Súťažné dielo č. 1, 16. kolo

náhodou, mě ta archaičnost přijde naprosto přiměřená, přirozená, perfektní a určitě ne jako za každou cenu, Shelley byl přece současníkem Máchy, respektive ještě o trochu starší, a vzpomeňte si na Máj: hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj atd je to moc hezky a věrně přebásněné, já se trochu divila, že se autor/ka dala cestou rýmování s nepravidelnou délkou veršů, zatímco původní dílo je nerýmované, ale s pravidelným rytmem.. vím, u překladů z angličtiny je to zachování délky za cenu osekání obsahu, to už se opakuju.. a ty rýmy se mi moc líbí ať je pro čtenáře aspoň nějaké porovnání k dispozici, já bych asi šla cestou zachování rytmu a dala bych to nějak takhle (omlouvám se, že to vkládám sem, ale na samostatné vložení to není, moc jsem si s tím nepohrála, nějak nemám v poslední době času nazbyt): Čí je ta láska, světem zářící, jež šípy pohrdání odráží? Čí je ta chvála, ctnosti uznání, odměna nejsladší? Před čími zraky duše ožívá zralejší v pravdě, ve cti smělejší? Do očí čích jsem lačně nahlížel a svět měl rád tím víc? Do tvých, ó Harriet! Mou myslí nejčistší a inspirací k písním bylas ty, tvé jsou ty rané květy divoké, z kterých jsem věnce vil. Do hrudi vtiskni lásky zástavu, ač roky jdou a čas vše mění, věz: každičký kvítek, který v srdci mám, tobě je zasvěcí.

Škoda, že je toto dílko v soutěži jediné. Nicméně to nemění situaci, že je to dílko zdařilé, i když mi přijde, že až trochu moc do očí bije snaha obléci ho do archaična za každou cenu... Každopádně se mi jako celek líbí a dávám tip, Marek