Rok, měsíc, týden nebo den?

Nebo jen okamžik?  Na co počítat všechny krásné chvíle,  srovnat je do dnů, když je pak celé smaže jen pouhá vteřina? Celé ty roky, měsíce i dny jsou náhle pryč a nám zbude jen prázdná místnost , rozmazané oči od řasenky a dny, které jsou nekonečně dlouhé.

A proč to muži snášejí líp? A proč se ženy rády trápí smutnými písničkami, fotkami a hypnotizováním mobilu, místo toho, aby šly stejně jako muži na vychlazený drink?

Mnoho otázek pro dnešní den. 

Někdy si říkám,  že mám okolo hlavy dva malé andělíčky, nebo ďáblíčky s rozdílnými názory. A každý mi radí něco jiného. Jednu chvíli chci to, po druhé ono. A potřetí pláču pro to, co jsem vyměnila za tamto. A pak se to zase vrací na začátek.  Stejně tak to bylo i ve vztahu, jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že je to ON a že jiná cesta není. Po druhé už jsem to cítila zase trochu jinak. A čím déle jsme spolu byli, tím častěji se  moji malý "rádcové" projevovaly. A když už jsme se potřetí rozešli, a znova dali dohromady, jeden z malých rádců zmizel. Zmizel a já si byla najednou tak jistá tím, že je to ON. Že až se vrátím domů, padnu mu do náruče a ucítím zase to, co na začátku. Jenže každá radost ve vteřině končí. Tou mojí vteřinou byla krátká zpráva na jednom z těch serverů, kde se přátelíme i s lidmi, kteří našimi přáteli zdaleka nejsou. V jedné vteřině bliklo upozornění a ukázal se mi text. Že už to prostě nejde.

A bylo to, celý můj život se najednou rozplynul. Připadala jsem si jako patnáctiletá  holka odkopnutá přes facebook.

Do dnešního dne ten ponižující rozchod nechápu, a i přesto, že jsem naštvaná, každý večer sním, že tu zase bude. Jenže můj druhý rádce mi říká, že kdyby se stalo cokoliv, on už prostě pro mě není. Tak teď jen čekám, až ten čas, ten dlouhý čas vše vyléčí.

A tak se ptám, stojí těch pár pomíjivých chvil radosti, za ty nekonečné noci a dny plné slz? Je to tak nepochopitelný koloběh života. Zamilujeme se, jsme šťastní a pak vteřina a je to pryč. Dlouhý čas si lížeme rány a pak zase. Bum!  A přijde někdo, zamilujeme se, jsme šťastní… Zamilovat se… přijde mi to tak silné slovo, tak silný cit. Jak je možné, že to můžeme prožít několikrát za život? "Jo, lidi se milují, pak se odmilují a milují zase někoho jiného, " názor většiny. Jistě, měla jsem několik vztahů, některé vážnější a některé méně. Ale myslím si, že pokud se zamilujeme, chceme s daným člověkem vše sdílet a po čase s ním i vše sdílíme. Milovaný člověk zná každou skulinku našeho myšlení, těla, našich pocitů a tužeb. Sdílíme s ním radosti a smutky, plánujeme budoucnost. Není přece možné, abychom to samé sdíleli i s někým jiným. Možná si říkáte, že jsem mladá a nevím, co vztahy obnáší, že je to zkrátka normální zamilovat se několikrát za život. Ale poznali jsme ve skutečnosti pravou lásku? Víme, co je to zamilovat se? Nejsou veškeré vztahy co jsme prožívali a prožíváme jen slabým odvarem proti tomu, co nás čeká? Nebo je ten vztah ve kterém jsme právě ten pravý?

 Je vůbec rozumné ten  pravý vztah  hledat a dobrovolně si tedy trhat srdce na kusy?

Mnoho otázek pro celý život.