátem, nohy až po kolenní klouby od bahna. Ostrý roh skloněný, měřil si mně a čekal, nevěděla jsem, co udělá. Stiskla jsem jilec meče a přikrčila se, připravená zmizet stranou, kdyby se po mně vrhl. Neudělal to. Frkl a zřítil se z výšky kamene dolů nalevo, kde ostrý sráz přecházel v táhnoucí se dolinu. Zvířil prach travou nepokrytých balvanů, do srsti mu nasedlo tisíc šedivých prachových zrnek, kopyta třískala o kameny. Zmizel mezi skalami, ozvěna dupotu neznatelně rozechvívala hladinu jezera.

"Nyní přejdeme k principu identity. Zní to příšerně, ale neděste se, uvidíte, že je to jednoduché," řekl Bedna a smazal tabuli. Marta si těžce povzdychla a obrátila list ve svém sešitě, krasopisně nadepsala papír a začala vyplňovat prázdná bříška písmen p a d ozdobnými kudrlinkami. Vítr zacloumal oknem a dole na ulici se rozječela houkačka. Bedna na mě upřel modrý kukuč a odložil hadřík. Zvedla jsem se ze židle, celá zdřevěnělá, udělala krok k oknu a zavřela ho. Do tváře se mi zaryla studená špinavá mlha válející se nad Vltavou, siréna přešla na rychlé, krátké tóny. Okno bouchlo a zakouslo se ostrým zvukem do náhlého klidného ticha místnosti.

Bylo ráno, posluchárna byla poloprázdná, většina lidí spala.

"Je to vlastně další nástroj na testování teorií, podobně jako princip ontologického závazku," prohodil kamarádsky Bedna a spustil ze mě zrak. "Tohle pravidlo říká, že věci jsou shodné právě tehdy, když mají všechny vlastnosti stejné. U každé věci, která má existovat, musíme být schopni rozhodnout, za jakých okolností je shodná s jinou věcí, nebo od ní odlišná. Pokud tohle rozhodnout nemůžeme, není dobré si takové věci pouštět do ontologie. Jak alespoň říká Quine," dodal Bedna, znovu se otočil k tabuli a napsal: "Princip identity". Marta začala ve svém sešitě obtahovat tečky nad písmeny i a vytvářet z nich malé kytičky.

"To máte například v případě možných jsoucen. Rozumíte? Možné jsoucno je třeba někdo, kdo právě teď může vejít do téhle místnosti. Je to existující věc spadající do nějaké plausibilní ontologie nebo ne? Quine říká: To není problém jenom toho možného chlapa mezi dveřmi – to je problém toho, že například nevíme, kolik tam takových možných chlapů je, jak poznáme, jestli se od sebe navzájem liší a tak dále. Je vám to jasné?"

"No tak třeba, kolik si myslíš, že je možných chlapů právě teď u mě doma v posteli?" strčila do mě Marta. Přidusila smích a připsala si pod ozdobný nadpis několik nečitelných poznámek.

"A co třeba jednorožci," šeptla jsem jí. Marta si odfrkla a sklonila se ještě níž nad sešitem.

Zkusila jsem se vrátit do ledového světa plného šedivého kamení, ale nešlo to, Bedna vtipkoval, aby lépe přiblížil analytickou filosofii posluchárně plné fenomenologů, a sirény vytrvale hulákaly pod oknem a rozechvívaly kapoty aut našlapaných v tradiční pondělní ranní zácpě.

Možná by za nějakých okolností bylo možné ty nerozlišitelné věci akceptovat, pomyslela jsem si. Nebo ty jednorožce. V mojí ontologii třeba jeden jednorožec existuje a rozhodně nemá vlastnosti společné s jakýmkoli jiným jednorožcem, třeba s tím, co stojí za těmi možnými chlápky mezi dveřmi. Upřela jsem zrak na veřeje. Náhle se pohnuly a do místnosti vklopýtala zmrzlá postavička s dlouhou ušatou čepicí v peruánském stylu. Pod jejím okrajem mrkaly drobné brejličky a nad rtem se chvěl nesmělý prťavý knír. Vždycky jsem se musela smát, když jsem ho viděla. Znala jsem ho z jiné fakulty, už léta se pokoušel projít přijímacími zkouškami u nás a léta se mu to nedařilo. Na svojí fakultě ovšem dělal ramena a nepochybně se počítal k její společenské smetánce. Skousla jsem smích. Letos byl asi po pěti letech přijat a jeho standardní lehce nafoukaná sebejistota se změnila v usilovnou snahu být co nejlepší. Docela se mu to dařilo. Vlastně jsem mu držela palce, ale vždycky, když poslední dobou prošel kolem mně, prolétlo mi hlavou: "Tak Honza Okřínek se konečně dostal na filosofii!" Následoval výbuch smíchu, který jsem úspěšně potlačovala.

"Takže už je to jasné, možný chlap mezi dveřmi existuje – a je to Okřínek," zašeptala jsem Martě. Vyprskla a rýpla do mě loktem. Bedna nás sjel nic neříkajícím pohledem a pokračoval v podrobném výkladu Quina. Asi půl hodinky jsem ho sledovala a s nasazením si psala poznámky, ale pak mi mysl opět uletěla do dálky. Chvíli se mi v hlavě střídaly nesouvislé myšlenky, náhle mě z nich vytrhlo klapnutí, jak Bedna odložil fix. "Příště bude referát na Bertranda Russela," oznámil. "Ten článek máte v doporučené literatuře. Kdo má zájem?" Honza Okřínek zvedl ruku a shodil si přitom ze stolu notes. "Tak přijďte po přednášce za mnou," kývl Bedna a v posluchárně se pomalu začal rozléhat hluk, šepot, vrzání židlí, cvakání přezek od tašek a svištění zipů.

"Tak se měj," prohodila Marta a nacpala pomačkané papíry s poznámkami do kabely. "Uvidíme se v neděli, jo? Čau!" Hodila si tašku rázně přes rameno a vyběhla na chodbu. Okřínek se vrhl k přednáškovému pultíku a vychrlil na Bednu sérii polohlasných slov. Shrábla jsem věci do tašky, navlékla kabát a narovnala se. Ve dveřích se tlačilo několik aktuálně existujících studentů a sirény konečně umlkly. Jednorožec z mého bdělého snění mohl být úplně klidně mezi dveřmi taky.

II.

V břiše mi kručelo a možné jídlo v něm hlad uspokojit nedokázalo. Zajdu do bufáče na trochu aktuálně existujícího žvance, napadlo mě a zalovila jsem v tašce pro peněženku. Prošla jsem mezi dveřmi s pocitem, že možná procházím skrz útroby modálního zástupu jsoucen, mávla na Martu, která na chodbě zaujatě diskutovala se svým přítelem z romanistiky, a pustila se kolem pokuřujících a debatujících filosofů ke schodům a pak k fakultnímu bufetu U Platóna.

Sekaná stála dnes jenom čtyřicet korun a polovina položek na tabuli s jídelním lístkem už byla smazaná. Zbývala čína, ke které v tomhle zařízení nemám důvěru už z principu, a vepřový plátek, který nicméně právě mizel z tabule pod přičinlivým hadrem gruzínské servírky. Usmála jsem se na ní – rychle odvrátila pohled a plaše se usmála do poloprázdné vaničky s vlašským salátem. „Sekanou s bramborem,“ objednala jsem si. Jakoby hlasový kontakt prolomil tabu přímého pohledu, Gruzínka zvedla oči a až teď mi oplatila úsměv.

 Převzala jsem sekanou, zaplatila a vmáčkla se s ní k plnému stolu na kraj místnosti. Plátek vypadal uboze, celý začervenalý a na krajích oschlý, brambory spíš připomínaly hroudy mazlavého tuku. Celek příliš nepřipomínal něco, co by měly konzumovat lidské bytosti. Opatrně jsem rty stáhla z vidličky první sousto a přitom mě napadlo, jestli mi na talíři vlastně neleží místo sekané a brambor možný jednorožec. Na jakém základě jsem si vůbec jista, že to, co mám právě teď před sebou, je jídlo? Odložila jsem vidličku a zadívala se na hmotu před sebou. Jaký kontext mi vlastně umožňuje říct, že je to poživatelné? To, že to mají dnes napsané na jídelníčku? To, že znám sekanou jako součást prostředí kolem mně? To, že mi to někdo řekl?

Zamhouřila jsem oči a oběd se rozplizl do množství barevných skvrn. Hlavou mi prolétlo, že až oči opět pořádně otevřu, budu mít možnost rozškatulkovat svět podle úplně jiných kritérií. Takových, která si mohou poradit i s možným jednorožcem. Ta věc na mém talíři třeba vůbec není sekaná. Rozevřela jsem víčka – a byla to pořád sekaná, alespoň z definice – chutí jí to moc nepřipomínalo. Zkusila jsem to znovu, ale nedokázala jsem se dostat do toho pravého rozpoložení, které by mě zbavilo kulturních klasifikací a biologické determinace a dalo mi možnost pojmout svět podle svého.

Co je vlastně pod naším vnímáním předmětů? V jakém smyslu je tahle věc zároveň například možným chlápkem mezi dveřmi? Co když odmítnu kritérium identity a prohlásím vše za plynoucí proud, ze kterého občas vyvstávají působením lidské mysli předměty vzniklé uměle na základě hodnot, které jsme si sami vymysleli? Kdybych na tom na chvíli přestala participovat?

Zavřela jsem oči úplně, přitiskla na ně dlaně a zkusila si představit, že přede mnou není tmavě hnědý stolek a talíř s vychládajícím pokrmem, ale že jsem zase na břehu ledového jezera a v kovově modré hladině se zrcadlí rohatý bělouš s prachem pokrytou srstí. Jenže už tam nebyl. Jezero se vzpínalo jemně nahoru a dolů, jak vál ostrý vítr. Házel mi vlasy kolem hlavy a hučel mezi kamením. Na obzoru to vypadalo, že se sbírá bouřka, bylo načase odtud vypadnout. Jestli chci být ještě dnes večer někde v civilizaci, musím sebou hodit. Trocha teplého jídla rozhodně není k zahození a šálek mléka nebo dokonce skleničku pálenky bych taky neodmítla.

Koně jsem nechala opodál, tam, kde mezi kamením vykukovala divoká suchá větrem zmítaná tráva. Naskočila jsem do sedla proti větru, poryv mě málem smetl zpět, sáhla jsem pro deku a přikryla si záda. Začínala být pekelná zima a tady v horách člověk neví, co se přižene. Pobídla jsem svojí žlutou kobylku a pomalu začala sestupovat dolů ze svahu, tam, kde před chvílí zmizel jednorožec. Třeba se s ním ještě setkám, pomyslela jsem si. Třeba se jednou vrátím a zkusím ho zkrotit.

Hroudy ztvrdlé hlíny smíšené s prachem a tisíce kamínků šramotily po svahu, jak klisna klouzala z vrchu. Ostré špičky skal čněly kolem, vrcholek hory, kopyta se odrážela v ozvěně, rozvibrovala se a řítila se jako déšť z horských výšek níž do obrovského dolu, který zel mezi horami. Někde v něm snad budou vesnice. Hlavně ať jsem do večera pryč odsud.

III.

Někdo vedle mě s bouchnutím postavil tác a vyšplíchl mi na ruku horkou tekutinu. Trhla jsem sebou, sundala ruce z očí a zamžourala do světla. Příliš jsem si asi tlačila na víčka, svět kolem mě byl rozmazaný a jeho ostré kontury se rozplynuly a rozplizly. Dočasná změna vší klasifikace, napadlo mě a shlédla jsem na sekanou. Stal se z ní zatím rozmazaný flek opatlaný světlou páchnoucí bramborovou svatozáří.

Otřela jsem si mokrou ruku do kalhot a protřela si vnitřní koutky. Svět pomalu začal nabývat obvyklé ostrosti a já spatřila, jak se vedle mě na židli kření Marie.

"Co je s tebou, " řekla svým obvyklým lehkomyslným rozjásaným tónem a zamávala mi rukou těsně před očima. "Ty tady snad spíš! Co s vámi ten Bedna dneska prováděl?"

"Nic, jenom Quina," řekla jsem a rýpla vidličkou do osychající sekané. Zakroutila se na talíři tak, že mě definitivně přešla chuť k jídlu. "Co žes nepřišla? Bylo to docela fajn."

 Marie se ke mně spiklenecky nahnula. "Mám kocovinu jak trám, děvče," řekla polohlasem. "Včera jsme to trochu přehnali. Škoda žes nepřišla, měli tam vynikající chilský červené víno, vypili jsme jim celou zásobu. Poslední dobou vůbec nikam nechodíš, pořád tě vídám, jak se potácíš po chodbách jako duch s hlavou v mracích. Nejsi, doufám, zamilovaná, že ne?"

"Ty máš nápady," ohradila jsem se a pohlédla znovu do talíře. "Poslyš, vybodnem se tady na to a půjdem někam na kafe, co říkáš? Tohle se nedá jíst."

"Teď jsem přišla," řekla Marie a usrkla z hrnečku. "Vážně ten čaj potřebuju, šla jsem přes Karlův most pěšky, šíleně tam fičí. Jsem zmrzlá jak blázen a tady je pěkně teplo."

"Co tady vůbec děláš, když nejdeš na Bednu," napadlo mě. "Dneska přece už jinak nic nemáš."

"Chtěla jsem zapadnout na chvíli do knihovny a pracovat na diplomce," pokrčila Marie rameny, znovu ucucla z hrnku a na tváři se jí rozhostil kyselý výraz. „Ale vůbec jsem se nemohla přimět vylízt po těch schodech nahoru, představa, jak zase otevřu tu hroznou bichli, mě fakt děsí. Co mě to proboha napadlo vzít si jako téma Aristotelovu logiku? Nemůžu už toho chlapa ani cejtit a jsem akorát věčně až po uši zahrabaná v sylogismech. Co to vůbec bylo vůbec za nápad, jít studovat filosofii? Mohla jsem už být dávno bakalář ekonomie a vydělávat někde horký prachy.“

„A neustále někde dokolečka přepisovat čísla, vyplňovat formuláře a usmívat se na protivný klienty,“ doplnila jsem jí. „Hotová senzace.“

Marie se ušklíbla a dopila zbytek čaje. "No, dneska už nechci Aristotela ani vidět," poznamenala, odstrčila od sebe prázdný hrnek a povzdechla si. "A navíc mám depku. Jednak doma mě to poslední dobou nějak žere, akorát sedím sama na křesle, cucám kafe a civím na prázdný zdi. A ještě k tomu to včerejší víno. Zas další den, co stojí za hovno."

"Dáš si vyprošťováka a bude zase všechno v pořádku," opáčila jsem. Znovu se na mě ušklíbla a nic neřekla. „Kde jste vůbec byli?“

"V Blatouchu," odpověděla Marie. "Kolem desátý došlo všechno víno a tak jsme šly do Casa Blů. Tu tequilu jsem si fakt neměla dávat, to ti řeknu. Ještě že u toho nebyl Honza. Je mi to vždycky strašně trapný se před ním napařit a jsem fakt ráda, že toho včera nebyl svědkem."

"Cos vyváděla, prosím tě?"

"No měla jsem takový nápady," pokrčila rameny. "Říkala jsem si, že když zajdu trochu do uliček, potkám možná Golema, no a v tu chvíli mi to připadalo jako skvělej nápad. Motala jsem se chvíli kolem Pařížský, musela jsem vypadat jako naprostej ožralej idiot, pak se mi udělalo špatně a pozvracela jsem Staronovou synagogu. Když jsem se nakonec trochu vzpamatovala, přišla na mě stíha a já pořád koukala do každého rohu, jestli tam ten Golem vážně není. Uklidnila jsem se až na Klárově za mostem, ale do tý doby to byla fakt síla. Nebudeš mi to věřit, ale v jednu chvíli jsem dokonce běžela, fakt to bylo, jakoby mě pronásledoval."

"Ty už to nepij," zasmála jsem se.

"Já vím, že to zní divně," řekla Marie po chvíli vážně, "asi to fakt bylo tím chlastem, jenže já si byla jistá, že tam něco je. Ale nemohlo tam být nic, viď, že ne?"

"Kdepak," řekla jsem konejšivě. "Koukni, Bedna dneska vykládal princip identity. Neměla by sis pouštět do ontologie věci, o kterejch nemůžeš na sto procent říct, jestli a jak se lišej od ostatních věcí. Možný Golemové budou stejná sorta, jako možný chlapi mezi dveřma."

"No já si je do ontologie pouštět nechci," pokrčila Marie rameny a vážně na mě pohlédla. "Jenže co když tam už jsou? Co když to až tak moc nezáleží na tom, jaký principy jsme si vymysleli?"

"Taky jsem o tom přemýšlela," řekla jsem. "Jenže to by pak svět byl úplnej chaos, víš co, to by potom mohlo existovat úplně všechno, Golem, čarodějnice, duchové, Santa Claus, Ogloj- chorchoj..."

"No vidíš, nedávno jsem zrovna četla o nějaký výpravě, co vyrazila do Gobi najít Ogloj-chorchoje," skočila mi Marta do řeči.

"No, a našli něco?" zeptala jsem se.

"Nic," pokrčila Marie rameny. "Jenomže když odjížděli, měl jejich vůdce v noci sen, že k němu to zvíře přišlo a celýho ho pokousalo nebo poleptalo nebo něco na ten způsob."

"Hele, já nechci bejt skeptická, ale sen je sen," řekla jsem pochybovačně.

"A ráno se vzbudil a fakt na sobě ty popáleniny měl," trumfla mě Marie.

"Podívej, já netvrdím, že neexistujou věci, o kterých nic nevíme," připustila jsem. "Ale na ty přece musí princip identity platit taky, ne? Ty věci musej někde bejt, třeba zrovna teď, i když je světlo a všude kolem lidi a tak podobně. Někam se musej schovat. A kam?"

