O pomalém Honzovi

Na samém konci jedné vesnice stála malá chaloupka s malým okénkem ve kterém kvetly muškáty. A právě v tuto chvíli z okna vyskočila myš a za ní vylétla oknem dřevěná stolička. Stolička se vletu setkala s květináčem a nádherné muškáty se ocitly na zemi.

 „Tak to vidíš, co děláš. Ani myš nedokážeš chytit!“ láteřila hospodyně.

 „Já za to nemůžu mámo, vždyť víte, že nejsem moc rychlý. Nikdo mě to nenaučil,“ vymlouval se Honza.

 „Tak to je asi nejvyšší čas, abys to napravil Honzíku,“ navrhla matka.

 „Ale mámo, co vás to napadá, kdopak by se mnou ztrácel čas, a já sám to nezvládnu. To raději budu zdokonalovat svoji pomalost,“ prohlásil Honza a zalezl na pec.

 „I ty filuto,“ řekla potichounku panímáma a v očích se jí zaleskla lest.

 Ráno, sotva zakokrhal kohout a Honza slezl z postele, přišel do chalupy starý mlynář Poledno. Prý jde jen tak náhodou okolo.

 „Pojďte dál sousede,“ přivítala ho hospodyně a hned mu nalila hrnek mléka a donesla tác makových buchet.

 „A copak, že jste k nám zavítal?“ ptala se jen tak naoko, aby Honza nepojal podezření, že se na něho něco chystá.

 „Dlouho jsem tu nebyl, tak mě napadlo, že se tu zastavím a poptám se jak žijete. Co ty Honzíku? Je z tebe pořádný mužský, zrovna na ženění. A do světa se nechystáš?“zeptal se šibalsky mlynář.

 „Copak já bych dělal ve světě kmotře,“kroutil hlavou Honza.

„ I bodejť, kdopak by stál o poklad.“

„Poklad říkáte,“ zarazil se Honza

 „No, tak to abych o tom povyprávěl,“ začal mlynář, „pěkný kus odtud je veliká jeskyně. Prý někde v Černém lese. A do té jeskyně před lety ukryl loupeživý rytíř Harant svůj naloupený majetek. Jenže když se jednou vracel z další loupežné výpravy zjistil, že zrovna do jeho jeskyně se nastěhoval strašný drak. Nikdo nebyl schopný ho přemoci, všem lidem co se o to pokusili chyběla síla a odvaha. Tak tam ten poklad je ještě teď, ale drak už je starý a bezzubý, ten kdo si pro zlato půjde ho snadno přemůže. Ale musíš si pospíšit, aby ti poklad někdo nevyfoukl.“

Když mlynář dokončil své vyprávění, do Honzy jako když střelí : „Mámo, zabalte mi pár těch makových buchet, já půjdu a přinesu ten poklad. Až ho budu mít, postavím vám novou chalupu,“ Honza popadl uzlík a šel, jak jinak než pomalu.

„Myslíte mlynáři, že se mně ten kluk ve světě rozhýbe?“ptala se panímáma, když Honza zmizel za humny.

„Určitě, zvláště dojde-li opravdu až k drakovi,“ uchechtl se mlynář.

„Proboha ono je to s tím drakem pravda? Co když se Honzíkovi něco stane. Já myslela, že je to jen taková lest,“ vyděsila se maminka.

„Nebojte se sousedko, on už si váš Honza nějak poradí,“ uklidnil jí Poledno.

A Honza šel  nijak nespěchal. Kochal se krajinou, poslouchal zpěv ptáků a zurčení vody

v potoce. Pozoroval stromy ve větru a když se ráno měl zvednout z voňavé trávy, tak se mu tak moc nechtělo, že vstal až krátce po jedenácté. Tak není žádný div, že za ty dva dny co byl na cestách, došel jen do vedlejší vesnice. Teď právě se loudal jakýmsi lesem, hlavu skloněnou a div, že nenarazil do osla, který byl zapřažený v káře. Takový malý stařeček, nakládal tu káru dřevem.

„Dobrý den stařečku,“ pozdravil Honza.

„Dobrý mládenče,“ odvětil dědeček a posadil další kládu na ty , které už v káře ležely.

„Nechcete pomoct,“ nabídl Honza a aniž čekal na odpověď dal se do díla, „odpočiňte si, já to naložím,“řekl Honza a nakládal.

Slunce se ztrácelo, blížil se pomalu večer a kára ještě nebyla plná. To víte, Honza a jeho rychlost, nicméně než padla tma, měl Honza hotovo.

„No chlapče, sice jsem chtěl být na oběd už doma a teď budu rád když stihnu večeři, ale děkuji ti. Jsi hodný a za tvoji ochotu ti dám kompas, aby jsi nikdy nebloudil,“ poděkoval děda a vytáhl z kapsy mosaznou věc, „ten kompas není obyčejný, stačí když mu řekneš kam chceš dojít a střelka ti bude vždy ukazovat ten správný směr,“ dodal ještě stařec, pobídl osla ke kroku a šel svou cestou.

A Honza? Mno, ten si hned vyzkoušel dárek od dědy.

„Chci do Černého lesa k jeskyni,“ řekl a střelka kompasu se pomalu stočila k jihu a zastavila se. Honza teda vyrazil cestou na jih.

Šel den, šel dva dny, šel čtrnáct dnů, ale nakonec se přeci jen dostal do Černého lesa.

„Jak tak koukám, dostal jsi své jméno oprávněně. Jsi skutečně Černý,“ promluvil k lesu.

Odpovědí mu bylo jen temné zašumění stromů.

„Jak teď v té tmě uvidím kam ukazuje ručička?“povzdechl si Honza a pak se podíval na kompas co třímal v dlani.

