Bůh mě nezná

Ubalený cigáro a tabák mezi zuby. A vzpomínky. Krvácení ze srdce. Nevyřčené i vyřčené otázky plují vzduchem a já nemůžu dýchat. Dusím se. A zítra zase mezi novými lidmi. Úsměvy a tak, ale pak... Zase slzy.  Marně přemýšlím, zda si Bůh všiml mojí existence. Moje modlitby jsou naprosto zbytečný a moje naděje kdesi v dálce. Loď se oddaluje. Milovat! Chci zase jeho ruce, jeho ramena, jeho ústa. Chci všechno a nemám nic. Jen ty slzy. A Boha, kterej mě nezná. V alkoholvým  oparu usínám. Usínám navěky.

Ne! A zase to odporný ráno, ráno bez Tebe, bez lásky, bez smyslu. Otevírám knihu svýho života, listuju a listuju.  Do zblbnutí, stránku po stránce. Jsou všechny prázdné, tak jako moje srdce. Ne, to je vlastně plné. Tebe! A tys mě nechal. Nebo jsem to udělala já? Všechno je zmatený. Svět je celej špatně. Nebo jsem já celá špatně. Chci to na někoho svést. A nebo někoho svést? Ne, chci jen Tebe. A Ty? Miluješ, ale nechceš. Co je tohle sakra za blbost? Zase ty otázky. Dusím se!

A Tys mě vymazal. Bojím se. Žít. Bez Tebe.

Chybíš mi. Lásko.