"Golem má prej spát někde na půdě nějaký synagogy," nadhodila Marie.

"Fakt si myslíš, že tam je?"

"Hele, princip identity je hezká věc, ale třeba jsou na světě záležitosti, na který nestačí," řekla trochu podrážděně. "Copak si fakt myslíš, že existujou jenom věci, který jdou odlišit jedna od druhý?"

"Vždyť je to logický," namítla jsem. "Minimálně prostorově je od sebe musíš rozeznat. Žádná věc nemůže bejt na stejným místě, jako nějaká jiná."

"A co když to tak není?" namítla.

"Jak, co když to tak není, co je to za pitomou otázku," vyjela jsem na ni. "Tak řekni nějakej argument, proč nemám pravdu.“

"No vážně, co třeba procházení zdí," rozhodila ruce. Už jsme mluvily dost nahlas a lidi po nás zvědavě pokukovali.

"Blbost," odrazila jsem její námitku. "A i kdyby něco takovýho vážně šlo, musel by ten člověk nebo ta věc vtěsnat sám sebe dovnitř tý zdi tak, aby nezaujímal stejnej prostor, jako ona. Nebo by mu musely atomy tý zdi uhnout."

"No a co světlo?" přebila mě. "To přece může procházet věcma?"

"Jenomže to je proto, že fotony jsou tak prťavý, že se procpou všude," řekla jsem. "Taky čím hustší látka, tím hůř jí prochází."

"Hele já nevím," vzdala to náhle rázným tónem. "Ale prostě nemáš pravdu. Cítím to."

"Sorry, ale tohle není argument," usadila jsem jí. "Já můžu třeba cítit, že nejsi Marie ale Méďa Béďa. A co?"

"To ale přece není to samý," ohradila se.

"Pocit jako pocit," pokrčila jsem rameny. "A nechme už toho, nemá smysl se přít, když se stejně navzájem nepřesvědčíme. Budem se bavit o něčem normálním, jo?"

IV.

Jenže když jsem nad tím ten večer přemýšlela, napadlo mě, že Marie mohla mít pravdu. Třeba se dá princip identity aplikovat i na ducha nebo na strašidlo – určitě by se daly vysledovat jeho jedinečné vlastnosti. Jenomže co se jsoucnem, které chvíli není a chvíli je? Nemělo by k tomu, aby existovalo, nějakým způsobem trvat? Pokud možno bez přestávky?

Zhasla jsem velké světlo, zapnula přímotop a zachumlala se do postele jen ve světle noční lampičky. Manžel už spal, chrápal jak když pilou řeže a občas ze spánku zamlaskal, jak už to obvykle dělal. Zavřela jsem oči a jezero uhnulo vysoko nahoru za mě, mezi horské štíty, ze kterých jsem pomalu sestupovala. Začínalo se stmívat a cesta dolů z hory nekončila. Údolí se vinulo pode mnou a bylo úplně tmavé, jediné světýlko se v něm neblyštělo. Bylo slyšet jenom šumění, nedaleko tekl potok nebo malá říčka.

Dřív jsem si všimla, že mi vlhne plášť, než jsem postřehla jemné mrholení, kterého byl plný vzduch. Za chvíli se ostře rozpršelo a kapky se spustily na zem jak tisíce šípů, do jejich ševelení znělo zurčení neviditelné vody a jinak bylo ticho, jen můj kůň rozvážně klapal podkovami. Musela jsem zpomalit, abychom nesklouzli ze svahu, snášela se tma a skrz závoj deště nebylo skoro vidět na cestu. Pak se před námi zjevila tmavě šedá zvlněná hranice kleče, nejdřív jako nezřetelné skvrny mezi světlými kameny, pak zhoustla a začala se vzpínat do výšky a bobtnat. O pár set metrů níže jsme vjeli mezi borovice a husté křoví zahradilo cestu. Musela jsem seskočit a prosekat se houštím, vyplašila jsem králíky skrývající se mezi listím před deštěm a v hloubi lesa varovně zakřičel neznámý pták.

Les se svažoval a o něco níž se trochu prosvětlil, malé přízemní borovice zmizely a volnost mezi stromy svědčila o tom, že nedaleko žije někdo, kdo potřebuje dřevo. Přestalo pršet, už jen trochu mžilo, vzduch byl plný vlhkosti a kolem bylo slyšet, jak krůpěje skapávají z větví a pleskají o nasáklou zem. Vzhlédla jsem k obloze – průhledem mezi stromy bylo vidět zachmuřenou oblohu, jediná hvězdička neprosvitla skrz nahuštěnou clonu mraků. Vypadalo to, že v noci ještě sprchne.

Náhle mě upoutala světlá nepravidelná čára v korunách. Mohlo to být jen místo po pár vyvrácených stromech nebo světlina kolem studánky, ale stejně tak dobře to vypadalo na lesní cestu. Pustila jsem se tím směrem, ačkoli to znamenalo provést kobylu skrz husté větve suchých smrčků. Zvuky při jejím došlápnutí do jehličí zněly čvachtavě, pod nohou jí křupal rozměklý sníh. Možná je to jen koryto, kterým teče dolů voda z tajících horských ledů, napadlo mě. Rozhodně se nám ale tudy půjde lépe než po kořenech.

Šly jsme ještě asi půl hodiny, tma mezitím zhoustla tak, že nebylo vidět prakticky vůbec nic, jen světlé obrysy kmenů a černé skvrny jejich korun proti nebi. Vyschlé koryto náhle vyklouzlo na širou louku táhnoucí se do zamlženého šera, zvuk tekoucí vody, který dosud zněl nezřetelně z lesa, nyní šuměl někde před námi. Na protější straně vystupoval další horský velikán spojený úpatím s horou, kterou jsem ztekla, na jeho holém vrcholku byly jasně patrné ostré skalní útvary a ledovcové splazy, ve kterých ležely zbytky sněhu svítící chladnou bělobou do tmy. Nalevo stoupal povlovný důl a přehoupl se mezi oběma úbočími na druhou stranu, kde se zvedaly proti nebi přísné ostré hrany hor. Tím směrem leželo srdce pohoří, nejvyšší vrcholy široko daleko, země pustých kamenů a věčného sněhu. Na druhou stranu se rozbíhalo údolí doširoka a mizelo v husté mlze smíšené s mrholením. Dole v místě, kde se kopce stýkaly, planulo osamělé světýlko, mrkalo chvějivě do tmy a rozpíjelo se v mlze do rozmazané načervenalé skvrny.

Pobídla jsem kobylku k tomu slibnému zdroji sucha, světla a možná i teplé večeře. Nad údolím bylo naprosté přízračné ticho, takové to ticho stvořené tisíci spojenými sotva slyšitelnými zvuky, jen dole si mumlal potok a vítr se jemně opíral do vlhkých korun stromů, jejichž šumění jsem nechávala za sebou.

Světlo před námi malovalo na zem dlouhou žlutou čáru a stíny polovysoké trávy se plazily po koňských bocích. Byla to malá chaloupka obehnaná plotem z neohoblovaných borových kůlů, pod střechou stálo úhledně narovnané rozřezané dřevo. Velká ohrada opodál a nízká bouda v ní mi pověděly, že se nacházím na horské salaši, ve vzduchu stála vůně kouře stoupající z komína. Okno bylo překryté hrubým závěsem, skrz který nebylo vidět víc, než mísící se nezřetelné tvary.

Zabušila jsem na dveře. Chvíli bylo ticho, pak se uvnitř ozvalo šramocení a nakonec mi odpověděl silný, zvučný hlas: "Kdo je tam?"

"Jsem poutnice," odpověděla jsem. "Mám namířeno do věže v horách a na cestě mě zastihla noc a déšť. Chci vás požádat o přístřeší."

Uvnitř bylo ticho.

"Odměním se vám," zavolala jsem znovu.

Čekala jsem. Nic se nedělo, vítr se opíral do šindelů a potok ledově zněl. Moje kobylka začínala být netrpělivá, zadupala a frkla. Povzdechla jsem si. Najednou se celé okolí propadlo do neproniknutelné tmy. Trhla jsem sebou a ohlédla se k oknu. Někdo uvnitř domku zhasl a zpoza dveří se ozvaly zlověstné šouravé zvuky. Nebylo poznat, jestli ty kroky patří člověku nebo zvířeti, nepřibližovaly se ale ke dveřím, bloudily po světnici a pak se ozval chrochtavý hrdelní zvuk, jakoby si někdo vrčivě odkašlával. Bylo to tak zvířecí, že mi ztuhla krev v žilách, couvla jsem ke koni a vyšvihla se do sedla. Pobídla jsem kobylu ke klusu, abych už byla pryč z toho divného místa, když náhle jsem jí opět přitáhla uzdu a vytřeštila oči do tmy. Chalupa zmizela i s ohradou pro ovce, přede mnou byl krátký nerovný palouček a černá čára potoka ohraničená nízkým křovím.

V panice jsem se rozhlédla kolem sebe. O něco výš v údolí náhle mrklo světýlko, rozšířilo se a zaplálo jasem. "Kdo je to?" uslyšela jsem týž hlas, který mi před chvílí odpověděl z nitra domku. "Je tady někdo?"

Rozjela jsem se směrem ke světlu. "Tady jsem," zavolala jsem, nepříliš přesvědčená, že dělám dobře. Světlo zůstalo svítit a náhle se od něho odpojilo druhé. Někdo mi šel naproti s loučí v ruce. Stiskla jsem rukou jilec meče, připravená na všechno.

Dojela jsem k chalupě. Vypadala navlas stejně jako před chvílí, z boudy ospale zabečela ovce. Pár metrů od prahu domu stál mladý rozložitý muž v beraním kožichu a vysokých botách, v jedné ruce třímal světlo, ve druhé sukovici. Ostražitě si mě měřil.

"To jste volala vy?" zeptal se mě zvučným sebejistým hlasem. Znělo z něj varování.

"Co se to tady děje," opáčila jsem stejným tónem, dlaň na meči. "Před chvílí jsem klepala na vaše dveře o něco níž v údolí. Pak něco uvnitř zachraptělo a zavrčelo, dům najednou zmizel a objevil se o sto metrů dál. Co je to za kouzla?"

"Jsme příliš blízko Rosným loukám," řekl muž. "Dole u potoka se dějí divné věci. Pojďte dál, venku je zima jako v psírně."

Seskočila jsem z koně. O Rosných loukách už jsem slyšela. Říkalo se, že nahoře v horách jsou začarované mýtiny, na kterých se dějí divné věci, když se k nim člověk přiblíží, vidí bytosti, které neexistují, zjevují se mu dávno mrtví lidé a slyší zvuky z jiného světa. Kdo pak na takovou louku vstoupí, lidské oko ho už nikdy nespatří.

Odsedlala jsem koně, uvázala ho pod střechou a vstoupila za ovčákem do útulné místnosti prodýchané teplem z krbu. Pomohl mi rozvázat přezky od pláště, setřepal z něho vlhkost a pověsil nad pec. Stáhla jsem si boty a prohrábla vlhké vlasy, sedlo a tornu hodila do rohu.

Zadívali jsme se na sebe. Byl to urostlý chlap neurčitého věku, ale dosud mladý. Vlasy měl černé jako smůla, krátce ostříhané, konečky mu padaly do černých očí. Tváře měl ostře řezané, ale přesto jaksi měkké, na bradě se černaly rašící vousy. U krku mu z rozvázaného šněrování košile vykukovaly černé chlupy. Byl asi o hlavu vyšší než já a nesmírně silný, ramena měl jako dva pařezy. Čím déle jsem se na něho dívala, tím pohlednější se mi zdál.

Musela jsem na něj zírat snad minutu. Nic neříkal a měřil si mě pohledem, hodnotil moje zavlhlé oblečení a zcuchané vlasy, nohavice postříkané blátem a prokřehlé ruce. Všude bylo ticho, jen oheň praskal v peci.

"Musíte být unavená," řekl nakonec měkce. "Ohřívám si právě vodu na koupání, ale vy jí potřebujete víc. Sundejte to oblečení, dám vám ho uschnout."

Všimla jsem si, že za ním na zemi stojí připravené necky napůl plné vody. Na kamnech bublal veliký hrnec a přes židli vedle necek ležel přehozený kus měkké látky. Ovčák zamířil k plotně, sundal z ní hrnec a vlil jeho obsah do necek. Zevnitř se vyvalila pára.

Představa, že se jen tak svléknu před docela cizím mužem, mi nebyla moc příjemná, ale naděje na horkou koupel byla silnější než můj stud. Můj hostitel navíc zůstal diskrétně otočen zády ke mně a mě náhle oblil pocit, že se od tohoto muže nemusím obávat ničeho zlého. Shodila jsem své provlhlé svršky a vklouzla do vody. Podal mi hrubé mýdlo a sedl si vedle mě na dřevěnou podlahu, tak, aby neviděl dovnitř do necek.

Byl to zvláštní pocit sedět v neckách nahá vedle docela neznámého hezkého muže a mydlit se. Namočila jsem si vlasy a umyla je, vydrhla si celé tělo a pak se rozkošnicky převalovala v horké vodě.

"Co dělá taková krásná žena jako vy v téhle pustině," zeptal se mě náhle.

"Mám namířeno do věže do hor," vysvětlila jsem mu.

"Do Věže Vědění? Snad se také nechcete stát učedníkem velkého Mudrce," ušklíbl se.

"Ano, to bych chtěla," opáčila jsem. ""O jeho moudrosti se povídají hotové pohádky."

"Jo, jenom pohádky, přesně tak. Není na nich ani zbla pravdy," zasmál se se stopou sarkasmu v hlase. "Je to mizerný podvodník."

"Proč si to myslíte?" zeptala jsem se. "Znala jsem pár lidí, kteří se u něho učili, a všichni ho opěvovali, jak je všeho znalý."

"Nevím čeho všeho, ale o léčení neví nic," řekl ovčák podrážděně.

"Jak to víte?" zeptala jsem se.

"Vím to," odtušil a vypadalo to, že je o své pravdě opravdu přesvědčen. Zjevně o tom nechtěl mluvit a mě bylo hloupé z něho tahat nějakou soukromou historku. Natáhla jsem se po ručníku a můj hostitel otočil znovu diskrétně hlavu, abych se mohla utřít.

"Mohu vám nabídnout jenom svojí houni na peci," řekl po chvíli. "Na hosty nejsem bohužel zařízen. Ale nahoře je teplo, bude vám tam dobře."

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Prostý hrubý stůl, úzké lavice, podlaha z borových prken, pár skříní v rohu, jedna bytelná truhla.

"Kde budete spát vy?" zeptala jsem se ho. Byla jsem mu vděčná za pohostinství, ale nechtělo se mi zneužívat jeho laskavosti.

Přejel mě pohledem a v něm byla otázka. "Lehnu si vedle vás," řekl klidně a pousmál se. "Na pec se vejdeme oba."

"Dobře," řekla jsem. Zabalila jsem se do ručníku a vyklouzla z necek. Pověsil mezitím mé mokré šaty nad plotnu a podal mi houni. Utřela jsem si mokré nohy, pověsila ručník přes opěradlo židle a přehodila houni přes sebe. Odešel vylít necky a já zběžně ze zvyku prohlédla místnost. Po nějakých zbraních ani stopa, jen kuchyňské nože. S těmi by si můj meč snadno poradil. Ale tenhle člověk mi neublíží. Cítila jsem to.

Vrátil se do místnosti a zadíval se na mě, jak stojím uprostřed pokoje a halím se do houně.

"Nechcete si jít lehnout?" zeptal se a opřel necky o zeď. "Musíte být unavená."

Uvědomila jsem si, že stojím uprostřed místnosti skoro nahá a bylo mi to najednou strašně nepříjemné. Cítila jsem ovčákovy oči na svojí kůži a přitáhla jsem si houni blíž k tělu. Rozhlédla jsem se po světnici a hledala očima svoje šaty. Nebyly nikde vidět.

Zničehonic se ozvalo zašátrání v jedné ze skříní. Ovčák se lhostejně otočil a přejel pohledem bytelné dřevěné dveře.

"Co to bylo?" sykla jsem.

"Myši," odtušil bez zájmu. "Nechcete ještě před spaním něco k jídlu?"

Skříň se začala kolébat ze strany na stranu a najednou se zvnitřku rozlehlo šoupání, bručení a harašení. Nakonec uvnitř někdo zachrochtal a zaprskal. Poznala jsem tytéž zvuky, které šramotily uvnitř domu u potoka, který tak záhadně zmizel!

"Georgi, co to děláš, nech slečnu," zařval ovčák na skříň. Otočila jsem se k němu a s hrůzou sledovala, jak mu z horní čelisti vyrůstají dlouhé zuby. Vypadal teď docela jako Bedna ráno na přednášce, jenom vlasy měl smolně černé. Vydal přiškrcené zasípění a natáhl ke mně pařát ozdobený pěti dlouhými špinavými nehty.

Rozrazila jsem dveře, houni nechala houní a dala se na útěk. Táhlá louka se mezitím proměnila v močál, ve kterém mi čvachtaly nohy a lepily se k hladině. Prchala jsem zoufale pomalu, zatímco za mnou se ozvalo praštění a třesk rozbité skříně. Něco černého, hnusného a strašlivě rychlého se hnalo na čtyřech nohou za mnou, ovčák s dlouhými špičáky běžel svižně za tou stvůrou a jeho kroky dusaly po těžkých kamenných dlažebních kostkách. Přede mnou se náhle roztáhla široká jáma plná netopýrů, na dno nebylo lze dohlédnout, jen dole zurčel potok. Ovčák se rozchechtal, já se rozběhla, hotova jámu přeskočit – a najednou jsem se lehce vznesla do vzduchu ruce roztažené, nohy u sebe, řítila jsem se do volného nočního nebe křížem napřed, v hlavě jásavý nepopsatelný pocit vítězství. Dole pode mnou štěkalo a skákalo něco černého, jakýsi veliký strašlivě chlupatý a děsivě rychlý medvěd. Ovčák, rozmazaná skvrna, něco nezřetelně volal…

Prudce jsem se nadechla a uvědomila si polštář pod svoji hlavou. V pokoji stál téměř nedýchatelný vzduch, vedro se sráželo na mojí tváři a celé mé tělo bylo propocené na kost. Manžel něco neklidně mumlal ze sna a skřípal zuby. Venku pod okny zuřivě štěkal sousedův pes. Do okna, zastíněného jen záclonou, pražilo oslepující měsíční světlo.

