Divoká hranice - 2. část (western)

Druhý díl příběhu z Divokého Západu.

2) VZHŮRU K HRANICI
Jack Pierce prohlédl svůj zjev v zrcadle. Rukou si prohrábl husté černé vlasy a připjal si pás s revolverem. Jeden pohled pak věnoval spoře oděné dívce, která ho pozorovala z pohodlí své postele.
„Nechceš tu ještě zůstat, Jacku?“
„Musím jet, krásko,“ řekl Jack a vyšel z pokoje.
Sestoupil po schodech do přízemí. Kývl na pozdrav majiteli tohoto podniku nevalné pověsti, který usiloval o blaho zákazníků a kapsu plnou peněz, a pokračoval ven z budovy. Nebyl ve Phoenixu dlouho a nehodlal tu ani zůstat. Jeho návštěva mu poskytla toliko finanční hotovost a díky kontaktům trochu dámské společnosti zdarma.
Odvázal svého koně. S trochou nelibosti si uvědomil, že se za ním lidé ohlížejí a zkoumají ho pátravými pohledy.
Jack Pierce nebyl příliš vysoký. Rozhodně nepřevyšoval průměr. Nicméně v černé košili, kalhotách, klobouku a botách stejné barvy nutně vzbuzoval pozornost i v takovém spektru podivínů, jakým byl Phoenix. Jeho černou vizáž narušoval jen temně rudý šátek na krku a stříbrné ostruhy jeho jezdeckých holínek.
Znechuceně si odplivl. Západ už není, co býval. Lidé začali být pohodlní a „civilizovaní“.
Jack se vyšvihl do sedla. Chvíli přemýšlel a pak se vydal směrem do Garpen Hill. Nejel rychle. To ostatně v tomhle terénu stejně nešlo, pokud se nechtěl zabít. Proto svraštil obočí, když asi na půli cesty horskou stezkou spatřil proti sobě jezdce, který se k němu blížil cvalem. Ta rychlost mohla znamenat jedině problémy. Ale pro koho?
Pozorně se rozhlédl. Nespatřil žádného dalšího jezdce.
Uvolnil revolver v pouzdře. Za chvíli se uklidnil, když spěchajícího poznal. Byl to Bob Spinks. On a Jack kdysi značkovali mavericky pro jednoho rančera v Texasu.
Spinks zarazil zpěněného koně pět stop před Jackem.
„Jacku, eště že sem tě potkal. Máš velkej průšvih!“
„O co jde, Bobe?“
„Vypsali na tebe vodměnu! Celý dva tácy!“
Nezdálo se, že by to Jacka příliš překvapilo.
„Dřív nebo pozdějc se to stát muselo,“ prohlásil klidně.
„Co uděláš, Jacku?“
Pierce pokrčil rameny.
„Na chvíli se zdekuju. Za co mě hledaj?“
„Prej si někoho sejmul v Renu, byl to ňákej váženej občan.“
„Jo, vzpomínám si na něj, je to skoro měsíc. Ten chlap vobíral v kartách celou Nevadu. Fixloval.“
„A pak taky za ňáký ty podvody a krádeže.“
Jack něco zabručel o tom, že když kradou starostové a jiní úředníci, může on taky.
„A eště jedna věc,“ vzpomněl si Spinks. „De po tobě federál. Byl už i v Garpen Hill.“
„Nic divnýho,“ zhodnotil Jack. „Jak vypadal?“
„Nó, vysokej, v dlouhým plášti, s arzenálem springfíldský zbrojovky. A má takový divný voči.“
Jackovi poklesla brada.
„A sakra!“
„Ty ho znáš?“ zeptal se Spinks překvapeně.
„Jo, znám,“ zavrčel Jack. „Je to Matt Curly. Na koho se tenhle chlap pověsí, ten je ztracenej. Nikdy si mě neviděl, jasný?“
S těmi slovy Jack obrátil koně a za chvíli zmizel Spinksovi z dohledu.
Jack Pierce utíkal. Znal Matta Curlyho dost dobře na to, aby si spočítal své šance. Curly byl člověk, kterého nezastavilo nic. Mohli jste se klidně zahrabat třicet stop pod zem a on vás stejně našel a vytáhl za ucho. Jack ani neuvažoval o tom, že by se nechal chytit a bránil se před soudem. Toho muže v Renu zabil v poctivém souboji. Mimo toho ovšem existovalo (tedy přesněji řečeno neexistovalo) několik lidí, kterým rovnou šanci souboje nedal. A to nepočítal zmiňované krádeže. Zkrátka věděl, že každý soud by mu bez výčitek navlékl oprátku. Jeho jedinou šancí bylo Mexiko.
Jack pohlédl k východu a zaklel. Na hřebenu vzdáleném jen asi čtvrthodinu jízdy se jasně rýsovala postava na koni. Nehýbala se. Čekala. A Pierceovi bylo jasné, že ho pozoruje.
Nasadil koni ostruhy. Před ním byla pustina, jen zaprášené kopce. A čtyři dny k mexickým hranicím.
Dokáže se tam dostat?

KONEC 2. ČÁSTI

---