Překvapení pro něho bylo, že střelka kompasu ve tmě zářila nádhernou žlutou barvou, takže jí Honza nemohl přehlédnout

Střelka tentokrát ukazovala na východ.

„Říkáš, že jeskyně je tam? No dobrá, ale až zítra, dneska se mně už nechce,“ povídal si Honza s kompasem a lehl si pod vysoký smrk.

Chviličku přemýšlel o pokladu, ale ne dlouho, protože za chvilku už spal.

Ale  o pokladu se mu ještě zdálo.Ve snu viděl dvě obrovské truhly plné zlatých šperků. Pak viděl sebe jak se přehrabuje v mincích a náhrdelnících z perel. Prostě ráj, ale najednou mu sen ztmavl a za ním se objevil strašlivý drak, který na Honzu nečekaně vychrlil oheň a na troud ho sežehl. Honza se probudil zpocený a vyděšený do voňavého rána, které bylo v Černém lese, jen o málo světlejší než večer.

„Fuj, to byl, ale sen, to byla hrůza. Jakže to říkal mlynář. Drak je starý a bezzubý, ale o ohni nic neříkal,“ polekal se Honza děsivého snu.

I přes svou velikou obavu Honza statečně kráčel k jeskyni jak ho kompas navigoval. Jeskyně nebyla daleko, přesto šel Honza déle než hodinu. Nejen kvůli své pomalosti, ale i strach ze snu a z draka ho dost brzdil, ale v zápětí se ukázalo, že strach už nemusel mít z ničeho. Ani z draka, ani z ohně.

Těsně před vstupem do jeskyně stál totiž pamětní kámen.

ZDE ŽIL A ZEMŘEL DRAK OSTROZRAK

POKLAD,KTERÝ STRÁŽIL STAL SE MAJETKEM KRÁLE BEDŘICHA A PRINCEZNY VERONIKY

Četl Honza vytesaný nápis.

„To není možné, poklad měl být přece můj,“ bědoval Honza.

„Tak to jsi přišel pozdě,“ ozval se za ním dívčí hlas. Honza sebou trhl a prudce se otočil. Spatřil nádhernou, okouzlující dívku.

„Drak pošel ani ne před týdnem. Už byl starý. A poklad odvezlo tatínkovo vojsko v čele s generálem Makadamem,“ vysvětlila dívka.

„Tatínkovo? To jako král?“ divil se Honza a dívka přikývla, „takže ty jsi princezna Veronika?“pochopil Honza a na poklad už docela zapomněl.

„Ano jsem, ale teď sem ztracená princezna. Zabloudila jsem v tomhle Černém lese a nevím kudy na zámek,“řekla smutně královská dcera a že se Honzovi moc líbila, ochotně se nabídl, že jí cestu k zámku pomůže najít.

Honza nahmatal v kapse kompas pak řekl : „K zámku,“ a za chvilku už vedl princeznu hustým lesem ven.

„Honzo jestli mě opravdu dovedeš k zámku jak říkáš, tak tě za odměnu pozvu do krčmy pod zámkem na oběd. Chceš?“řekla princezna a netrpělivě očekávala Honzovu odpověď, protože ani princezna nemohla z urostlého chasníka spustit zrak.

Honza nadšeně přikývl.

To je skvělé,“neskrývala radost Veronika,“vaří tam Nanynka, moje kamarádka. Umí připravit kuře snad na tisíc způsobů. Určitě ti tam bude chutnat.“

Než stačil Honza říci, že kuře má ze všeho nejraději, princezna zvolala : „Jé, támhle už je zámek a hned pod ním je krčma. Půjdeme hned tam, souhlasíš?“

Honza olízl rty : „ Jak chceš princezno, ale je pravda, že už mám  opravdu hlad. Naposledy jsem jedl včera večer hrst malin a jablko.“

Honza už nemusel víc říkat. Šlo se hned.

„Jsi šikovný, našel jsi můj zámek docela rychle,“pochválila Honzu princezna, když už byli oba po jídle.

„Já a rychle? To mi ještě nikdo nikdy neřekl,“ řekl polichocený Honza.

„A jestli budeš chtít a budeš zítra také tak rychlý, můžeš mě mít za ženu,“ začervenala se princezna.

„To bych moc rád,“ červenal se i Honza a vzal princeznu za ruku.

Princezna vykouzlila ten nejnádhernější úsměv jaký uměla a řekla : „Musím si zítra vybrat ženicha a bude to ten, který ráno požádá o mojí ruku jako první. Tatínek by byl rád, aby to byl Makadam, bydlí na zámku a tak to nemá daleko. Je, ale starý a ošklivý. Honzíčku, viď, že budeš rychlejší než generál. Tebe bych si vzala ráda,“prosila Veronika.

„Budu!“ slíbil rázně Honza.

Honza se po jídle hned usadil před zámkem a nervózně přežvykoval stéblo slámy. Nemohl se dočkat rána.Však také jakmile se druhý den slunce dotklo oblohy, byl Honza na zámku a klečel před panem králem.

Králi sice obyčejný chasník nebyl moc po chuti, ale královské slovo, je královské slovo. To se zrušit nedá a tak nakonec přislíbil svou dceru Honzovi. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy po schodech přicházel generál s úsměvem na tváři, který mu ovšem brzy ztuhl.

„Pozdě generále, byl jste příliš pomalý,“usmál se Honza.

Makadam vzteky naježil vousy, ale to bylo vše co udělal.

A Honza díky tomu, že se naučil být rychlejší, dostal princeznu za ženu. Však ho také maminka doma pochválila.

 

 

Konec

 

 

---