Vstala jsem, vypnula přímotop a otevřela okno. Venku byl stojatý mrazivý zimní vzduch, chlad se nahrnul do pokoje a pot na mém čele zledověl. Setřela jsem ho dlaní, chvíli postála u okna a pak ho zavřela a zatáhla závěsy. Noční můra mě pořád ještě naplňovala pocity hrůzy, smysly jsem měla zostřené, každé šustnutí mě lekalo, každý stín v koutě byl ukrytý smrtonosný přízrak. Zkusila jsem se zasmát sama sobě, ale znělo to jako zakňučení štěněte. Vzdala jsem to a sedla si do kuchyně, kde bylo lezavé vtíravé chladno, uvařila si kávu bez kofeinu a mlčky zírala do zdi. Uplynula asi hodina, napětí se uvolnilo, zostřené vnímání se otupilo a já zalezla zpátky do postele. Manžel jen pootevřel jedno oko, a když se mu na otázku "co je, miláčku," dostalo ujištění, že má spát, překulil se v peřinách a za chvíli zase pravidelně oddechoval. Sotva jsem položila hlavu na polštář, rovněž mě přepadl spánek: teď už bez zlých snů, klidný až do rána.

V.

Ráno byla venku hustá, neproniknutelná mlha a zřejmě nastalo období dešťů nebo další potopa světa. Při pohledu z okna mě vítala souvislá špinavá, šedivá clona, skrz kterou nebylo nic vidět – mohli jsme zrovna tak dobře být v horském průsmyku v Číně, ve visící stromové chýši někde v Brazílii nebo uprostřed sibiřské tundry, zrovna tak dobře jako jsme byli v třetím patře starého baráku na Žižkově. Manžel seděl na pohovce kompletně oblečen, ucucával horkou čokoládu a zíral do zdi.

"Ahoj," řekla jsem. "Kolik je?"

"Půl dvanácté,“ usmál se.

"Někam jdeš?"

"Jo, do práce, zbylo mi toho tam hodně a všechno chtějí do pondělka, musím to stihnout přes víkend."

"Aha. Kdy se asi vrátíš?"

"Nemám tušení."

Překulila jsem se zpět na záda a zavřela oči. Mohla jsem vstát, nebylo ale moc důvodů proč to udělat. Zaposlouchala jsem se do krápání deště za oknem, pleskání obřích kapek o okenní parapet, jednolité šumění venku. Později možná zavolám nějaké kamarádce, jestli by nezašla na kávu.

"Tak já jdu," hlesl manžel, stál uprostřed pokoje a už měl na sobě kabát a šálu. Usmála jsem se. Moc mu to slušelo, antracitová barva zimníku mu z hnědých očí dělala skoro až černé a pletená tlustá dámská šála s třásněmi vypadala jako vlněná reprodukce jeho kudrnatých vlasů. Natáhla jsem se k němu. Dali jsme si pusu, pohladil mě po vlasech a slíbil: "Budu se snažit vrátit se co nejdříve, lásko."

Když už byl na půl cestě ke dveřím, zavolala jsem na něho z náhlého popudu: "Nech mi interneťák, buď tak hodný."

Manžel odepjal od pasu jeden ze dvou telefonů, položil ho vedle počítače, mávl na mě, usmál se. Za chvíli bouchly dveře.

Nebyl stále důvod vstávat, dokud se nezačalo vylučovací ústrojí hlásit o svá práva. S nechutí jsem opustila vyhřátou peřinu, zapla přímotop a odklopýtala do koupelny. Pak jsem si udělala kávu a snědla rohlík se sýrem. Co s tím? Čekal mně prázdný den. Můžu psát nějaké seminární práce, jenže to se mi vůbec nechtělo, však to ještě počká. Uchechtla jsem se pro sebe. Stejně je budu zase smolit na poslední chvíli, jako vždycky. Diplomka taky ještě počká. A chtělo by to tu zamést, ach jo. No, to taky ještě vydrží. Naštěstí máme na podlaze tmavé parkety namořené načerveno, jsou překrásné a není na nich vůbec vidět prach. Do čeho tedy píchnout? Zajít někam na výstavu? Mrkla jsem z okna. Ne, to tedy ne, rozhodla jsem se. Do tohohle psího počasí mě nikdo nedostane.

Nezbývá než se píchnout na net. Pustila jsem počítač, zasunula kabel do mobilu a zkontrolovala, jestli baterka ještě chvíli vydrží bez nabíjení. Byla plná. Skočila jsem si do kuchyně natočit půllitr vody, mezitím komp najel. Spustila jsem připojení, otevřela prohlížeč a nechala ho naběhnout. Mám svůj oblíbený diskusní portál Nyx nastavený jako domovskou stránku.

Nikdo mi nepsal, v mých oblíbených klubech bylo málo nových příspěvků a online bylo strašně málo lidí. Přejela jsem okem svůj seznam bookmarků a vybavila se mi včerejší rozmluva s Marií. Možná bych mohla nadhodit tohle téma v některém z klubů. Chvíli jsem dumala nad seznamem a nakonec jsem otevřela auditorium "jine reality, nabozenstvi, nadprirozeno, mimozemstani atd". Tenhle klub jsem normálně moc nesledovala, protože se do něho často stahovala podivná individua hrající si na čaroděje nebo mystiky, většinou stará tak asi patnáct let a obvykle naprosto přesvědčená o své jediné pravdě. Ale občas se tam mihlo nějaké ID se zajímavými názory. Zkusíme to.

IROSEL

Myslite si, ze nejaka vec muze  jen tak zacit existovat a zase prestat existovat a po nejake dobe zase zacit existovat, aby to pritom porad byla tataz vec? Respektive, lze vubec u entit jako jsou "nadprirozene bytosti" apod. drzet prinicip identity, podle nehoz plati, ze veci jsou shodne kdyz maji vsechny vlastnosti spolecne?

Čím déle jsem se na svůj příspěvek dívala, tím víc ve mně rostlo přesvědčení, že z něho nikdo nemůže vůbec pochopit, o co mi jde. No dobrá, uvidíme.

Oddala jsem se bohapustému surfování, přečetla si maily (samý spam), skoukla nové zprávy na Novinkách a mrkla na web Ústavu, abych byla v obraze, co nového na nás v nejbližší době chystají. Skočila jsem zpátky na Nyx, projela pár diskusních klubů, pár galerií designu a sbírku Garfieldů, kde přibylo úctyhodné množství stripů. Když jsem se jimi prohrabala, celá rudá smíchy, a sjela na bookmarky, abych zjistila, jestli někde něco nepřibylo, ukázalo se, že v klubu "jine reality" naskočil jeden nový příspěvek. Docela zvědavě jsem audítko otevřela. Příspěvek byl velice krátký.

MAN-0685

IROSEL: jasne ze jo. to by kristus nemoh vstat z mrtvejch, ne? ;o))))))

Přesně jak jsem očekávala. Chvíli jsem počkala, protože podobné naivní reakce opředené smajly ve mně vzbuzují obvykle vlnu buď nesnesitelného sarkasmu, nebo naprosté beznaděje, a pak jsem mu odepsala.

IROSEL

MAN-0685: Kristus ale podle Bible nikdy neprestal existovat, vis? Nejdriv byl zivy, pak mrtvy, pak zmrtvychvstaly. Me jde o veci, ktere chvili jsou, chvili nejsou. Chvili jsou nekde, chvili "nikde". Treba duchove nebo Golem nebo podobne zalezitosti. Neni pak identita takovych veci sporna nebo prinejmenstim diskutabilni? Ty veci ve fazich, kdy "nejsou", bud neexistujou, nebo jsou "nikde", coz z nich ale podle Quinova principu identity dela mozna jsoucna neodlisitelna jedno od druheho. Znamenalo by to, ze tu vec nekdy od ostatnich veci odlisit jde, jindy ne. Jde mi o to, jestli muzu drzet ontologii s takovymi jsoucny aniz bych se dostala do potizi s jejich identitou. Laicky receno, dava svet, ve kterem by takove veci byly zahrnute, vubec smysl?

Docela bych se vsadila, že MAN-0685 mi na tenhle příspěvek neodpoví. V opačném případě ovšem nastane koloběh vysvětlování, nepochopení a ironie. Na to jsem nebyla zvědavá. Jestli MAN-0685 zareaguje, tak už mu nejspíš neodpovím já.

VI.

Najednou jsem byla už dopředu znechucená veškerou internetovou diskusí. Déšť nedéšť, vypadnu někam do města. Třeba někde probíhá zajímavá výstava. V opačném případě skončím pravděpodobně v kavárně nad svařákem. Hrábla jsem do knihovny a vyndala namátkou jeden z románů, které jsem ještě nečetla. Uvidíme. Vzpomněla jsem si na chvíli existující a chvíli neexistující věci a zasmála jsem se. Škoda že tu nemám Mistra a Markétku. Tuhle knihu bych mohla číst stokrát a nikdy by mě neomrzela.

Koneckonců, celý problém vyšel z otázky klasifikace. Nakonec Marie měla pravdu v tom, že jen my definujeme, co je možné a co není, co existuje a co neexistuje. Ďábel v ulicích Moskvy – neexistuje. Bulgakovova kniha – existuje. Golem – neexistuje. Možný jednorožec hrabající kopytem na zastávce tramvaje – neexistuje. Možná je vtip v tom prostě se na věci začít dívat jinak. Nezužovat podle Ockhamovy břitvy celou ontologii na nejmenší a nejstručnější možnou, ale obsáhnout do ní všechno a pak zjišťovat, co se stane, když se podle takhle široké klasifikace budeme chovat. Co když začnu předpokládat existenci jednorožce? Argument proti: Nikdo ho ještě nikdy neviděl. Argument proti argumentu proti: Jak to ale vím? Kde se ta idea vzala, co když ho kdysi někdo skutečně zahlédl? Nebo je snad na představě koně s rohem uprostřed čela něco logicky nemožného?

Ostatně, tak to funguje ve všech náboženstvích světa a ve většině filosofií. Vždycky musím vyjít z nějakých principů, jinak se nikam nedostanu. Křesťan musí předpokládat Boha, Vtělení, Krista, Ukřižování, Zmrtvýchvstání. Tohle se nedá od ničeho odvodit, je to axiom, paradigma. Usmála jsem se pro sebe. Buddhista předpokládá máju, utrpení, touhu, možnost nirvány. Hinduista předpokládá samsáru, kastovní systém, átman a brahman... Pokud přestanu držet své předpoklady a zavedu jiné, vypadne mi z toho úplně jiná klasifikace světa. Zcela jiné hodnoty, jiná kosmologie.

Třeba jsem na ten problém šla špatně, pomyslela jsem si. Možná nelze začít tím, že zpochybním logickou možnost věcí, které chvíli jsou a chvíli nejsou, nebo jsou chvíli "někde" a chvíli "nikde". Možná je potřeba naopak to všechno připustit. A výsledek? Zpočátku zmatek. Ale zároveň možnost objevit tu skutečně nejlepší klasifikaci. Tu, která doopravdy odpovídá skutečnosti. Nevycházejme z toho, že strašidla neexistují. Vyjděme z toho, že možná existují a možná ne. Když na základě toho budu třídit svou zkušenost, třeba dojdu k zajímavým výsledkům.

Vzpomněla jsem si na sekanou v bufetu. Jistě k tomu ovšem musí patřit nejen připuštění všech věcí, uvědomila jsem si, ale taky jejich zpochybnění. Nejistota ohledně všeho. Ale nikoli ta descartovská – ano, je to pravda, nezbývá mi než připustit svoji vlastní existenci. Základem všeho je rozdělení já a svět. Já jsem něco jiného, než jsou věci kolem mně. A fenomenologicky, skutečně těžko můžu vědět něco o věci – vím jen to, jak já věc vnímám. Ale právě tyhle vněmy klasifikujeme. Třeba je prostě klasifikujeme špatně. Uniká nám obrovská část vesmíru, protože jsme se rozhodli, že něco existuje a něco ne.

Natáhla jsem si boty, zabalila se do kabátu a vyšla ven. Mlha mezitím zhoustla tak, že bylo vidět sotva na dva tři metry. Zkusím uplatnit nové klasifikace, napadlo mě. Dejme tomu, že se nacházím v nějakém místě, které neznám. Musela jsem se zasmát. Denně jsem tudy chodila do školy nebo domů, nakoupit, na tramvaj… Uvěřit, že nevím, kde jsem, bylo naprosto absurdní. Ale mohlo to tak být. Vzpomněla jsem si na ten těžký sen, který mě v noci přepadl. Ano, ve snech to jde snadno. Věci se ve snech proměňují z pevných na tekuté, ze známých na neznámé. Ve dne ovšem klasifikujeme pořád stejně. A i když začneme snít s otevřenýma očima, následujeme vzorce, které jsme vytvořili za bdělého stavu. Nebo je vytvořili jiní lidé za nás a my je pouze přejali. Freudovo superego.

Takže dejme tomu, že právě teď se nacházím na náhorní planině, kam jsem dospěla koňmo. Seskočila jsem z koně a prozkoumala terén…

Jenže takhle se to neudálo.

A tak jsem objevila jeden z důležitých klasifikačních nástrojů, paměť.

Ostatně jsem si byla vcelku jistá, že nejsem na náhorní planině, ale na Žižkově v ulici mokré od deště, uprostřed mlhy. Pár metrů ode mě byly popelnice, kam jsem chodila vyhazovat smetí. Je to celé nesmysl, napadlo mě. Věci jsou tak jak jsou. Naše klasifikace není výsledek náhodného výběru, ale zkušeností stovek generací. K čemu je jí náhle popřít?

Když se zničehonic vynořil z mlhy tvor. Vypadal jako člověk oblečený do džínové bundy, husté dlouhé vlasy mu padaly do obličeje. Vůbec si mě nevšiml, jak stojím na kraji chodníku a zírám do mlhy, prošel kolem mně, ruce v kapsách. Nezahlédla jsem ani kousek jeho kůže, celý byl obalený oblečením a vlasy. Šel naprosto tiše. Standardní klasifikace mi napověděla, že je to proto, že je velmi hubený, stehna se mu netřela o sebe. Měkké boty dopadaly neslyšně na chodník. Šel velmi toporně, neudělal skoro žádný vlnivý pohyb, který lidé obvykle při chůzi dělají.

Pak jsem klasifikaci rozbila a vynořily se otázky. Byl to člověk? Byl to muž? Byla to žena? Co to bylo?

Uvědomila jsem si, že to nemůžu s jistotou říct.

Třeba to byl Mariin Golem. Podle starých pověstí přece nevypadal jako hliněný obr, tak, jak nám ho prezentovali ve filmech. Ač uplácaný rabi Löwem z hlíny, vypadal na první pohled jako normální člověk. Klasifikace! Zvyk! Kdybychom se jich všichni stále drželi, nikdy by nikdo Golema nerozpoznal. Kromě rabi Löwa – ten jediný měl výhodu v tom, že měl o jeden užitečný nástroj pro klasifikaci Golema víc, měl paměť. A pamatoval si své stvoření umělého muže.

Klasifikace řekne: Nesmysl. Golem není.

Já odteď musím říkat: A jak to vím, že není? Jak vím, že to nebyl tento tvor, co kolem mně prošel?

Vyrazila jsem na tramvaj. Běžné věci – dobrá. Dejme tomu, že je naše klasifikace správná. Vypadají tak a tak, nemyslí, nijak se nechovají, nehýbou. Ale co subjekty? Když je někdo nebo něco schopné myslet, chovat se, skrývat se – pak je těžké jakkoli klasifikovat. Nejlepší příklad je Bůh. Bůh je, existuje- li, všemocný a vševědoucí. Jaký má smysl snažit se ho dokázat? Když nebude sám chtít, nikdy se nám to nepovede. Můžeme být jakkoli chytří, ale bez jeho spolupráce to nepůjde.

VII.

 Tramvaj praskala ve švech. Vždycky když prší, jsou dopravní prostředky narvané lidmi a mokrými psy a uvnitř se vznáší podivný pach zapařených kabátů, bot a mokré srsti. Okno nikdo nikdy neotevře – a pokud, okamžitě se odněkud vynoří stará paní, zavře ho a nevybíravými slovy vysvětlí celému vozu, co si myslí o bezohledných mladých nevychovancích. Proč tohle někdo neklasifikuje jako přírodní zákon dějící se s železnou pravidelností, napadlo mě a zasmála jsem se pod vousy. Drobná stařenka sedící pode mnou mně přejela nesouhlasným výrazem.

Přestoupila jsem na jinou linku, kde bylo volněji. Směrem na Pražský hrad obvykle jezdili hlavně turisté osypaní značkovými kabelkami nebo velkými batohy, zaujatě zírající do map. Jenže v tomhle deštivém odpoledni nejspíš všichni dali přednost útulné hospůdce nebo přítmí hotelového pokoje. Můžu se těšit na volná nádvoří a tiché kapkání z říms. Kapky tekoucí po monolitu u svatého Víta, odrážející se od jeho mrákotínské žuly.

