Kam nemůže čert...

Miloval jsem ji víc než sebe, snesl bych ji i pověstné modré z nebe. Cha, ještě ze mě bude zkurvenej poeta. Ne, vážne tohle vám musím říct. Prostě jsem potkal ženskou, což by samo o sobě nebylo nic překvapivýho. Je jich tu hafo, ale všichni víme, jak to je. Tím pomyslným sejtem hodnocení projde jen pár vyvolenejch. Jo, splnit přísná kritéria chlapa není kdovíjaká prdel. Ženská musí mít vše, zkurví ji i posranej hlas.

Samozřejmě, že nejdůležitější je vzhled. Ať mi nikdo neříká, že ne. Kdo to tvrdí, je vyjetej hypokrit. Prej, že je důležitý, jaká je uvnitř. Pche. Jasný, že jo, ale z hlediska mužskýho přirození, tak je to myšleno.

No ale abych se dostal tam, kam směřuju. Prostě se tu zjevila, ani nevím jak, baba jak hrom. Co je nejpodivnější, přišla ona za mnou. Jsou věci, kam moje myšlení nesahá, tohle jsem ale nepobral vůbec. Bohatej nejsem, nějak mi to v tý vysmažený lebce dvakrát vyjímečně nešrotuje a když se stála fronta na krásu, zrovna vepředu jsem taky nebyl, spíš jsem se někde zapomněl. Myslel jsem si, že jsem se stal obětí nějaký špatný srandy. Ale nebylo to tak. Byla se mnou spokojená, dokonce mi skládala komplimenty. Věc nevídaná. Prostě nepochopíš.

A co já? Já se nepoznával. Jakoby mě někdo vytrhl ze spárů nudy, stereotypu, depresí a švihem mrsknul do kolotoče radosti. Jak já rád ráno vstával, i když jsem byl namol. Svýho času bych se vyblil vedle postele a den s vopicej přetrpěl schovanej pod dekou. Život byl zasyflená děvka a já ji musel píchat. Bez kondomu.

Ale najednou jsem měl chuť. Chuť dělat všechno, co nejvíc toho stihnout, dělat lidem radost, zkrátka naplno žít. Z mýho posranýho ze dne na den žítí se stala permanentní radost. Nic mě nedostalo do kolen, nic mě nevyvedlo z míry, nic si se mnou nepohrávalo, problémy jsem prostě řešil šmahem a byl pánem nad svou existencí. Nepotřeboval jsem koks, abych zářil štěstím. Nechlastal jsem, byl jsem vopilej vášní a láskou. Nechodil jsem na fotbal, abych pocítil eufórii. O to vše se postarala ona. Moje průvodkyně cestou blaha, převoznice do ráje, bohyně radosti, nekonečná lajna céčka, sud piva, kterej nezasyčí. Nepotřeboval jsem nic. Jen ji.

Ale najednou to bylo pryč. Bez udání důvodu, což je na všem to nejhorší. Byla pryč, ani nevím jak. Mýdlová bublina praskne, slunce se ztratí za obzorem. Černo, tma. Jakoby mi někdo všechno sebral. I půdu pod nohama. Chcete utýct pryč, ale nemáte kam. Milion otázek proč, proč, proč drtí vám hlavu jako čelisti svěráku. Nejradši byste tloukli hlavou do zdi, až by se na ní objevila první krev. Pak dál a dál. Prasklá lebka, ale nepřestáváte. Mozek se tlačí ven, dočasná úleva. Mlátíte dál a z centra vědomostí a myšlenek děláte kaši. Bordel všude, ale nic nepomáhá. Rvete uši. Jde to ztuha, ale síly ještě zbejvaj. Hnusnej táhlej mlaskavej zvuk. Oči už dávno vytekly jak hlen po brutální rýmě. Furt to bolí. Drásáte hrudník. Z nehtama zůstává tkáň, který se už nemá kam vejít. Snaha dostat se k srdci. Po dlouhém úsilí ho držíte v dlani. Tepe o sto šest. Chcete ho zastavit. Házite s ním o zem, šlapete po něm. Má výdrž. Nic nezabírá. Chcete vypustit duši, prodat ji. Chcete vystoupit. Tohle mě prošlo hlavou.

Ležel jsem na posteli a chtěl pryč, umřít. Nebyla odvaha, jakoby vás tu něco drželo. Nevíte ani, jak se nejlíp zprovodit ze světa. Najednou nevíte nic. Z naprosto primitivních věcí se stává nevyřešitelnej problém. Ležel jsem a doufal jsem, že prostě umřu. Samovolně, rychle, hned, vynutím si to. Chtěl jsem se osvobodit od bolesti, ale věděl jsem, že už je to předem prohraný. Jako když vás někdo přiváže k traverze a hodí do vody. Naivně doufat, že vyplavete? Asi těžko.

Chuť poznat smrt byla silnější a silnější. Najednou mě někdo vezme za ruku a přivede zavřenými dveřmi do bílé místnosti. Je plná známých tváří. Smějou se na mě a mávají mi. Rodiče, bratr, kámoši, hospodskej, dealer. Objímají mě jako po několikaletém shledání. Pak mě osoba v bílém rouchu popadne a strčí před černý dveře. "Běž, když chceš, není návratu, smrt čeká." A všichni křičí: "Nechoď, prosím, vrať se, neodcházej." Pláčou. Já pochopím, kde asi je moje místo.

Záblesk a já ležím na posteli.

Sakra, ale proč, když je venku tak krásně. Nějaká píča, že by mě rozhodila? To bych neměl dopustit. Ale kdo byla ta osoba, co mi ukázala pravdu? Existuje něco jako Bůh? Těžko říct. Trochu moc LSD? Dost možná.

Ale jedno vím jistě, kam nemůže čert, pošle ženskou...nebo psaníčko heráku.