Červená řípa

Červená řípa

Poslouchám country a vzpomněl jsem si na červenou řípu.

Ne na dědečka, babičku, vnučku, myšku … ale na vařenou řípu.

Ptáš se, co může na řípě být?

A říkáš, že není dobrá?

Tak poslouchej.

Pracovní zařazení si kdysi žádalo, abychom si doplnili vzdělání. Byli jsme tři,  jako v té pohádce od Wericha – Tři veteráni.

Byli jsme tři,  už postarší, rodiny na krku a   začali jsme tedy po práci studovat. A jak to bývá, každá dobrá známka se má oslavit!

Po jedné z matematických prověrek, vyřešení několika rovnic o několika neznámých a rozlousknutí maticových vzorců s jejich výsledky jsme obdrželi k našim chabým vědomostem skvělé hodnocení.

Jak všichni víme, existují studentské krčmy, ale má rodná víska je rodná víska takže jsme zaskočili na kus chlapské řeči v místní alkovně - povytáhnout se před známými a prostě jen tak se odreagovat.

Tenhle zvláštní, ale všeobecně známý výrobní proces opičky všichni rovněž známe.

Započal zcela nevinně – pivem. Pak se to tak nějak otočilo, někdo za ty známky poručil rum, ten něco jiného na žaludeček a onen třetí prý abychom nenastydli – groček. Potom nějaká ta furiantská sázka, že prý se nesní feferonka, která byla snad půl metru dlouhá a přitáhl ji do hospody jakýsi Maďar co makal ve vsi na stavbě nové továrny. A když prý jeden z nás tu věc sní, tak zase ten druhý musí vypít na ex decák rumu.

Zkrátka, celá ta akce skončila u mne doma.

A protože já v té době měl zrovna tu pravou slivovičku, tak proč ji neochutnat.

Znáte to?

A jak se tak jeden z těch mých spolustudentů  rozhlížel ještě po něčem dobrém, uviděl v chodbě na okně velký hliníkový hrnec, ve kterém moje babička vařila červenou řípu, pro její zdravotní vlastnosti.

Tu uměla skutečně vynikající – nakrájená řípa, kmín, trocha soli a snad tam byl i fenykl kvůli nadýmání. Ani moc se ten kolega neptal a hned si ten hrnec přisunul k ústům a pěkně se napil vody z té léčivé rostliny.  Lák z té řepky asi završil trávicí proces, protože vyběhl ven před dům, kde byla popelnice…

Můj otec, když viděl jak nás studium postihlo rozhodl, že kolegu  odveze domů, do sousedního městečka a tak se také stalo.

Vystoupil prý o ulici dřív před svým domem a rázným krokem řádně zpitého carského důstojníka vyrazil k domovu, aby jako přišel domů sám.

Tři dny jsem o něm nic neslyšel, až mi volal jeho šéf, co se s ním stalo, že prý nepřišel vůbec do práce a telefon doma nikdo nebere. Po pravdě jsem řekl, že nic nevím a že se zeptám jeho manželky. Abych tedy splnil slib, tak jsem zajel ke kolegovi domů. Byl v pracovní neschopnosti, a tak jsem si vyslechl jednu jedinou a stoprocentně pravdivou verzi.

Od jeho manželky.

Zde je.

Pozdě večer, ( mně se to nezdálo, protože otec neponocuje) přišel kolega domů pěšky, bez tašky a kabátu (ty zapomněl u mne doma). Když přišel domů, tak hned u dveří sebou švihl na chodbě a jen chrčel (to prý ta feferonka). Když ho otočili, tak viděli, že mu někdo natrhl hubu od ucha k uchu  (to jak nasával tu řípu z toho velkého hrnce a pak ji vyndával do popelnice).

Proto neuváženě chtěli volat záchranku.

Když už tam telefonovali, tak kolega  zachroptěl, že mu nic není, že se jen ožral protože dostal dobrou známku …

Nu, umyli tedy tu červenou hubu a  uložili ho do postele, vedle postavili lavor.

Brzy ráno kolega vědom si svých pracovních povinností, a toho že zaspal, vyskočil z postele a že prý pojede vozidlem do práce. Ale jak se postavil, tak zase sebou švihl a tu hubu si přeci jen rozbil dost škaredě o postel a tak záchranku stejně museli zavolat.

A tak jsem do práce jeho šéfovi odvezl neschopenku – prý silné podráždění žaludku.

No, když chlap neumí chlastat červenou řípu a jíst feferonky… tak nevím!