Když jsem vylezla z tramvaje, zrovna přestával pršet., všude se třpytily čisté dlažební kostky a dobře smytý mokrý prach zmizel v kanálech nebo se navrstvil u zdí. Celá plocha až k bývalé hradní kuchyni, nyní kapli, se blyštěla. Vyšlo slunce a střechy se rozohnily, oslnivý odraz se tříštil na matných kamenech. Z průchodu před katedrálou třeskaly kroky hradní stráže a zvuk se lámal o šedofialové tereziánské fasády.

Vrátila jsem se zpět ke Lvímu dvoru a vešla do míčovny. Velká retrospektivní výstava věnovaná vynikajícímu českému uměleckému páru měla zanedlouho končit a já jí ještě chtěla vidět. Koupila jsem vstupenku a smotala jí do dlaně, zprvu chladivou, pak hřející. Několik mlčenlivých postav klouzalo od jedné sochy k druhé, sochy podivných mrtvých bytostí stvořené z peří, kostí, dutých vajíček, částí zvířecích těl. Některé jen promluvit. Jiné zemřelé, jakoby už stovky let. Vycpané, nalihované ke studiu. Nikdy neexistovaly.

Ale proč je přesto nepopsat? Samy si zaslouží vlastní klasifikaci.

Skeletus mixtus originalis.

Rozšíření: Střední Evropa. Nejčastější výskyt: Zlé sny. Rozmnožování: Stvořením. Přísně chráněno.

Ens admirabilis non essentis.

Jsem vědec procházející přírodovědným kabinetem surrealistického umělce.

Kapání zvenku je jako ozvěna života. Thalés řekl, že z vody vše pochází, do vody se vše vrací; voda je sama život. Mrtvé kosti, srst, peří, vajíčka, lebky, hermeticky uzavřené do zkumavek skleněných vitrín. A voda.

Zahrajeme si na demiurga.

VIII.

Kap, kap, kap.

Obrátit mrtvé k životu.

Naše dosavadní poznání je poznání mrtvol. Naše lidské tvoření je tvoření mrtvol, jen Bůh dokáže stvořit život. Ale copak i my ve snu netvoříme silné, živé věci? Jenže pak se probudíme a náš snový svět se roztříští, vyprchá jako mlha, jako by nikdy neexistoval.

Kap, kap, kap.

Preparované příšery deštěm rozmazaného světa zírají prázdnými očními důlky. Beze zvuku. Udělám krok, abych rozbila tohle podivné stání, tohle nepostřehnutelné nové snové tvoření, vznikání a okamžité zanikání nových světů plných tvorů jako jsou tihle. Proletí kolem na netopýřích křídlech. Trhnu sebou, otočím se. Je to tmavovlasý zachmuřený muž s brýlemi s černou plastikovou obroučkou, nakrátko ostříhaný. Jeho zjev říká: Jsem moderní intelektuál, heč! I on se právě zařadil do nového světa. Sám právě teď vznikl, jeho stín se kýve v hnízdě kostlivé obludy. Co by se stalo, kdybych zkusila tyto nové tvory pohladit?

Uvnitř je děsivě sucho a klimatizace hučí v dutých lebkách umělcových nočních můr. Kap, kap, zvenku. Uvnitř je sucho a v poušti život zaniká. Šílený vousatý demiurg soustředěně vytváří dál mrtvé tvory. Písek se hrne až k obzoru, na obzoru obrys. Studna uprostřed suchého horizontu stýkajícího se zde s vyprahlou oblohou. Nakladená rozbitá hadí vejce opírající se o kamennou obrubu.

Demiurg tančí a zpívá. Není mu rozumět, svou řeč právě stvořil. Zvedá nohy do výšky. Je suchý, snad šedesátiletý, hnědý. Vlasy spálené sluncem doběla, vlnité a dlouhé jako vlasy dívky, šťavnaté. Je nahý, žádné oblečení si nikdy nestvořil. V jeho světě není studu. Tančí a zvedá nohy vysoko k nebi, poskakuje po písku. Tvoří stopy. Duny se rozplývají ve vrcholcích ve větru, písek se otírá o nahé hnědé tělo starce. Hop, hop. Tisíce mrtvých siluet vyvstávají z laboratorních terárií všude kolem, peří nehybně stojí. Není vítr. Myšlenky tryskají jako pramen, právě stvořené. Velký demiurg Krysa piští svou právě stvořenou píseň. Studna je vyschlá, není v ní voda. Skláním se přes roubení a dívám se dolů. Skladiště skleněných bedniček s pokroucenými tvory. Creatura protohumana ossificata. Výskyt: Pražský hrad, královská míčovna. Rozmnožování: Myšlenkou. Varování: Nejde zabít. Nejde zabít, protože už je mrtvá.

Kap, kap, kap.

Demiurg tančí kankán. Není voda. Ponořit ruku do louže a postříkat suchou kůži skákajícího starce, vyrostly by květy? Vznikl by život? Teď jsem já demiurg a hledám vodu, ale studna je vyschlá. Nakláním se přes roubení a hledím do jejích útrob. Vidím Jiný svět. Suchý jako pouštní písek.

Zvedám hlavu a střetávám se s pohledem obrýleného milovníka umění. Zírá na mě jako na strašidlo. Vypadám asi vpravdě neskutečně v tomhle světě suchých kostí a dravčího peří. Kam to sakra zíráš, říká mi jeho tázavý, napůl pohrdavý zrak. Musím skrýt úsměv pohledem na akvárium se zakroucenou páteří osypanou vejci.

Vítám tě do klubu, stvořiteli nového světa.

Hic salta.

IX.

Domů jsem se vrátila pozdě večer. Nasáklá pachem galerijních prostor, cigaretovým kouřem a chutí svařeného vína a nakládaného hermelínu. S chodidly otlačenými od bot s vysokými podpatky. Manžel ještě kysl někde v práci, poslal SMSku Mam tu hrozne moc veci, musim to vyridit, nevim kdy prijdu, miluju te. Odkopla jsem boty do kouta, natáhla si růžové vietnamky a pustila počítač. Zatímco najížděl operační systém a připojení k internetu, uvařila jsem si kafe.

V klubu "jina realita" přibyly dva příspěvky. MAN-0685 mi sepsal pár řádek ironických narážek na nesmyslnost a nabubřelost moderní vědy, na které jsem z důvodů duševní hygieny raději nereagovala. Pod ním se nicméně objevila reakce od ID jménem ARISTOKRATES. Tuhle identitu jsem znala z několika audítek týkajících se filosofie nebo sociologie a vcelku na mě její majitel dělal dojem inteligentního člověka, který se nepokouší udělat z diskusních protivníků za každou cenu blbce. Byla jsem zvědavá, jak zareagoval.

ARISTOKRATES

IROSEL: Zajimava otazka. Sel bych na to ale z druhe strany. Existence veci je totiz prece omezena jejim vznikem a zanikem. Pred vznikem ta vec neexistuje, po zaniku taky ne. Takze pokud "tataz" vec vznikne po vlastnim zaniku znovu, tak uz to neni tataz vec, ale nejaka jina, ktera je opet omezena svym vznikem na jedne a zanikem na druhe strane.

Na tom možná něco bylo. Chvíli jsem se zamyslela a pak mu odepsala.

IROSEL

ARISTOKRATES: Mozna mas pravdu. Jenomze predstavme si, ze ta vec je subjekt a je si sama vedoma svoji vlastni kontinualni identity v case. Jinak receno, pamatuje si, co se stalo pred zanikem, vybavuje si samotny zanik. Ta vec sama sebe klasifikuje jako tutez. Pak to musi byt porad tataz vec, nebo ne?

Cela tahle otazka je vlastne problem logicke moznosti existence napriklad nadprirozenych bytosti. Je to priroda, ktera nam diktuje nejake zakony, nebo jsme to my, kdo vymysli zakony a podle nich klasifikuje prirodu? Kdyz vychazim z principu, ze nejake veci nemuzou existovat, napriklad duchove, nepripravuju se tim v pripade, ze duchove jsou, uz dopredu o moznost jejich poznani?

Měla jsem sto chutí zavolat Marii, zajít s ní na kafe a říct jí, že možná měla pravdu. Ale bylo už moc pozdě a já byla unavená po celodenním chození. Dala jsem si rychlou sprchu, udělala si večeři a pak zkontrolovala Nyx. Aristokrates už stihl odpovědět a byl dokonce ještě online. Když napíšu hned, třeba si mojí reakci stihne přečíst a něco mi na ní napsat ještě tenhle večer.

ARISTOKRATES

IROSEL: To je zajimave, ze to rikas! Hodne jsem o tomhle problemu v posledni dobe premyslel. Zakony urcite hledame v prirode my. Sama priroda prece zadne nema, jenom pravidelne se opakujici jevy, ve kterych my vidime kauzalitu. Jenomze kazda veda a kazde rozclenovani a skatulkovani musi mit nejake predpoklady. Jinak je vsechno v pytli a nemuzeme nic poznat.

Klikla jsem na tlačítko "odpovědět".

IROSEL

ARISTOKRATES: Jenomze stanovit tyhle principy, to chce prece pozorovani a indukci, nikoli zacit tim, ze na zaklade sve dosavadni vagni zkusenosti stanovim nejaky princip, napriklad ze strasidla nejsou (o cemz jsem presvedcena pouze proto, ze sama jsem zadne nikdy nevidela), a pokud tomu neco protireci, zkusim to odvysvetlit jinak, napriklad tak, ze svedek tvrdici, ze na vlastni oci spatril ducha, neco fetoval, mel halucinace, snedl zkazeny rybi salat nebo si proste vsechno vymyslel.Tim se nikam nedostanu.

Jak jsem předpokládala, odpověď se objevila téměř okamžitě. Zdálo se, že Aristokrata diskuse zaujala.

ARISTOKRATES

IROSEL: Jasne. Ale ty si vazne myslis, ze jde najit v prirode ty "skutecne platne" zakony a paradigmata? Co kdyz je mozne sestavit hrozne moc paralelnich systemu, ktere budou zhruba stejne ucinne explikovat vsechno, co se v prirode deje, a pritom si budou naprosto a totalne protirecit? Ten jeden jediny spravny system neexistuje, vsechno je otazka interpretace.

Něco podobného jsem čekala.

IROSEL

ARISTOKRATES: Kdyz je to tak, tak mi rekni, jak tedy veci jsou? Existuje v prirode od pocatku spousta moznych kauzalnich variant, ktere plati vsechny zaroven, anebo taky existuje neco jako objektivni realita?

Reakce na sebe nedala dlouho čekat.

ARISTOKRATES

To vazne nevim. Ani nevim, jak bych to mel zjistit. At uz nejaka takova realita je nebo neni, ja k ni nemam pristup.

X.

Aristokrates záhy zmizel z netu a ani nepočkal na mou odpověď. Popravdě řečeno, sama jsem se do ní nehrnula. Na tom, co říkal, bylo hodně pravdy. I když třeba existuje ta "pravá" představa, ta "správná" teorie o tom, jak se věci mají, mám vůbec šanci jí poznat? Se svým naprosto subjektivním přístupem k věci?

Vzpomněla jsem si na včerejšek, kdy se moje denní snění po usnutí postupně přelilo do noční můry. Ovčák se proměnil v upíra a ze skříně na mě vyrazilo něco černého divného. Samozřejmě že mi na tom nepřišlo nic v nepořádku. Ve snu to byla prostě daná fakta. Co když ale podobně, jako se mi ve spánku nebo ve stavu těsně před usnutím zdají nesmysly, které mi ale připadají v tu chvíli perfektně na místě a logické, se mi v bdělém stavu "zdají" přírodní a společenské zákonitosti?

Nebo ještě jinak. Co když se snažím zachovat si svůj stávající klasifikační model za každou cenu a "odvysvětluji" cokoli, co mi do toho nesedne, novými a novými zákony, když přitom se třeba může jednat o činnost subjektů s vlastní vůlí, které, stejně jako Bůh, prostě dokázat nemůžu, pokud nebudou chtít?

Napadla mě zvláštní myšlenka. Například Aristokrates. Jak ho můžu dokázat? Jak vím, že na druhé straně internetu skutečně sedí nějaké individuum, které používá na Nyxu tuhle přezdívku? Co když je tam parta nudících se puberťáků, kteří tohle ID používají kolektivně, chvíli jeden, chvíli druhý? Co když nikdo takový není? A teď: Jak bych takového člověka dokázala? Jednoduše mu napíšu: "Milý Aristokrate, chci dokázat, že existuješ, takže se sejdeme zítra ve tři odpoledne v kavárně Blatouch. On přijde, já si s ním pokecám a udělám si obrázek. Ale když nepřijde, tak co? Budu považovat jeho existenci za vyvrácenou, podobně jako se nepřipouští existence nadpřirozených bytostí nebo možných jednorožců a holohlavých chlapů uprostřed dveří?

Jako odpověď na moje úvahy skutečně cvakl klíč ve vchodových dveřích. Klasifikační schémata byly zapomenuty, stejně jako jednorožci – manžel se konečně vrátil z práce! Nesl velkou nákupní tašku plnou jídla a nadával jak špaček. Venku byla zřejmě zrovna průtrž mračen a má drahá polovička byla zmáchaná od hlavy až k patě špinavou vodou, zřejmě ho cestou od zastávky podél dálnice ohodil nějaký neopatrný řidič. Pustila jsem se do čištění jeho svršků a zbytek večera zmizel nadzvukovou rychlostí.

Když jsem ráno zase pustila internet, ukázalo se, že Aristokrates mi tentokrát napsal přímo do pošty. Koukla jsem do klubu – přibylo tam patnáct příspěvků od různých lidí, něco byly reakce na moje úvahy, některé velmi urážlivé, jiné banální. Celá diskuse se totálně rozplizla do prázdna. Znechutilo mě to. Klikla jsem na poštu.

ARISTOKRATES

Hele, tam v tom klubu se to hrozně zkazilo. Musel jsem vcera odejit, ale tohle tema me fakt zajima. Nevadilo by ti pokracovat v tehle diskusi v poste?

To mi přišlo velice vhod. Jak jsem byla v ráži, místo obvyklého krátkého příspěvku jsem mu na několika stranách shrnula svoje úvahy za posledních pár dní na téma klasifikace, tvoření nových světů a tak dále. Když mi za chvíli odepsal, bylo mezi řádky zřetelně vidět nadšení. Psal, že podobné úvahy taky často vede, ale že se zatím nedostal dál než ke konstatování, že k realitě jako takové nemá a nemůže mít žádný přístup.

XI.

Byla zrovna neděle ráno a manžel už rámusil v kuchyni, takže jsem to zabalila, odpojila se a rychle se oblékla, abychom stihli mši. Venku bylo pořád mokro a lezavá zima, auto jen ztěžka nastartovalo za doprovodu rachocení a prskání. Dýchavičně jsme dohrkali až ke kostelu, těsně před začátkem bohoslužby. Když jsme vstupovali dovnitř, zrovna začaly zvonit zvony a zaklinkání zpoza oltáře ohlásilo, že jsme to stihli jen tak tak. Vmáčkli jsme se hlučně na volná místa do lavic a já předstírala, že jsem si nevšimla káravých pohledů, které na nás vrhla stará babka sedící opodál.

Kázání bylo na téma Chrámu, s krásným starozákonním textem, jak z chrámu jako ze studně vytékají proudy živé vody, a způsobují, že mrtvé bytosti ožívají a suché květiny zase rozkvétají. Prostě kázání perfektně dokreslující moje nedávné meditace na výstavě, o tvoření mrtvých věcí a tajemném prameni života, ke kterému nemáme přístup a který jediný dokáže z hromádky kostí stvořit živou bytost. Musím se ale přiznat, že mi to taky trochu připomnělo nějaký z pozapomenutých kreslených Disneyho filmů nebo seriálů, uměla jsem si perfektně představit, jak by takový disneyovský dvorní ilustrátor tuhle scénu dokonale animoval. Oslnivě se lesknoucí voda, suche trávy zvedající hlavy a rozkvétající před očima diváka, stromy, skrz jejichž proschlé kmeny stoupá blahodárná tekutina a dává rašit listům. Klasický kreslený kýč.

Taky mi to připomnělo jiný zážitek s vodou a s chrámem, kdysi dávno v hlavní katedrále v Santiago de Compostela. Byl zrovna svatojakubský poutní rok a davy peregrinos se tísnily v lavicích. Na závěr bohoslužby rozhoupala parta kněží obrovské kadidlo uchycené u stropu a to létalo skrz příčnou loď a naplňovalo prostor voňavým kouřem. Poutníci i turisté se nahrnuli co nejvíc dopředu, div se neušlapali, a zuřivě cvakali fotoaparáty o stošest, nenechali toho ani tehdy, když je jeden z kněží na mikrofon nepřesvědčeně napomenul, aby se laskavě v chrámu Páně nechovali jako sběř. Couvla jsem do zadních lavic a udělalo se mi z toho trochu nevolno. Pak se Foucaultovo kadidlo dokývalo a kněz nás propustil: Polovina davu se okamžitě natísnila u všech východů, druhá půlka se roztrousila po prostoru a začala nahlas konverzovat. Katedrála se naplnila nesnesitelným kraválem a já, která jsem chtěla ještě chvíli v klidu meditovat, jsem neměla šanci na soustředění. Opakovala jsem si iniciativně, že nemá fazónu zahrát si na evangelijní příběh a vypráskat ty kramáře z kostela, upřímně jsem se pokoušela všechny tyhle hlučné bližní milovat, ale krev se mi bohužel začala vařit prakticky ihned, zvlášť jak jsem byla podrážděná efektním tyjátrem s kadidelnicí. Sesula jsem se do lavice, pevně zavřela oči a pokusila se o obnovení orientálního klidu. Postupně se mi jako útěcha začala v mysli vynořovat představa obrovského pramene, který bobtná hluboko pode mnou v kryptách chrámu, možná vyvěrá přímo z hrobu svatého Jakuba, a jeho voda pomalu sákne výš a výš, proniká tvrdými dlažkami a šplhá po sloupořadí hlavní lodi, vzdýmá se a vlní. Silný proud odspodu z černých vlhkých neproniknutelných jeskyní nabývá na prudkosti a žene celou tu smějící se a řvoucí křesťanskou sebranku ven z katedrály. Je slyšet zurčení, křik a halas mizí za ledově chladnou hradbou průzračné vody. Na podlaze se dělají víry, dlažba neslyšně puká a mizí hluboko v bezedných končinách, místo pevné země je v chrámu jen modrá hladina. Okenní vitráže se rozletí a pustí dovnitř čerstvý vzduch a racčí křik, aroma širého moře. Vítr ovane staletí nepohnuté žebroví – a možná že jako v nějaké levné disneyovce se voda vsákne do sloupů a katedrála ožije. Bůh teď není nahoře v nebi, cítila jsem tehdy v té útěšné chvilce, ale je dole a hluboko pod námi v ledových pramenech co tryskají, aby jednou konečně odplavily všechno svinstvo a špínu světa. Nebo je třeba nikdy doopravdy neodplaví, pomyslela jsem si v té chvíli, ale aspoň teď vytrysklo z tohohle svatostánku něco ledového a očišťujícího, co mě docela uklidnilo a smířilo s hlučícím a brebentícím davem. Otevřela jsem oči a – byla jsem špatný demiurg, zástupy lidí tu byly pořád. Jen zatímco jsem si vizualizovala svou uklidňující vidinu, poněkud prořídly.

