Neklidná duše

       Léto pomalu zavírá vrátka a tata tu bloudí jako tygr v kleci a vrčí:  „To je děs, vo pěti je tma, do ničeho se mně nechce, jak jenom tu dlouhou dobu přečkám?“  Na dělání krmítek je ještě moc brzo. Tuto činnost začne provozovat, až tak říkajíc není do čeho vrtnout. 

       Ještě nedávno, kdy se den tetelil poledním žárem, z čela udřeného zahrádkáře lily proudy potu a hlava třeštila horečným úsilím dobrat se za každou cenu vytčeného cíle, jeho lamentace měly poněkud jinou podobu. “Teda matičko, já se na to můžu vytřináctkovat, abych se tady honil jako nadmutá koza. Každej uvědomělej černoch zaleze pod palmu a lení. Nevím, proč jen ti blbí češi vymysleli pořekadlo – komu se nelení, tomu se zelení. Kdy budem obědvat?“  Míra jeho apetitu je přímo úměrná počasí a chuti, či nechuti pracovat.  Toto období je pro mne obrovským přínosem, neboť v tomto okamžiku nehledí, co mám na talíři já, a nekárá mně slovy: „Hele matko, nejez tolik, za chvíli se neuneseš! To já, můžu. Podívej se na mně, jak su hubenej. Vypadám jako řeholník. Mně každej polituje, že se o mne špatně staráš. Ale ty? …. Škoda řečí!“

        Má to háček. Když se mu snažím přidat, zase to není ono. „Zases mně toho dala moc. Musím si udržovat tajly a ty mně cíleně děláš ze žaludka mrzáka. S tebou sem to tedy vytrh.“  Kdysi mně to náramně rozčilovalo, teď používám metody „mrtvého brouka.“  Je to léty propracovaná a odzkoušená metoda, s úspěchem používaná za života mého tatínka, když mně jako čtyřicetileté matce dvou dětí předčítal s kuchařky postup, při vaření fazolové polévky.  „Dcero, umíš uvařit fazolovou polévku?“ „ Ano dědečku, umím.“ „ To bych se teda divil.“ Ale to bych se opakovala. Při této metodě se nelze tvářit naprosto tupě, neboť výše zmíněný objekt by postřehl nezájem z mé strany. A to nelze. Je třeba projevit pokoru a ocenit dobře míněnou radu. Jestli si jí budu pamatovat? V mém věku jest dovoleno občas něco zapomenout. Vždyť sklerosa si nevybírá.

       Já naopak toto období oceňuju a vítám.   K O N E Č N Ě!   Ze zahrádek je pomalu všechno sklizeno a zpracováno. Každý rok s nadějí vkládáme semínka do země, pečlivě chráníme malé sazeničky před vrtochy počasí, odháníme od nich škůdce a rveme si vlasy při nenadálých kalamitách tu španělských šneků, jindy píďalek, housenek, háďátek a jiných neřádů. Myslím, že všehotvůrce si s námi hanebně zalaškoval, když dal život takovým potvůrkám. Nebo že by cíleně zkoušel míru naší trpělivosti a vynalézavosti s jejich likvidací?

Celé léto pak vedu s pantátou lítý boj, stran zalévání zahrady. „Matko, ty vůbec nemáš chochmes vo tom, jak se to dělá. Ty seš hroznej lajdák. Fakt nevím, jak tě ti rodiče vychovali?  Víš, že se s vodou musí šetřit?“ Ačkoliv máme na zahradě veřejný vodovod, vůbec ho na jaře neotevře. „Nevím, proč bych ho měl votvírat, furt bys céprala pitnou vodu a kdo to má platit.“ Dlouho jsem nemohla překousnout, že musím umývat nádobí v děšťové vodě, teď už to se mnou ani nehne. Nakonec, když jsme jezdili na vodu, také jsme umývali nádobí v řece. Vodu na pití a vaření vozíme v plastových lahvích, ostatní neřeším.

        Já, člověk vyznávající jednoduchost a namáhat se co nejmíň, bych to rozhodně nedělala. Má to o to horší, že on s s dvoukolou kárkou a dvěma psi chodí na zahradu pěšky. Něco se veze z domů (jídlo, pitná voda, dřevo na podpal) a něco se sebere po cestě. Tu vyhozené papírové krabice, jindy kus železné trubky, ať už pro našeho kamaráda Karla, nebo pro jeho excelenci, pana Atzlera. Taky chodí se sběrem. Za těch 35 let, co máme zahradu, se do ní uložilo pěkných pár kilo všelijakých pokladů. „Pršet nemusí, stačí, když kape“, říkával s oblibou můj tatínek, a tak tržba, za odevzdaný šrot přispěje do rozpočtu pro naše psi. Copak náš pantáta, to je náramný sběratel. Moje maličkost se vozí trolejbusem. Není nad pohodlí.

     Mám-li shrnout naši celoroční práci, vždy s nostalgií vzpomínám na uplynulé období, neboť není nic lahodnějšího, než utrhnout zeleninu z vlastní zahrádky, zkropenou potem svého čela a posvěcenou mozoly své námahy. Vše vložit do hrnce a s láskou uvařit krmi, nad kterou budou jásat čichové i chuťové buňky a pantáta konečně řekne: „Teda matičko, nemůžu tě moc chválit, nebylo by s tebou k vydržení, ale ten dnešní oběd se ti náramně poved.  Nevím, co si počnu, jestli odejdeš dřív než já.“ Ten smyslový podtext nevnímám, jen s radostí vydechnu a řeknu si, že ten život stojí a bude stát za to, za každého počasí.

      Ne že bychom už mohli v klidu zalézt do peřin, ještě na nás čeká spousta práce, ale už nyní víme, že letošní zima nám strachu nenažene. Budeme mít z čeho vařit.