XII.

Jak jsem tak poslouchala kázání o pramenech v katedrále a vzpomínala na Santiago, znovu mě napadlo, že právě takovou živou vodu by potřebovaly ty suché kosti a vejce na výstavě. Stvoření tisíce nových světů je trapně snadné, pomyslela jsem si a vzpomněla na Aristokrata, jenže nemáme dost živé vody, abychom je probudili z nehnutého, suchého, mrtvého spánku; jsou stále vyprahlé a bezvládné. Je prostě potřeba se napojit na ten bájný pramen.

A co když naopak všechno stvoření rozbiju a zničím, napadlo mě náhle, co zbyde? Věci čisté, tak jak jsou, jak k nim nemáme přístup, jak by řekl Husserl? Nebo nějaká výjimečně skvěle propracovaná analytická teorie o jednotlivinách a obecninách, jenže tentokrát konečně už jednou spolehlivě pravdivá? Vzpomněla jsem si na Rosné louky, svůj vysněný výmysl: místo kde se může stát cokoli, zjevit jakákoli věc. Kdybych odhlédla od tohohle jevení, pomyslela jsem si, co zůstane, tráva a skála? Jak vlastně ale ksakru vím, co takové Rosné louky tvoří, když veškerý obsah na nich je jenom halucinace? Je to prostě jenom jakýsi podivný buddhistický svět, kde definitivně nic doopravdy neexistuje, všechno je jenom iluze, a člověk to přijímá a chápe, právě snad proto, že si celou tu legraci sám vymyslel.

Ale co paměť, velká jistota, na kterou zatím ve svých teoriích vsázím? Může mě paměť klamat i na Rosných loukách? Ztratí se všechno, co bylo, a nebude nic – nebo se bude každou vteřinu tvořit nová paměť a nové světy, naprosto věrohodné jako ve spánku? Nebudu si tedy ani pamatovat to, co jsem zažila právě před tou vteřinou? Co když právě tak klame teď paměť mě a to, co si takzvaně pamatuji, tvoří moje mysl každou chvíli znovu, od začátku, zcela a kompletně znova? Co je tedy pod tím, moje skutečná minulost? Moje tělo? Historie veškerých zdání?

Podivné. Voda tryskající z chrámu, oživivač mrtvých hvězdných systémů stvořených demiurgem, vysušeným jak slaneček. Ten demiurg jsem přece já, prostě jsem sama suchá a bez vody, to je ten hlavní problém. Jak se ale napojit na pramen? Prostě věčná otázka mystiků všech dob.  Je to stejně všechno pořád dokolečka to samé, Hledání Věže Vědění, kde mocné světlo prozáří ledabyle rozstrkané věci na světě a ukáže jejich pravý smysl a skutečné uspořádání, té jediné správné klasifikace, jediné skutečné ontologie. A zároveň hledání Studně Věčnosti, ze které tryská živá voda, studně ze které pijí všechny živé věci.

Ale možná jsou Věž a Studně jedno a to samé, protože co je pravdivé, je taky věčné. Ostatní je jenom naprogramovaný Matrix, který prozatím zdařile simuluje životodárnou vodu, možná proto, že jeho stvořiteli se dosud neutrhlo ucho od džbánu.

XIII.

Mše byla náhle u konce. Náhlé ticho po umlknutí varhan rozrušilo plynutí mojí mysli a zautomatizované pohyby (vstávání- kleknutí- vstávání- sednutí – do fronty pro hostii- kleknutí- sednutí) vyslaly signál, že to, co bude následovat, už neodpovídá předpřipravenému vzorci. Všimla jsem si, že na mě manžel vyčkávavě zírá.

"Co teď?" zeptal se mě. "Jedeme domů? Jedeme nakoupit?"

"Nakoupit bychom potřebovali. Co s tebou? Chtěl jsi dneska dělat něco konkrétního?"

"Upřímně řečeno, nejradši bych se svalil a spal," přiznala moje polovička. "Nakoupíme, naobědváme se a já to nejspíš zalomím. Nebude ti to vadit, miláčku?"

Napadlo mě, že fungujeme jak nudné zaběhlé rutinní manželství po nejmíň sto osmdesáti letech. Rodinka nakoupí a pak ženuška uvaří oběd, mužíček si přečte noviny a pak se zavrtá do manželské postele a usne. Od manželky se očekává, že poklidí a pak se bude věnovat nějaké blaženě bezmyšlenkovité činnosti jako pletení, háčkování nebo tlachání se sousedkou. Dostala jsem chuť poslat svou lásku s takovým plánem do háje, ale zároveň jsem si vzpomněla, že včera pracoval téměř celý den a dneska vstával brzo do kostela. Musí být unavený. A pro mě je to skvělá příležitost vypadnout na kafe s Marií. Nebo se píchnout na internet a diskutovat s Aristokratem.

Místo toho jsem se nicméně kolem čtvrté odpoledne přistihla, jak ležím v posteli přitisknutá ke své nejdražší chrápající polovičce a zkouším se opět napojit tam, kde jsem v borovém lese přestala. Potíž byla v tom, že mi minule spánek přeťal kontinuitu a sen proměnil moje snění v absurdní horor; tudíž jsem musela pracně lovit místo, na které se dalo inteligentně navázat. Co jsem to ovčákovi vlastně říkala? Řítila jsem se někam do hor najít mudrce a stát se jeho žákyní. Zasmála jsem se. Velký mudrc by byl možná ten pravý guru, který by dokázal rozřešit moje dilemata a aporie a vysvětlit mi, jak se to vlastně má s tou Pravou Realitou a kde jí mám tedy vlastně hledat. Vzpomněla jsem si na různé kmenové iniciační obřady hezky popsané Arnoldem van Gennepem a Mirceou Eliadem. Něco podobného bych potřebovala.

Jistě. Kmenoví mudrci, šamani, kněží a tak podobně, mistři Klasifikace. A to, co z nich dělá skutečné duchovní vůdce: vstupenka do Věže vědění nebo živý pramen, ke kterému náhle získali přístup. Ale kdo je k němu dovedl, jak se dozvěděli, kde ho hledat? Kde získali právo vstoupit dovnitř nebo si namočit hlavu do živé vody? Někde se tak děje například po ráně bleskem, tím si vás božstvo nebo duch nebo kdovíkdo označí, abyste odteď věděli, že jste to vy a nikdo jiný, kdo má tuhle mizernou klasifikační práci napříště pro kmen vykonávat. Jinde se blesky příliš neexponují a místní kmenová hierarchie si musí pomoci sama. Představila jsem si sebe sama, jak sedím uprostřed tropického pralesa nebo u ohně v ledové tajze, obalená zvířecími kožkami a pomalovaná tajemnými znaky naznačující bohům, duchům nebo kdovíkomu, že očekávám nějaké instantní osvícení; musela jsem vyprsknout smíchy.

Některé kmeny, napadlo mě, neiniciují pouze adepty duchařského řemesla, ale všechny, tedy ve skutečnosti v drtivé většině všechny muže. Ženy jsou z tohohle byznysu z nějakého důvodu vynechány, nejspíš proto, že ženskou iniciaci nám zajistila sama příroda, totiž první měsíčky. Ten moment, kdy si člověk prvně uvědomí, že se z něho nezadržitelně valí krev, je totiž strašně podivný; do té chvíle je krvácení známka zranění, ale náhle se z něj stane něco nového, zvláštního, a z vás je náhle taky někdo nový, dospělý, zralý. Týden krvácení znamená pro ostatní smrt, pro ženu to ale znamená moc stvořit nový život; chvíli, kdy jejím tělem začne protékat pramen živé vody a z těla jí vyklíčí nová, živá bytost. Ne jako když mechanik-demiurg stvoří mrtvý, suchý stroj: tohle je živé, vlhké, hýbající se dítě.

Ale pak existují ještě druhé iniciace náboženských specialistů mistrů Klasifikace, těch, kdo znají pravdu o věcech a kteří také dokážou tvořit nové věci a celé nové světy, takové, které nevyrůstají z  těla jako dítě, ale jaké rostou přímo z ducha. Možná bych se na tyhle druhé proudy mohla napojit i já – a ani bych se třeba pro to nemusela nechat vyhnat ven do toho ohavného počasí, sednout si pomalovaná barvami na bodypainting někde v lese a předstírat tam jakési duchovní prohlédnutí. Stačil by myšlenkový experiment.

XIV.

Zavřela jsem oči. Neděle, půl páté odpoledne, všichni se bavili venku nebo seděli bez hnutí doma s očima hltavě upřenýma na obrazovku. Bylo krásné ticho, jen neustávající déšť krápal na okenní římsu. Dejme tomu že ovčák mě prostě nechal přespat a ráno mi poradil cestu na kopec. Ačkoli – škoda nechat si ujít příležitost k troše sexuálních fantazií. Rozvinula jsem historku na chvíli do pornografické podoby, a když mě to omrzelo, umyla jsem se, poděkovala tomu okouzlujícímu muži za pohostinství a nechala se navést na nejkratší cestu směr Mudrc.

Dosáhla jsem vrcholku hory. Dole pode mnou klesaly stěny, na všechny strany bylo do daleka vidět. Pleso, u kterého jsem potkala jednorožce, se ledově blýskalo jako zamrzlá louže mezi jazyky sněhu a velikými balvany. Kobyla oddychovala, jak šplhala do prudkého kopce, nechávala jsem jí tedy chvíli odpočinout. Nebe bylo mrazivě čisté a vymetené, kam až oko dohlédlo, nebyl jediný obláček. Pod horami je jistě teplo, ve vesnicích, jimiž jsem projížděla, se určitě koupou v jezerech mládenci a stříkají po sobě vodu. Další myšlenka patřila ovčákovi, jak sleduje ovce, zatímco stoupá se psem povlovným svahem a dlaní roztržitě prohrabává vysoké zelenavě růžové horské lupiny. Ovce bečí. Zvonky jsou slyšet až sem. Nesou se mírně zamlženým vzduchem zkreslené vůlí hrozivě těžkých horstev všude kolem.

Cesta pokračovala a vlnila se mezi ostrými kusy skal nahoru, kde stála kamenná stavba slepená z několika různých budov, nevzhledně a chladně vypadající, ač její prolámanou a vyspravovanou střechu zčásti stydlivě zakrývala sněhová pokrývka. Mudrc je jistě uvnitř.

Popojela jsem.

Na rozdupaném prostranství před vchodem cvičilo s mečem několik polonahých svalnatých a šlachovitých mužů různého věku, od asi patnáctiletého chlapce až po třicetiletého kosmatého vousáče se zarputilým výrazem v blonďaté neholené tváři. Opodál seděl u stolku shrbený rozdrbaný mužíček v záplatovaném hábitu a s velkou sukovitou holí, nípal se starou zprohýbanou vidličkou v ohavně vypadající luštěninové kaši a něco si pro sebe brumlal. Bylo jasné, že tohle musí být Mudrc.

Seskočila jsem z koně, který úlevně zafrkal. Nechala jsem ho pást a pomalu přešla k dědouškovi, který na mě zblízka zamžoural jediným okem.

"Přišla jsi sem učit se moudrosti," konstatoval nevzrušeně. Nepřekvapilo mě to. Ve všech pohádkách a příbězích vědí kouzelní dědečkové všechno, tak proč ne v téhle mé sáze? Ale pryč s reflexí, tohle není cvičení v slohové ani obsahové originalitě, ale myšlenkový experiment.

Ačkoli, má to skutečně takové parametry?

Rozčarovaně jsem se zvedla z polštáře. No co. Děda mi nabídne, že mi ukáže své čáry máry, když u něho zůstanu dostatečnou dobu jako učednice. Nejdřív mě samozřejmě naučí nějaké bojové umění. Pak mi prozradí, jak se věci mají, a nechá mě plavat. A já budu putovat světem koňmo, bohatým brát, chudým dávat a sem tam utrousím moudrou radu. Nakonec najdu krásného a osamělého rytíře, který také zná tajemství Všehomíra, a poznáme navzájem svou lásku. Po celkem deseti hodinách úporného ulítávání na sexuálních scénách završím příběh happyendem a budoucím výhledem na rození moudrých dětí. To není experiment. To je normální klišé, banální telenovela, kterou si vymývám mozek, když se mu nechce se zamýšlet nad ničím vážným: sebelepší úmysl skončí vždycky u sexuálních scén. Takhle by to nešlo. Musím provést tenhle pokus kontrolovaně. Jako meditaci, ne jako uspávací snování nesmyslů.

Prostě to napíšu. To mě donutí soustředit se lépe.

XV.

Zapla jsem počítač, uvařila si kafe a v náhlém hnutí mysli sáhla po mobilním telefonu. Připojím se, podívám se, co mi napsal Aristokrates, a třeba mě to zase přivede na inteligentní myšlenky.

Na Nyxu bylo prázdno a v poště nic. To mě otrávilo, ovšem Aristokrates byl online. Chvíli jsem přemýšlela a pak napsala prostě jen:

IROSEL

Přemýšlela jsem o tom. Možná máš pravdu, že ke skutečné realitě neexistuje přístup. Ale co zkusit myšlenkový experiment? Rozsekáme všechny klasifikační schémata a uvidíme, k čemu dospějeme.

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z výstavy. Na jakém principu vlastně dochází k tvoření nových světů? Co je to pod nimi, že mi to umožňuje přelaďovat z jednoho vidění na druhé?

Sjela jsem několik klubů plných nezajímavých diskusí. V poště stále nic a Aristokrates zmizel z netu. To mě otrávilo. Najednou jsem do žádného filosofování neměla chuť a cítila jsem se v perfektní náladě na jednu nebo dvě lahvinky červeného. Zvedla jsem telefon a vytočila Mariino číslo.

"Jé ahoj," ozvalo se ve sluchátku. "Zrovna ti chci volat. Nevíš, jaký knihy chce Bedna na ten atest? Mám nějakou pilnou náladu."

"Pokud vím, tak ani jednu," řekla jsem rozpačitě. Zaskočilo mě to. "Nějakou prťavou seminární práci a jinak nic. Hele, nešla bys na kafe?"

"No to je ale vynikající nápad," zajásalo to na druhém konci. "V sedm v Blatouchu? Nebo půjdeme do Sedmého nebe?"

"Pojďme do Blatouchu, třeba přijde i Golem," řekla jsem s trochou jízlivosti. "V sedm tam budu."

"Hele, a jdeme opravdu na kafe?" zapochybovala Marie s nadějí v hlase.

"Co blázníš," zasmála jsem se. "Ani omylem. Tak zatím," a položila jsem sluchátko.

Manžel se převalil na posteli a zamžoural do přítmí prosvěcovaného jen přímotopem a monitorem notebooku. "Ty někam jdeš, miláčku?"

"No, co tady s tebou mám dělat," řekla jsem trochu rozmrzele. "Jdu s Marií na kafe, vrátím se v noci."

"Dobře," zabublal a přetočil se na záda. Za chvíli začal chrápat jak motorová pila: nejvyšší čas odsud vypadnout. Navlékla jsem si kalhoty, ponožky a svetr, sbalila kabelku a vyšla z bytu.

XVI.

Bylo pěkně lezavo a chladno, začínalo se stmívat a kolem běhali utahaní páníčkové s nadšeně čůrajícími psíky. Dostala jsem strašnou chuť na cigáro. Doklopýtala jsem na zastávku tramvaje a než jsem vyhrabala Sparty z tašky, byla tu. Vmáčkla jsem se mezi cestující těsně ke dveřím a v kapse svírala poloprázdnou krabičku a zapalovač.

Kdesi uvnitř vozu se nějaká neviditelná slečna pohádala se svým přítelem po telefonu. "Ty mě neslyšíš, co ti řikám, viď?" vřískala polohlasem. Já sem tam NEBYLA. Ne, co je to za píčovinu. Lže, jako dyž tiskne, chápeš to? Ať de do prdele." Odmlka. "Seru ti na to. Jestli mi nevěříš, tak si di k ní a nevolej mně. Haló?" Spojení zřejmě vypadlo. Slečna opakovala své "haló" do telefonu snad sedmkrát, týmž tónem, stejnou výškou hlasu. Naprosto identicky. Lidé se po sobě dívali a asi jsme měli všichni pocit, že jsme se ocitli poblíž skrytého gramofonu s přeskakující deskou.

Když dívka konečně zavěsila, atmosféra v tramvaji se poněkud uvolnila. Zvláštní, jak se desítky izolovaných jedinců náhle změní v jeden organismus, jehož všechny součásti jednají jako jeden muž. Možná je ale i naše rozdělení na organismus a orgány umělé. Třeba není správné chápat ústrojí jako automat, který je centrálně do detailu řízen mozkem. Možná že je každé ústrojí autonomní bytostí, která prostě chtě nechtě musí pracovat v souladu s celkem. Nebo v nesouladu. To samozřejmě záleží.

Tahle mrňavá paní třeba vypadá jako játra celé téhle tramvaje. Vsadím se, že kdybychom byli uzavřený celek, do něhož by už nikdo nemohl nikdy přistoupit, byla by to právě ona, kdo by tu vytíral a buzeroval celý vůz, aby si po sobě laskavě uklízeli. A stejně jako tvrdnou játra, byla by i ona k stáru čím dál tím tvrdší a tvrdší; a až by ztvrdla úplně, byla by docela tuhá a systém by se možná zhroutil. Nebo by po ní převzal funkci někdo jiný, což by se asi projevovalo hlavně tím, že by v tramvaji byl strašný nepořádek. Nebo tenhle pán, to by mohl být močový měchýř. Špinavou vodu, kterou by paní-játra už nepotřebovala, by vyléval oknem ven. Nebo tenhle hubený dlouhán, co si čte noviny. Vypadá tak nervózní, že by klidně mohl představovat celou nervovou soustavu. Možná kdyby se rozčilil, byl by skvěle slyšet až ven. Nebo tamten pán s širokým hrudníkem, třeba má skvělý hlas a mohl by ho tlumočit z okénka. Samozřejmě z jiného než z toho, z něhož vylévá pán-měchýř tu špinavou břečku.

Jak vypadají moje orgány zevnitř? A jak vlastně vypadá lidská společnost zvenku? Dalo by se říci, že se civilizace chová navenek jako jeden organismus? Třeba nevadí ani to, že spolu různé kultury a národy neustále bojují, už od chvíle, co někdo pochopil, jak nebezpečná věc je cizinec. Třeba by se to dalo z pohledu zvenku svést na imunitní systém. Otázkou je, jak rozhodnout, kdo je imunitní buňka a kdo virus. Možná podle toho, koho je víc? Nebo podle toho, jestli organismus přežije, když vyhraje ta která strana? Když vyhrají viry, organismus pozvolna doklepe. Když buňky, tak ale stejně časem dodýchá. Buňky se unaví a přijde smrt. U lidstva by se to dalo spíš nazvat vymření. A když vyhyne živočišný druh, je to něco takového, jako když zemře jedinec?

Moje úvahy přerušila právě ta mrňavá paní, kterou jsem před chvílí pasovala na játra. Postavila se mi těsně za záda a sjížděla mě káravým pohledem, jenž naznačoval, že se následující stanici chystá vystoupit a pokud jí budu stát v cestě, se zlou se potážu. Nebylo kam uhnout, všude byli lidé. Paní vypadala, že by dokázala skvěle dostát své funkci a naprosto mě strávit, rozložit na ionty, správné schválit a nečistoty poslat do pekel horoucích. Naštěstí jsem taky vystupovala. Nechala jsem jí vydusit až k zastávce, ignorovala jsem polohlasná agresivní "s dovolením", které mi syčela do ucha, a na zastávce v klidu vystoupila, nevnímajíc strkání zezadu. Poodstoupila jsem a zapálila si vytouženou cigaretu. Malá paní seskákala z velkých schodů tramvaje, přestala se tvářit jako slepá Spravedlnost, jejíž pěst musí co nejdřív někam dopadnout, a zmizela v davu, jen se za ní zabělala nákupní taška.

Dívala jsem se za odjíždějící tramvají plnou lidí a zkusila si jí představit jako organismus strkajících se ústrojí, které na sebe navzájem káravě prskají a sjíždějí se vyčítavými pohledy. Víc se jich tam opravdu nevejde. Někdo se uvnitř zachoval jako pravé ledviny, protože jsem zahlédla zablýsknutí otvíraného okna. A pak skvěle zafungovala homeostáza – vzápětí někdo okénko rázně přibouchl.

Copak si myslí tramvaj sama, napadlo mě a zkusila v té změti útrob najít centrální vědomí. Byl jím samozřejmě řidič, který nevzrušeně seděl u přístrojové desky a o strkání a hádání orgánů uvnitř neměl potuchy. Kdyby musel řešit každou jejich rozepři, tramvaj by nikam nedojela.

To mně přivedlo na myšlenku, jak by si asi stěžovaly moje vlastní orgány, kdybych jim popřála na chvíli sluchu, a jestli bych je vůbec dokázala správně rozsoudit. Zkusmo jsem obdařila své tělo stovkami různých osobností a naslouchala.

"Co mi to sem posíláš za humus," zlobila se střeva na žaludek. "Je s tím práce jak na kostele. To nemáš ksakru trochu soucitu?"          

"Co já můžu," bránil se napadený. "Co mi sem expedují, to dávám dál. Jste tady od toho, abyste filtrovala, tak filtrujte a dejte pokoj."

"Je to fakt, je to nechutné," vložil se do toho konečník. "A to musím vždycky dostat jenom zbytky? Buďte laskavě trochu kolegiální, ano?"

"Nevím, co máte za problém," vmísil se jazyk. "Náhodou to bylo vynikající. Já si rozhodně nestěžuju. Jen víc takových svačin do týdne. Což mi připomíná, bodla by nějaká večeře."

"Uf, ani pomyslet," zkroutily se podkožní tukové buňky. "Sem se už vážně nic nevejde. Jestli to takhle půjde dál, budem si muset pronajmout další skladiště."

"Tak a teď všichni ticho," zaburácely plíce z plných plic. "Vaše problémy jsou trapné a směšné. Šéfe, řekni řídícímu středisku, ať típne to cigáro, už tomu hnusu hoří filtr! A ať konečně začne hulit slušnou značku."

Tohle bylo slovo do pranice. Zmačkala jsem prázdnou krabičku od Spart a u nejbližšího stánku investovala do Davidovek.

XVII.

Marie už čekala a probírala se nějakou podivnou publikací na křídovém papíře. Ukázalo se, že jsou to báje o rytířích kulatého stolu v provedení pro malé čtenáře, opatřené množstvím nasládlých leč technicky dokonalých ilustrací a nepřesvědčivým krátkým historickým úvodem. Když mě uviděla, provinile knihu sklapla a usrkla kafe, zjevně již dávno studené.

"To mi koupila moje desetiletá sestřenice k narozeninám," přiznala omluvně. "Zrovna jdu od ségry. Řeknu ti, zaplať pámbu, že nejsem vdaná a nemám děti. Když to člověk vidí..."

"Tak ti pěkně děkuju," ušklíbla jsem se a objednala si rajský džus s omáčkou tabasco a zelený čaj. "Manželství samo o sobě není tak špatný. Neměla bys tolik dát na tu propagandu pubertálního věku."

"Nojo, ty jsi vlastně vdaná," broukla Marie, evidentně bez špetky výčitek svědomí. "Jak to jde, pořád šťastná?"

"No, jde to," utrousila jsem. "Poslední dobou je pořád v práci. Jsem asi trochu frustrovaná. Nemám teď moc přednášek, tak věčně trčím doma a rozbírám nesmrtelnost chrousta."

"To tě nejspíš ale stejně docela baví, ne?" drkla do mně ramenem a zatvářila se spiklenecky. "Jak to jde? Už víš, jestli jsou chrousti nesmrtelní?"

"Dobrá otázka," zasmála jsem se. "Ještě jsem neviděla žádného umírat, takže se k tomu nemůžu kvalifikovaně vyjádřit. Ale až nějakého potkám, rozšlápnu ho a uvidíme. Slibuju, že ti hned zavolám a poreferuju, jak to dopadlo."

"Copak jsi nějakej trapnej biolog?" vytočila Marie oči v sloup. "Filosofie je královna věd, ta nepotřebuje přízemní přírodovědný metody. Rozřešme ten problém filosoficky. Je možný, aby chrousti byli nesmrtelní?"

"Proč by nebylo," pokrčila jsem rameny. "Na nesmrtelným chroustovi není nic logicky spornýho."

"Tak. A protože Duns Scotus tvrdí, že co je logicky možný, to taky existuje, tak musí existovat aspoň jeden nesmrtelnej chroust."

"S touhle teorií jsem se nikdy zrovna neztotožňovala," přiznala jsem. "Nejsem si jistá, jestli je to platnej argument. Nehledě na to, že nejdřív musíme zjistit, jakýho chrousta máme na mysli. Nějakýho jednoho konkrétního chrousta? Nebo chrousta obecně? Nebo se myslí pan Chroust, určitě někdo takovej existuje. A co konkrétně je vlastně nesmrtelnost? Nikdy neumřít? Žít věčně, to znamená, taky se nikdy nenarodit, ale být prostě odjakživa?"

"To je problém," uznala Marie. "Vezměme chrousta obecně. Kdyby byl nesmrtelnej v tom druhým smyslu a nikdy se nenarodil, byl by vlastně nevzniklej. Takže by nepodléhal ani stvoření Božímu, jestli nějaký bylo, ani velkýmu třesku, jestli nějakej byl. Takže by do tohohle světa vlastně vůbec nepatřil. Byl by něco na způsob člena Platónovy říše idejí. Taková živá idea. Jenomže to není zrovna dvakrát pravděpodobný. Myslím, že na nevzniklý chrousty můžeme klidně použít Ockhamovu břitvu."

"A vykopnout je definitivně z ontologie," souhlasila jsem. "Stejně si nic jinýho nezaslouží. Takže nám zbývá chroust, co prostě nemůže nikdy umřít. Proč ne, řekla bych. Kazuistika tomu sice odporuje, ale jak říkám, ještě jsem žádnýho chrousta nerozšlápla. Třeba by se jenom otřepal a lezl dál."

"Takhle to nerozhodneme. To bychom museli pozabíjet všechny chrousty na světě a ani tak bychom si nemohly být jistý, jestli se náhodou neměl záhy vylíhnout jeden, co by nikdy neumřel. Hele, nedáme to víno?"

"Klidně, mám docela chuť na dobrou frankovku. Máš pravdu, je to filosofická otázka, tak jí musíme rozřešit filosoficky. Ostatně co takoví chrousti, co se nikdy nenarodili. Takoví přece nikdy neumřou a tím pádem jsou v jistém smyslu nesmrtelný."

"Teď jsme na to káply," bouchla Marie pěstí do stolu. Servírka se po nás vyděšeně ohlédla a já toho využila a rovnou objednala tu láhev. "Ale když se to nenarodilo, je to ještě vlastně vůbec chroust?"

"Je to potenciální chroust," řekla jsem důležitě.

"A není to náhodou něco jako možnej chlápek mezi dveřma?" zapochybovala Marie a usrkla kávy, teď již docela jistě studené.

"No jasně," pokrčila jsem rameny. "Ale jak jsi ty posledně říkala, není to náhodou jen lidská omezenost, která neumožňuje zahrnout do klasifikace věci, kterejm nejsme s to porozumět? Vytvořme si hypotézu neprostoru."

"Cože?" vykulila na mě oči.

"Neprostor je místo, který nikde není, nemá žádný souřadnice a žádný dimenze, nefunguje v něm karteziánská soustava a nejde se do něj nijak dostat. Tam umisťuju všechny potenciální chrousty."

"Stejně na ten princip identity nevyzraješ," namítla Marie skepticky. "Jak bys je od sebe odlišila? Kolik jich tam je? Kde jsou? V jakým jsou mezi sebou vztahu?"

"To máš něco jako lewisovský světy," vysvětlila jsem. "Jsou ‚někde‘, to znamená v neprostoru. Na ne-místě. Je jich tam nekonečno. A žádnej vztah mezi sebou nemají, leda potenciální, protože sami jsou jenom potenciální a potenciální věc nemůže mít žádnej aktuální vztah."

"Teď jsi mě dostala," přiznala Marie a zazubila se na servírku, která přinášela víno. "Takže už věříš, že Golem může existovat, i když možná odporuje principu identity?"

"Co já vím, víš kolik může bejt na světě věcí, který odporujou principu identity, a stejně jsou?" řekla jsem. "My je ale jenom odmítáme vidět, protože se nám do naší pěkný ontologie a priori nehoděj. Rozhodla jsem se podniknout pokus," řekla jsem důležitě. "Začnu zahrnovat do vlastní ontologie úplně všechno, co mě napadne, začnu si vytvářet vlastní jsoucna a vlastní pravidla, a uvidíme, kam mě to dovede. Třeba objevím dimenze reality, který nikdo přede mnou nenašel."

Servírka otevřela láhev, nalila nám, pak mě sjela krajně pochybovačným pohledem a zmizela. Zřejmě patřila do řad alergiků na filosofii. Bylo nám to celkem fuk. Přiťukly jsme si na novou ontologii a usrkly. Víno nebylo nic moc, v pražských kavárnách se prostě očekává nic extra očekávat nedá.

"Tak já mám nápad," vyjela na mě Marie, jen co si otřela pusu. "Pozveme Golema, aby se dnes večer stavil a dal si s náma vodku. Jestli přijde, tak ho uznáme za existujícího. Souhlasíš?"

"No a co když vážně přijde," rozesmála jsem se. "Co tu s ním budeš dělat?"

"No co," řekla Marie naprosto vážně. "Koupím mu toho panáka. Na zdraví!"

XVIII.

Večer šel dál zhruba stejným stylem. Golem se neukázal; možná nás neslyšel, i přesto, že se nás v závěru naprosto nedalo přeslechnout. Na tu vodku nakonec skutečně došlo, servírka posléze roztála a na chvíli si k nám sedla, než musela zase běžet obsluhovat. Nejsem si docela jistá, co jsem vlastně celou dobu blábolila, ale smály jsme se a večer stál za to. Notně společensky unavené jsme skončily před půlnocí na ulici, smály se mlze kolem nás, vyprávěly si důvěrné podrobnosti ze sexuálního života a intimních zvyků našich partnerů a mohly se smíchy potrhat. Pak se Marie podívala na hodinky, vyjekla a omluvila se, že musí běžet, protože nestíhá poslední autobus. Vtiskla mi do ruky dvě dvoustovky, lapila prvního taxíka, který jel kolem, a nechala se odvézt na zastávku, zatímco já se ještě chvíli kymácela před kavárnou, pak se poctivě vrátila, zatáhla útratu a zas vypadla do ledového nočního vzduchu. Mastný účet způsobil, že jsem trochu vystřízlivěla, a uvědomila si, že když přijdu domů v tomhle stavu, budu se celý zítřek strašně stydět, i když můj tolerantní manžel neřekne ani slovo, maximálně si ze mě bude chvíli dělat neškodnou legraci. Napadlo mě jít domů pěšky. Zapálila jsem si na cestu Davidoffku a zamotala se lépe do kabátu, aby jím mlha tak snadno nepronikla.

V téhle podivné mlze na Josefově se vždycky stávají zvláštní věci, tyhle páry umí udělat z místa Rosnou louku, v mžiku se všechno změní, A možná že to není ve skutečnosti mlha ale kouř z mé cigarety co se nasákl do zdí za tu dobu, co tudy chodím.

Uvědomuju si, že jsem opravdu opilá. Štípám se prudce do ledového stehna. Bolest, podivně mravenčivá. Jakoby mé nehty byly jehly a špendlíky, moje kůže látka. Proděravím jimi své stehno, krev nepoteče, je zmrzlá. Na dlažbě a na silničním asfaltu se zimou třepou louže a v nich Josefov. Podle Smaragdové desky je nahoře co dole – a je to možná vidět v loužích. Půjdu už domů, nebo se budu jen procházet, dívat se na věci. Třeba zavolá manžel, miláčku, kde jsi? Odpovím mu: chodím a dívám se na věci, to víš, to je program na celý den. Náročná záležitost, možná si pořídím i sekretářku. Zakašlání z cigarety, zakuckání se smíchem. Ledový vzduch vlétl do hrtanu. Je pěkná zima. Naslouchám svým útrobám, aale  slyším jen, jak se třou stehna o sebe a vydávají šustivý vzdych, kabát mi plandá kolem těla. Cítím na límci svůj dech. Není to tequila? Zkusím ten obraz rozseknout. Je zatmění. Stojím u studny. Je zima. Demiurg zmizel. Budu se dívat na předměty.

Zastávka tramvaje, prázdná. Kousek je most. Kdysi jsem se pokoušela napsat román o spojování břehů, hlavní hrdinkou měla být věčně nalitá ohromně postmoderní malířka, která se v první scéně potácí přes most a kouká dolů. Kdybych to měla natočit jako film, byl by prvním záběrem pohled z mostu do řeky, v noci, ve chvíli, kdy je silný proud a hladina se chvěje a vytváří impresionistické obrazy. Nebo je hladina téměř klidná, jen se lehce vlní, barvy se zcela mění a předměty jsou vidět z rybí perspektivy rozmazaně a podivně, vůbec by nejdřív nešlo rozpoznat, co to vlastně na tom záběru je. Pak by bylo vidět hlavu člověka na mostě, jak se naklání přes zábradlí. Moje hrdinka. Mohla by i zvracet. Snaží se stihnout poslední tramvaj, ostatně právě tu, na kterou teď právě čekám, ale jde pomalu, motá se a spřádá si nesmysly o mostě. Jak propojuje dva břehy a kdyby tam nebyl, bla bla bla. Kdyby tam nebyl, měla jsem napsat, prostě by se postavil jiný o kus dál, nebo by se řeka svedla do podzemního kanálu a žádný most by nebyl potřeba. Škoda že s sebou nemám tužku a papír, mohla bych si to poznamenat.

Mělo to ještě několik starších verzí začátku, než jsem to definitivně roztrhala. V jiné jde hrdinka ráno po Karlově mostě, opilá není, zato zakomplexovaná a v depresi, protože jí zase neotiskli nějaký článek, který posílala do redakce jednoho z mála plátků, co se v téhle zemi dají číst; a pod paží si nese noviny. Ty jí pak vyklouznou z ruky, ona se nakloní nad louži aby je zvedla a uvidí, jak se pomalu boří do vody, fascinovaně kouká, noviny se topí a topí a najednou jsou tak hluboko, že už nejsou vidět, a na povrchu louže se rozbleskne odraz sochy světce nad mostem, jemuž se slunce opírá do začernalé barokní zachmuřené tváře. Noviny zůstanou, kde jsou. Střih, jedna věc, střih, druhá. Na Velkopřevorském náměstí vede cesta z jedné strany na druhou, nikde nezačíná, nikde nekončí. Je vyznačena kameny v zemi, snad tam původně stávala zeď, možná je to skutečně bývalá uzounká ulička, co se provlékala kolem stěn starých domů, možná ještě kamenných. Dneska je to cesta duchů, nad níž se velebně ač zplihle třepotá vlajka maltézských rytířů.

O kus dál je další místo duchů, starý prázdný mlýn u Čertovky s vytlučenými okny. Půjdu tam. Někdy. Teď ne. Čekám na tramvaj. Podívám se dovnitř. Nebo se podívám na internetu, co tam vlastně dneska je. Dost možná že nic. Prach, nejspíš myši. Možná že je to zrovna ten neprostor, kde jsou všichni ti nevzniklí chrousti.

Cigaretu. Dokouřila jsem. Ledovými prsty sahám pro krabičku. Stát, kouřit, dívat se na věci. Jak je vidí třeba někdo jiný? Ten starý vtípek s barvami. Jak mám jistotu, že to, co já vidím, jako červenou barvu, nevidí někdo jiný jako zelenou nebo modrou, ačkoli díky jazyku je navyklý říkat tomu červená? Legrační. To je ještě jenom taková hrátka. Jenomže se taky tvrdí, že albatrosi nebo nějací podobní ptáci vidí strašně moc barev, ne těch standardních pár, jako my, ale celou šílenou škálu čítající stovky odstínů, které si člověk vůbec ani neumí představit. To ovšem nastoluje zneklidňující otázku: jakou barvu mají vlastně věci doopravdy, když já je vidím nějak a albatros úplně jinak? Je to moje neschopnost nebo bláznivé halucinace toho chudáka ptáka? Někdo z nás prostě musí mít smůlu a vidět to špatně.

Strašně fičí a já začínám střízlivět. V tom mém pokusu o román taky hrozně foukalo, jenomže jedna věc je sedět doma u kompu a všechno to v klídku v teple popisovat, druhá věc je vážně stát někde na nábřeží. Tramvaj ale konečně jede, támhle jsou její světla. Budu se zase chvíli dívat na věci. Jsem Stvořitel nového světa, Demiurg. Na chodníku jsou zástupy típlých vajglů. Logické vysvětlení: možná čekají na tramvaj. Proč nenastoupí? Neumí chodit. Vážně neumí? Pohled na dlažbu. Žádné nedopalky kolem neleží. Tramvaj kodrcá po dlažkách a přes výhybky. Příští zastávka – Karlovy lázně. Před diskotékou stojí spousta puberťáků a hulí marihuanu. Hrad se vůbec nehýbe. Někdo mi kdysi tvrdil, že na mozaice nad Zlatou branou je v noci strašná zima a když fouká, je tam několik set stupňů minus. Na konci vagonu sedí bezdomovec a chrápe, vousy má úplně žluté od tabáku nebo od piva nebo nevím od čeho. Uvědomuju si, že mám v ruce ještě zapálenou cigaretu. Kouknu na ní, celý hořící kus musel upadnout. V cigaretě je ohořelá díra a na jejím konci je vidět filtr. Budeme se dívat na věci. Třeba na tuhle, vypadá jako hlaveň pistole. Přiložím ke spánku – stisknu. Cigáro se mi rozprskne o hlavu.

Naštěstí jsou kolem všichni opilí nebo aspoň spí, takže neviděli tenhle pokus o sebevraždu. Přede mnou sedí dáma ve fialovém kabátu a klimbá. I ve spánku se snaží tvářit strašně nepřístupně a odtažitě, aby si jí nedovolil nikdo obtěžovat. Naopak ožrala vepředu hned za řidičem se vyzývavě rozhlíží a bůh ví, co hledá. Možná někoho kdo by mu dal pusu. Nebo má chuť na menší výměnu názorů. Zjišťuji, že mi cigareta vypadla z ruky. Udělá se mi špatně a tak otevřu okno: staré paní nejsou naštěstí nikde poblíž, všechny už doma spořádaně zařezávají nebo sledují televizi. Dám si nohu před nohu a je mi pořád špatně. Pojedeme ještě dlouho. Budu se dívat na věci.

Ráno jsem si uvědomila, že si nepamatuji, jak jsem se dostala domů: manžel mě ujistil, že čekal pro jistotu na zastávce. Když jsem se zřítila ze schodů autobusu a on zjistil, že jsem cítit jako zosobněný denaturát, odtáhl mě domů a uložil do postele. Bylo mi BLBĚ. Nesnáším ten moment, když se po propité noci probudím ráno v posteli a místo příjemné ospalosti cítím, jak všechny útroby podepisují protestní petici mou vlastní krví. Znám jediný recept na rozehnání téhle demonstrace: vstát, vyčistit si zuby, dát si sprchu, nalít do sebe litr ledové vody a jít zase spát. Tak jsem to také udělala. Bylo půl jedné, když jsem konečně vstala, jakž takž detoxikovaná. Otevřela jsem okno, uvařila si kafe a sedla na internet. Přednášky dneska asi zazdím.

Aristokrates odepsal. Souhlasil v zásadě s experimentem, ale nevěděl jak do toho. Napadlo mě spojit svoje laciné fantazie a "seriózní" výzkum a udělat to v rámci příběhu. Bylo mi ale hloupé to navrhnout. Napsala jsem mu, že zkusím sepsat krátkou povídku a nastínit pomocí ní, jak by takový pokus mohl vypadat. Předpokládala jsem, že z toho bude rozpačitý a vykašle se na to. Nevadí. Bolela mě ještě trochu hlava, ale při psaní jsem aspoň nemyslela na to, co mi stále ještě provádí žaludek.

XIX.

Obšlehla jsem posledních pár fantazií s jednorožcem. Dovedla jsem svojí hrdinku až k ovčákovi a nekompromisně si nechala zajít chuť na všechny sexuální scény. Začala jsem popisovat, jak seskakuje před chalupou a uvnitř to začne chrčet, pak se celý barák přemístí… Musela jsem se smát, div jsem se neudávila kafem. Přišlo mi najednou strašně legrační, jak přesně vím, co má správně nastat, a stejně musím celou scénu vést úplně jinak. Měla jsem chuť jen tak pro legraci popsat svůj upíří sen, ale pak jsem si řekla, že Aristokrates je možná suchar a považoval by to jenom za důkaz toho, že jsem úplně nemožná.

Takže jsem seskočila před chalupou do mokré trávy. Ovčák držel v ruce louč a podezíravě si mě měřil. "Kdo jste?" zeptal se sípavým hlasem. Bylo mu k padesátce, pod rozhalenou starou vestou z ovčí kůže prosvítaly šedivé husté chlupy na prsou. Stál široce rozkročen přede dveřmi a nevypadal, že se mě chystá pustit dovnitř. Déšť mezitím trochu zesílil a já opravdu potřebovala spánek v suchu a trochu teplého jídla.

"Jsem na cestě na vrchol hory," řekla jsem. "Putuji, abych se stala učednicí mudrce, který na ní žije, a získala vstup do Věže Vědění. Zastihla mě v horách noc a déšť, doufala jsem, že narazím dříve na nějakou vesnici, ale neměla jsem štěstí. Chci vás požádat o nocleh a o přístřešek pro koně."

"Tady nahoře už nikdo nežije," zasípěl ovčák a trochu se uvolnil. "Jsme tu příliš blízko Rosným loukám. Lidi bydlí dole pod horou, tady už jsou jenom vlci. Nechám vás tu přespat v ovčíně, ale ráno zjistím, že chybí jediná ovečka, budete litovat, že jste mi kdy přišla do cesty."

"Nepřišla jsem krást váš majetek," odvětila jsem trochu dotčeně. "Mám vlastní zásoby. Brzo ráno vypadnu, nemusíte se starat. Chci jen suché spaní a možnost ohřát si jídlo. Jsem promrzlá na kost."

Krobián konečně uhnul od dveří a pokynul mi, že můžu vstoupit. Zavedla jsem koně pod střechu, kde na něj nepršelo, sundala sedlo a vešla za ovčákem do místnosti. Uvnitř byl pekelný nepořádek, všude rozházená spousta roun a ovčích kůží, na lavicích se vršily nedojedené zbytky jídla na špinavých talířích a ve zčernalých hrncích na poličkách utkali pavouci sítě tak hustě, že nebylo vidět dna. Všude byly cítit ovce.

"Můžete si udělat něco na plotně a až uschnete, půjdete spát do ovčína," zabrumlal majitel tohoto paláce a aby se neřeklo, smotal do chuchvalce několik špínou šedých košil a hodil je pod stůl. Tím bylo zřejmě uklizeno. V kamnech ale naštěstí topil. Sundala jsem promoklý plášť, sedla si k peci a vytáhla z batohu uzené. Neměla jsem valnou chuť do vaření, když jsem viděla ty podmínky. Radši jsem se navečeřela studeného.

Asi o hodinu později jsem si nechala ukázat, kde mohu spát. V ovčinci bylo o poznání čistěji než v chalupě, rozhodně jsem pochodila nejlépe, jak jsem mohla. Zamotala jsem se do dek a usnula mezi ovcemi, které vydávaly příjemnou živočišnou vůni a krásné teplo.

Ráno bylo nádherně, svítilo slunce a nebe přes noc někdo zametl a vyházel všechny nacucané bouřkové mraky, co se po něm stahovaly přes noc. Daleko nad rovinou pod horami bylo vidět jejich šedé hrozivé okraje, stín visel nad krajinou pod nimi. Nad pohořím bylo čisto a vál ostrý vítr plný vůně borovic a usychajícího deště. Sbalila jsem se a vypadla dřív, než dostal ovčák příležitost mě vyhodit. Když jsem se ohlédla za sebe o pár set metrů výš, viděla jsem jeho tmavou malou postavičku, jak žene houf malinkých bílých pohybujících se oveček, jejich zvonky se nesly čistým vzduchem až nahoru ke mně. Hory na mně nemilosrdně shlížely a varovaly. Kousek výš už ležel sníh.

Trvalo skoro až do večera, než jsem před sebou spatřila obrysy horského srubu. Mezi skalami byla velká proláklina a na jejím dně měkké pleso zarostlé klečí a horskými květinami. Lupiny se mírně kývaly a stínily překrásné modré hořce. Srub byl obrostlý lišejníkem a z komína se valil hustý mokrý kouř. Vedla k němu úzká cestička prošlapaná v nesečené pichlavé horské trávě a dveře z prken neměly žádnou kliku ani zámek, zavíraly se jen na kus železného drátu omotaného kolem skoby. Drát teď visel dolů a dveře se mírně komíhaly v pantech a tiše skřípěly, snad si hvízdaly nějakou neznámou písničku. Bylo otevřeno. Zevnitř sálalo teplo.

Zabušila jsem na veřeje a ty dvakrát pod mým klepáním poskočily. Ozvaly se šouravé kroky. Ustoupila jsem z cesty, ale dveře se otevřely dovnitř a odhalily postavu vysoké silné stařeny s dlouhým šedivým vlasem. Tvář měla skoro bez vrásek, jen zhroucený ovál obličeje jí vytvářel pod bradou složité laloky. Postava byla dosud vzpřímená, ruce pokryté stařeckými skvrnami se nechvěly. Ledově zelené oči hluboko zapadlé do důlků, náznak řas nad nimi, husté šedé obočí se elegantně klenulo pod vysokým čelem. Musela být kdysi překrásná. I teď vyzařovala neobyčejnou důstojnost a svým způsobem i eleganci, byť neměla na sobě nic jiného než beztvaré hnědé šaty přepásané v dosud štíhlém pase nad vzedmutým břichem. Úzké rty se vůbec nepohnuly, když si mě prohlížela.

"Dobrý den," začala jsem zdvořile. "Jsem na cestě k mudrci, který údajně žije někde v těchto horách. Chci se jen zeptat na cestu."

"Je to daleko odsud," odvětila a zkoumavě mě pozorovala. "Má dům na vysoké skále nad propastí, tam, kde už leží věčný sníh. Jde se tam horskými průsmyky a strmými stezkami, nevede tam žádná cesta. Těžko se to místo hledá."

"Popsala byste mi, kudy a jak jet?" požádala jsem jí.

"Snad. Já tyhle hory dobře znám, ale ty nebudeš vědět kudy kam a ztratíš se. Zmizíš v horách jako kámen v tůni, nikdy už tě nikdo nenajde. Je zima. Hory jsou zrádné. Fujavice ti odřízne cestu zpět."

"Snad se zase nějak najdu," řekla jsem sebevědomě. "Když jsem dorazila až sem, nebudu se vracet. Poraďte mi, prosím."

"Z údolí nahoru na vršek tohohle kopce," řekla klidným hlasem. "Vyšplháš po stráni, je příkrá. Po hřebeni dál až na holý vrchol, tam dolů doprava po úbočí. Skrz háj kleče, na druhou stranu k vysoké skále. U jejího úpatí je široká rozsedlina zarostlá mechem a na jejím dně teče řeka. Jdi jejím korytem až nahoru k prameni, kde vede stezka zvěře na druhou stranu hory. Dej se po ní až dojdeš na velkou louku, obejdi ji ze strany a najdeš mělkou rokli stoupající klečí a pak zase klesající. Ještě níž je borový les. Tam rokle končí, ale ty pokračuj stejným směrem a dojdeš do hlubokého údolí, těžko se schází. Na jeho dně je široké rašeliniště, dej si pozor. Hledej vysoké mraveniště, kousek dál je říčka a přes ní napůl zarostlá lávka z březových klád. Přejdi ji a uvidíš starou cestu, kterou kdysi vyšlapali poutníci k zbořenému horskému kostelu nedaleko odsud. Když se dáš po cestě, odbočíš pod vrcholem u jedné ze skupin bludných balvanů a půjdeš asi dvě hodiny klečí, pak dojdeš na vrchol kopce, kde sídlí mudrc.

"To si nemůžu zapamatovat," řekla jsem zaskočeně. "Možná kdybyste mi poradila, jak se snadno dostat na tu starou cestu, trefila bych lépe."

"Níže ji pohltil les," odpověděla. "Jen tam nahoře, kde zbyla jen nízká borovice, ji lze ještě postřehnout. Namalovala bych ti mapu, ale ztratíš se i s ní. Je tolik míst, všechna jsou sobě podobná. Hory klamou."

"Co mám dělat?" rozhodila jsem ruce. "Chci se stát mudrcovou učednicí. Jsem tak blízko. Copak se mám teď nechat zastrašit spletitou cestou? Projezdím hory křížem krážem a jistě na něj narazím."

"Zemřeš hladem, vysílením, zasypaná kameny nebo sněhem," řekla stařena a byla tak pevně přesvědčená, že tak skutečně skončím, že jsem v tu ránu takový výlet vzdala.

"Jen že byste mne sama doprovodila," napadlo mně. "Zaplatím vám. Řekněte si."

"Mé staré nohy nestojí za peníze," řekla. "Trvalo by to dlouho a snad bych ani nedošla. Nemám mnoho sil. Ale zůstaň tu. Mudrc často sejde dolů. Je to můj přítel. Počkej tu na něho a on tě odvede nahoru k sobě."

"Dobrá, jestli mne u sebe necháte," řekla jsem s obnovenou chutí. "Pomohu vám, s čím budete chtít."

"Pojď dovnitř," pozvala mně. "Tam kousek dál můžeš uvázat koně. Je tam potok, může pít, i tráva. Dám ti polévku."

Poděkovala jsem, uvázala koně opodál a vstoupila do srubu.

XX.

Přemýšlela jsem, jestli toho napsat víc, ale pak mě napadlo, že to snad docela stačí. Uploadla jsem soubor na ftp, otevřela nyx a poslala Aristokratovi link. Pokračování příště, připsala jsem pod odkaz. Počká tam na mudrce, on si jí odvede nahoru a všechno jí naučí. Takhle nějak bude probíhat experiment. Jestli souhlasíš. On se jí vždycky na něco zeptá a ona bude vymýšlet správnou odpověď. Na čem se shodneme, to mudrc odsouhlasí. Postupně z toho vyrobíme systém. Máme k dispozici vlastní svět. Může se dostat do jakékoli situace, i do takové, která by v reálu nešla. To je můj návrh. Jestli ti to vyhovuje, můžeme takhle pokračovat.

Pak mě ale napadlo zkusit to jinak. Proč se s tím matlat takhle po kouskách? Představme si vysokou věž, absolutní zdroj veškeré pravdy a moudrosti – a ten, kdo vstoupí, pozná syntézu všeho. Co zkusit všechno to, co jsem doteď prožila a promyslela, prostě nahlédnout jako jeden celek? Golema, tramvaj, orgány, demiurga i mojí opileckou epizodku, která mi skutečně dočasně solidně přeházela klasifikace. A žádné okliky, pastýři, Rosné louky a staré moudré ženy. Pěkně rovnou k věci.

Odhodlaně jsem přistrčila židli k počítači.

XXI.

Mezi horami tekla strouha a vinula se ve slunci jako zářící paprsek, jako plná slunečního světla nahoru na kopec, kde stála vytoužená věž Vědění.

Odložila jsem klávesnici a povzdechla si. Měla jsem pocit, že opakuji staré známé vzorce, dokonce i jména jako bych už někde slyšela. Možná to mohlo být produktivní, ale bylo mi to nepříjemné, trapné. A vůbec nešlo o to, co si o tom mohl myslet Aristokrates. Měla jsem už málo trpělivosti sedět u počítače a vymýšlet si příběhy. Možná stačilo abstrahovat od všeho děje a prostě rovnou provést myšlenkový experiment.

Co je ve věži Vědění? Suma všeho. Pravda o všem. To, jak věci jsou. Všichni tvoříme světy, ale tvoříme je z něčeho, ne z prázdna, ne ze vzduchu, z vakua. Někde musí existovat zdroj, z něhož to vše vychází. Pravda o světě. Už Descartes věděl, že můžu zpochybnit vše, jen to, že existuji já, zpochybnit nemohu. Musí existovat obrovské množství nezpochybnitelných pravd o věcech. Jak věci jsou? Co jsou? Jaký je ten skutečný svět pod tím vším? Věž Vědění je zdroj všeho.

Chvíli jsem se chystala zvednout se, sáhnout pro encyklopedii a knihy a začít transkulturní komparaci nejrůznějších pojetí člověka, boha, světa… Pak jsem se zarazila. To bylo k ničemu. Tisíce lidí to dělalo přede mnou. Výsledkem byl beznadějný kulturní relativismus. Ano, některé věci byly lidem společné. Měli nějakou ideu Boha, člověka, světa, věcí. Ale faktická řešení, faktická vtělení těchhle konceptů se rozcházela. To jsem věděla. Sundala jsem ruce z klávesnice a zadívala se do počítače. Stačilo připojit se k internetu a byla jsem ve věži Vědění. Vědět vše nebylo k ničemu, čím víc člověk věděl, tím víc si uvědomoval, jak moc toho neví a že nikdy nedokáže vědět všechno. Tím víc cítil, kolik ještě zbývá k pochopení, porozumění, absorbování.

Příběh mezitím ležel načrtnutý v mojí hlavě a postrádal smysl. Hrdinka si získá důvěru stařeny, projde její zkouškou a nakonec od ní dostane třeba posvátný kámen nebo klubko, které jí dovede k mudrci. Po četných útrapách dojede k věži Vědění, vstoupí dovnitř, seznámí se s moudrým starcem, dědem Vševědem. To už tu samozřejmě všechno stokrát bylo.

Však nejsem první, kdo po té věži prahne. V pohádce šel Plaváček k Dědovi Vševědovi přesně z téhož důvodu, z jakého já teď mířím tamtéž: chtěl vědět, protože vědění dává moc a klid. Děd Vševěd je Slunce, to je obecně známá věc, i když v některých verzích příběhu se jeho identita poněkud vytrácí. Plaváček mu musí vytrhnout tři zlaté vlasy, tři sluneční paprsky. Odnést si trochu světla, trochu Dědových vědomostí. Slunce ví vše, kutálí se po nebi a dívá se na svět, vše vidí, všude pronikne. Až do těch nejhlubších kobek se dostane jeho roztřepané, roztrhané, nepostřehnutelné, suché světlo. A přece je v pohádce Děd Vševěd jen unavený. Nezáří moudrostí a nerozhazuje informace, jen přijde, unaveně se svalí na postel a nechce nic jiného, než mít klid. Prokletí tisíce protichůdných informací, znalosti Děda Vševěda vedou k morální skepsi. Zná lidi tam dobře, že je nechce v domě, žere je a polyká. Možná že je to metafora, jak znalosti dokážou pozřít člověka? Když je tázán, znuděně odpoví. Ví vše – a přece to nic nemění. Je jen starý, moudrý, unavený a znechucený.

A soukromý děd Vševěd naší slavné západní civilizace, totiž věda, je zrovna tak unavený, skeptický a nepřátelský stařec. Čím víc ví, tím více si uvědomuje, že neexistuje jediná pravda. Skepse vědy není morální, ale kognitivní: zatím z toho, co víme, nevyvstává žádný systém, neodhaluje se nám žádné hluboké tajemství, které leží za věcmi a ve věcech. Naopak, čím více víme, tím více různých paralelních systémů odhalujeme a tím více nutíme světu vlastní obraz, který z toho všeho zmateně vyrábíme, navíc obraz nekoherentní, chaotický a často si naprosto protiřečící. Tvoříme ho a zároveň neustále do nekonečna předěláváme. Co je tedy ve věži Vědění? Obrovská knihovna plná protichůdných pravd, které jeden člověk nedokáže za celý život obsáhnout?

XXII.

Cítila jsem se poněkud rezignovaně, když jsem opět odložila klávesnici, po které jsem už hmatala. Ve věži sídlí Slunce, napadlo mě. Je to pěkný archetypální obraz, světlo vědění, světlo rozumu, světlo pravdy, osvícení, to všechno má co dělat se Sluncem nebo jiným zdrojem světla. Sluneční věž naplněná pravdou. Kdo vejde, je osvícen. Dobrý základ. Vešel už někdo dovnitř, uvažovala jsem; člověk jistě ne. Snad na některých ulpělo smítko, trocha záře, odlesk, který z nich učinil mudrce. Vstoupit do věže, to nemůže nikdo přežít. Anebo přece? Vzpomněla jsem si na indickou Bhagavadgítu. Bůh Kršna se dává poznat hrdinovi Ardžunovi a ten v hrůze a v bolesti vidí obrovskost, nesmírnost svého boha. Třeba někteří přežili, s boží pomocí. Musí existovat božstvo věže, napadlo mě. Nějaká vyšší síla, která z tisíce protichůdných klasifikací vytvoří jedinou, nepřesnou, ale nejvěrnější možnou. V lidských silách to není. Nějaký Apollón, vůdce Múz, bůh vědomostí a světla, bůh, který zabíjí děsivou chaotickou obludu. Tisíce protichůdných klasifikací, to je chaos. Takže je potřeba klasifikovat klasifikace. Nejvyšší vědění je možné, věž není prázdná, došlo mi. Pak má smysl do ní vstoupit.

XXIV.

Znovu jsem vzala klávesnici a dala se do psaní. Musím obsáhnout celý svět, ale ne faktograficky. Co je jisté, ptala jsem se, už mimo příběh, heslovitě si dělala poznámky. Uspořádání světa jako takové. Tisíce různých pravd lidí. Touha pochopit svět jako takový. Nesmírně, neuvěřitelně komplikovaný systém, příroda složená z tisíce kapiček, atomů, kvarků, do neuvěřitelného vzorce. Tisíckrát nekonečno. Fraktály se skládaly před mýma očima. Nebylo těžké si uvědomit, jak přibližné jsou tyhle moje poznámky, ve věži Vědění jsem nebyla, dívala jsem se na ni zvenku. Vstoupit by znamenalo riskovat život, nevěděla jsem, jestli jsem opravdu pod ochranou nějakého Boha. Ale má hrdinka by mohla být, napadlo mě. Zkusila jsem obsáhnout vše alespoň o světě. Země je kulatá, je placatá, je deskou vznášející se na vodě, bahnitým pahorkem, koulí uprostřed vesmíru, nejnižší sférou, základnou pyramidy… Vyvstávala z toho struktura. Země ve středu světa. Svět kolem Země, neznámý. Popadla mě objevitelská horečka. Nehledám fakta, hledám strukturu! To struktura je klasifikací všech klasifikací. Není důležité, jaká fakta jsou společná všem lidem, důležité je, že vůbec existují společné znaky. Touha a potřeba orientovat se ve světě. To vše vypovídalo spíš o člověku než o jeho okolí, ale to nevadilo. Možná, že odpovědí na poslední nejzazší otázku, která se občas vynoří, je člověk a jeho vnímání fenoménů. Člověk, bytost nadaná možností tvořit.

Idea mocných, vědoucích mužů byla vždycky magie. Člověk musí pochopit svět, maximálně, jak to jde, aby ho mohl začít vytvářet. Ne jen na papíře, jako já, ne jen ve svojí vlastní mysli, ale doopravdy. Měnit svět. Klasifikace všech klasifikací byl kulturní hrdina, demiurg, stvořitel. Božstvo slunce, napadlo mě.

Byly to zvláštní myšlenky a já s nimi nebyla moc spokojena. Ano, mohu pokračovat takhle dál, jenže co se stane? Moje hrdinka vstoupí do věže Vědění, zalije jí světlo, oslní a oslepí, dá jí nový zrak, bude vidět lidské konstrukty namísto věcí a bude je umět přetvářet… Stane se mocnou čarodějkou a vědmou, která bude zářit vlastním světlem. Nebyla jsem moc spokojená, ale dobrá. Rozhodla jsem se nechat svou hrdinku vstoupit do věže. Ale jak přesně by se to mělo odehrát?

Pár řádek na počítači. Věž musí být chráněná. Vytvoříme příběh. Jaká monstra by měla chránit věž? Odporné příšery ovšem do světa Vědění nepatří. Ohniví ptáci? To už bylo blíže pravdě. Moudří staří kněží a mágové? To bude asi nejlepší. Musím projít sérií zkoušek, než se prokáže, že jsem hodna vstoupit. Že jsem hodna boží ochrany, která mě zachrání před chaosem absolutního poznání. Že jsem Vyvolená. Jaké zkoušky by to ale měly být? Naučit se přivolat déšť nebo vítr? Projít testem morálních kvalit? Dlouhé studium a náročné testy? Samota, odříkání, askeze? Nic z toho nesedělo. Co musí udělat Plaváček, aby došel k Dědovi Vševědovi? Přeplavit moře a získat si srdce stařenky, matky Slunce. Přeplavit moře, dobrá, moje hrdinka se trmácela dost daleko, chudinka. A naklonit si babičku – prostě mít štěstí? Nebo je to tím, že Plaváčkovi nejde o absolutní vědění, ale jen o tři vlasy z vševědoucí hlavy? Že by to byla skromnost, co otvírá dveře? Mám tedy všeho nechat a odehnat mou protagonistku od věže, s tím, že je to neskromné přání? Proč tam vlastně jede? Žádný důvod nemá, jen chce vědět. Není to zpupná pýcha, že chce člověk sám znát celý vesmír?

Opět se vnucuje myšlenka boží ochrany. Mohu vstoupit, pokud mně chrání nějaký bůh. Což o to, mé hrdince ho mohu přimyslet. Ale chrání nějaký mně? Co když všechno tohle, co tu teď píšu, je hloupost způsobená špatným porozuměním tomu, co na mě padá jako odlesky z věže Vědění?

Rozhodla jsem se, že to prostě risknu a nechám jí vejít.

XXV.

Stála jsem na prahu, přede mnou byly dřevěné dveře s klepadlem. Obyčejné, zaprášené. Sebrala jsem všechnu odvahu a natáhla se po klice. Byl studená, ledová. Už jsem jí chtěla stisknout, vejít, rozplynout se ve světle, získat absolutní vědění… Náhle upoutalo moji pozornost klepadlo. Prostý kruh byl upevněn v jednoduše naznačené lví tlamě. Lev, bytost slunce. Jeho hříva jakoby vytvářela ohnivý kruh kolem jeho hlavy, korunu, auru. Vládce, ten, jenž všechno ví. Moudrost byla vyryta do jeho rysů. Proč tu vůbec klepadlo je, napadlo mě. Je snad uvnitř někdo? Polil mě mráz a ustoupila jsem od dveří. Mudrc, který mně doprovodil, vyčkávavě hleděl, mé zaváhání ho nepřekvapilo. Prošla jsem až sem, snadno, bez překážek. Copak se dává vědění takhle snadno? Bez problémů, bez útrap, bez těžkých zkoušek? Dotkla jsem se klepadla a polekala se. Bylo horké, skoro rozpálené. V porovnání s ledovou zimou sálající z kliky to bylo víc než podivné. Co se může stát, když zaklepu? Váhavě jsem znovu vztáhla ruku, zaťala zuby a těžké klepadlo pozvedla. Vyklouzlo mi z prstů, jak jsem se o něj spálila, pod ním bylo nakrátko vidět černý kruh vypálený do dřeva, než s bouchnutím dosedlo zpět na své místo. Nic se nestalo. Znovu, řekla jsem si. Celkem třikrát jsem nechala klepadlo padnout, prsty už pálivě bolely. A pak se to stalo.

Dveře se pomalu otevřely a za nimi byla prázdná místnost. Holé stěny, okrouhlý tvar. Bíle omítnuté, prázdné. Zamřížovaná okna. Zaťala jsem zuby. Byla jsem u cíle! Vystoupala jsem po třech schodech, vešla do místnosti, přerývaně se nadechla a –

A co? Co teď? Co se mohlo stát? Zalilo mně světlo a já prozřela? Poznala jsem vše? Získala jsem moc? Vyšla jsem ven jako čarodějka, vědma? Odložila jsem klávesnici: nic z toho se nestalo. Vyšla jsem jen ven, k zešílení přeplněná veškerým věděním světa, v každé kapce vody viděla tisíce matematických vzorců, tisíce fyzikálních vlastností, tisíce nepatrných živých tvorů v jejích útrobách a v nich tisíce organel, znala jsem všechny názvy a vlastnosti květin od chvíle, co člověk jednu z nich prvně pojmenoval. Tisíce protichůdných teorií a tisíce různých způsobů, jak věci vysvětlit, často protichůdných. Svět přestal být velkým celkem: stal se zrněním droboučkých nekoherentních součástí, které se přelévaly ve vzorcích jedna do druhé, jako kaleidoskop. Nádherný obraz, ale já náhle nevěděla, co si s ním počít. A co bylo horší, neměla jsem pocit, že bych nalezla Pravdu; nalezla jsem jen tisíce jejích nespojitých částeček.

A jejich jádro, které jsem doufala odhalit a jehož přítomnost jsem dosud tušila, náhle neexistovalo.

XXVI.

Mudrc tiše čekal, když se dveře otevřely a žena vstoupila. Chvíli stála uprostřed místnosti a leskla se jako slunce. Pak vyšla ven, proměněná. Znala a věděla vše na světě, veškerou strukturu, pravou klasifikaci? Poznala vše o člověku, tím si byla jistá. Co jiného lze člověku vědět? Svět, jak ho vidí člověk, jak ho vidí zvíře, rostlina, vědění všech živých tvorů na světě. Všeho na světě. Moudrost všeho a všech. Měla Vědění.

Mudrc stál opodál a trpělivě čekal. Rozhlédla se zmateně kolem sebe. "Poznala jste, co jste chtěla vědět?" zeptal se vlídně. Viděl její paniku.

Věděl předem, co mu odpoví. Svět se jí otevřel jako květina, ale dívala se kolem sebe a ničemu nerozuměla.

"Poznala jsem veškeré možné poznání, prošla všechny klasifikace a struktury," řekla. "Ale o světě nevím stále nic. Vím, co si myslí každý jediný živý tvor. Vím, jak vidí svět i ti nejmenší živáčkové."

"Jste tedy šťastná?", zeptal se.

"K čemu je znát vše," řekla tiše. "Každý jediný tvor na celém světě se může mýlit, tvořit si vlastní struktury z ničeho, jen pro pohodlí. Jak poznám, kdo se mýlí a kdo ne, čí struktura odpovídá lépe pravdě? Poznala jsem vše, ale o světě nevím stále nic."

"Tomu nerozumím", odvětil mudrc.

"Vědění je úžasné, ale nevím, na čem stojí," řekla a nervózně se na něj podívala. "Co je pod ním, co je pod klasifikacemi. Jaký je svět, když ho nikdo nevidí, nikdo o něm nepřemýšlí?"

"Odpověď na tuto otázku tady nenajdete," řekl opatrně.

XXVII.

Byla jsem z toho všeho rozčarovaná a otrávená. Aristokrates na Nyxu vůbec nezareagoval a já neměla chuť mu psát, že experiment selhal, respektive že znalostí veškerých fakt a veškerých klasifikací se stejně neposouvám ani o centimetr dál v poznání světa. Musela jsem uznat, že měl pravdu – neexistuje způsob, jak zjistit, která klasifikace je správná a která ne, bylo možné pouze rozhodnout, která v daných podmínkách funguje lépe a která hůře. Co vlastně víme o věcech, které leží pod všemi poznatky, fakty a všemi formami třídění? Zakrývá je naše vlastní dychtivost po poznání, vidíme v nich sami sebe a ne věci samotné. Husserl měl pravdu – existují pouze fenomény. A Quine měl taky pravdu – možná není dobré si pouštět do ontologie každou hloupost. Je to sice zábavné, ale svět se brzy změní z čistého obrazu v rozmazané zrnění, ve kterém se už nedá nijak orientovat, natož v něm hledat nějakou velkou Pravdu.

Bylo pondělí ráno a posluchárna byla ještě zamčená; stála jsem na chodbě s ostatními, zimomřivě zabalená do tlusté šály a kabátu, usrkávala kafe. Bylo už dvacet minut po deváté a Bedna měl tudíž zase zpoždění; Marie se neobjevila a vlastně jsem ji ani nečekala. Marta se líbala opodál se svým přítelem z anglistiky a z tašky jí trčela zbrusu nová kulma na vlasy, ještě zabalená do obalu a přelepená cenovkou. Opodál seděl Honza Okřínek s vlněnou ušatou peruánskou čepicí na hlavě a nervózně si popotahoval povyrostlý knírek, zatímco studoval nějaké potištěné papíry. Nahlédla jsem mu znuděně přes rameno – a strnula jsem na místě: byl to text poslední části experimentu, který jsem ještě posílala Aristokratovi.

XXVIII.

Mudrc se pro sebe smutně usmál a opustil zmatenou ženu pod schody věže. Třeštila nezaostřené oči a zdálo se, že nepoznává věci kolem sebe.

Jak kráčel, cítil hluboko pod ošlapanými podrážkami svých sandálů proudit zurčící, živý, ledově chladný pramen.