Svým způsobem

 

Svým způsobem

 

Kopce obklopující dědinu se cudně choulily do svých siluet. Vzduch byl prosycen kouřem. Kotle v útrobách domů snídaly čerstvá polena. Ráno, do kterého se nikdy nikomu nechce moc vstávat. Všichni by nejraději leželi v peřinách s pláčem na jazyku. Helena už byla vzhůru dlouho.

Takhle jsem aspoň trochu šťastná. Takhle to musí být, jinak to nemá cenu. Má mě rád. Svým způsobem mě má rád.

MIX PRODEJNA U KOSTELA. Sníh na opuštěných lavečkách. Od léta tu ještě zůstal pach po lahváčích (svěží pivo z hor) a nemytých tělech komentátorů vesnického dění. 

„Helčo!“ 

„Co to bude, Helčo?“

„Patnáct rohlíků, máslo, dvacet deka vysočiny…“

„Dvaadvacet?“

„Jo, nech to. Však se to nezkazí.“ (U nás je beztak strávníků dost, ta jeho famílije.) „Prosimtě, ukroj mi půlku tlačenky a olej. Lukanu. “

Živím je všechny a ještě musím nakupovat u Kejíkové. Ale on pořád, běž nakoupit sem k nám do dědiny. Přece nebudeme podporovat supermarkety. Vždyť je to taky blbec. Moc čte a pak si hraje na chytrýho. Vždyť nic jinýho nedělá. Podporovat český živnostníky, když na to nemáme. Kejíková je zloděj stejně jako ti z Lidlu. Máslo u ní stojí třicet korun, v Lidlu čtyryadvacet. Vždyť je to blbec. Ale má mě rád. Svým způsobem.

Břečka prosoleného sněhu mokvala na silnici, skrývala výtluky a přiváděla řidiče k záchvatům zuřivosti a kletbám na adresu silničářů, státu, pitomých politiků, autodopravců... Helena šla nalehko. Byla na zimu zvyklá. Doma se totiž vždycky šetřilo – s jídlem, se dřevem i se slivovicí. Teď, když jí je k šedesátce, šetří taky. Ale jenom na sobě. On má rád teploučko a dobré jídlo. A každý den čerstvé noviny.

Na stole leží brýle a Lidovky. Zdeněk Hajný sedí na lavici a kouká se z okna na stromy v zahradě. Je zamyšlený. V horním patře spí jeho matka a syn z prvního manželství. Helena to nevidí ráda, když je u nich jeho rodina. Jenže, co má dělat. Má říct, táhněte, běžte, Helena vás tady nechce. Ach jo, kdyby se k ní aspoň jinak chovali. Vždyť jsou oba povýšení jako..jako.. jako on sám, uvědomil si. Ona skutečně moc rozumu nepobrala, ale je hodná a starostlivá. Musí se k ní chovat jinak. Ale copak si to už neříkal nejmíň tisíckrát.

Člověk by nejraději nevstával do takového rána. Helena ale vstala, vstala brzy. Roztopila kotel, voňavá, proschlá polínka vesele praskají. Nakoupila a teď chystá snídani, zatímco Zdeněk čučí z okna a zas dumá nad něčím důležitým, nad posledním projevem papeže, nad Soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii nebo nad krizí koaliční vlády. Vždyť je to taky blbec. Nakrájela chleba, nachystala salám a máslo. Dokonce uvařila vajíčka.

 

 

„Ta Helena je jak prdlá,“ pronesla její sestra u oběda v nedalekém městě.

Stolovníci němě přitakali. Řízky mizely z povrchu talířů, rozmělňovány pravidelnými a trpělivými pohyby sanic.

„Ona mu splní první poslední a on, on neudělá vůbec nic. Vždyť za něj seká i dříví.“

„Cože?“ podivil se zeť Heleniny sestry. A v tónu té otázky vyjádřil u stolu všeobecně prožívanou radost z cizího neštěstí, že my si jako nežijeme ještě tak špatně, že my ještě víme, co se sluší a patří.

„No jo, nedávno jsem za ní přijela, ona na dvorku sekala dříví a když jsem se jí zeptala, proč to nedělá ten její mužskej, tak prej záda. Prej záda, to mi říkala ona, která je v invalidním důchodu, protože jí otíkají klouby.“

 

Vrzání dveří v horním patře. Bojler v akci. Hučení vody, která po spláchnutí zase začíná naplňovat nádržku záchodu, aby nedošlo k přerušení koloběhu vody, moči a výkalů. Nahoře už vstávají, to brzo vašnostové. Já už jsem toho stihla tolik, že vy dva to ani za celý den nezvládnete. Přesně tak, vy líní vyžírkové.

„Už jsou vzhůru, můžeš chystat.“ Brýlemi zaostřuje písmenka.

„Však jo, vždyť to slyším. Nejsem nahluchlá.“

Máslo už bylo pěkně měkké, z konvic se kouřilo, čaj a káva. Pečivo čerstvé, na objednávku.

„Poslouchej, co ti naši experti zase vymysleli…“

„Schovej ty noviny, budem snídat.“

Nejdřív přišla stará paní. No, přišla. Spíš se přišourala. Rytmicky se opakující steny doprovází každý bolavý krok. Přisedla ke stolu a podívala se na Zdenka.

„Dobré ráno.“

„No, ráno, už je skoro dopoledne.“

„Prosimtě, žádný dopoledne, Heli, je devět.“

„Já vim, pro vás ze Zlína je devět hodin hluboká noc. Hlavně pro Jardu.“

„Ten už je taky vzhůru, ještě se holí.“

 

„Zase je tam má.“

„Matku a synátora?“

„Jo, už bůhvíkolikátý týden.“

„A proč oni tam jezdí, co je tam táhne?“

„No co, nic nedělají a ještě se zadarmo nají.“

 

 

Zdenek čte noviny. Stará paní si šla lehnout. Jarda sleduje záznam futsalového zápasu. Helena kouká z okna. Přejíždí očima zahradu a připadá si jako ty stromy. Kořeny zapuštěné do tohoto místa, do téhle podhorské a nehostinné půdy, sotva se přichytnou hlíny plné kamínků. A na sobě tíhu, ledovou tíhu sněhu. A kdyby ten sníh, který je sráží k zemi, nebyl, tak umrznou.

Takhle jsem aspoň trochu šťastná. Svým způsobem mě má rád.

 

 

„A kdyby Helena umřela, přece jen už má svoje léta, tak je ten barák jeho?“

„No jistě, ona je taky hloupá, má dvě dcery, ty ji ani nemůžou navštěvovat, protože se to Zdenečkovi nelíbí a ona to nepřepíše na ně.“

„A proč?“

„Protože to by se Zdeneček urazil.“

„To je strašný.“

Řízky pomalu ale jistě vyklízejí pole, na míse zůstávají jen drobky po strouhance.

„A může ona zdědit něco po něm, má ten byt ve Zlíně?“

„Ale kdeže, to je pro Jarouška…“

„Počkej, vždyť má tu sbírku kuchařek, v tom bude pěknějch pár tisíc.“

„Kuchařky to má, blbec, ale vařit neumí. Chtěl ode mě koupit tu prvorepublikovou Sandtnerku. Tak jsem mu řekla, že má smůlu, ať si ju shání někde jinde.“

 

 

Umývá nádobí po obědě. Má ráda, když se to umyje hned, to se potom cítí taková čistší, taková rozumná. Jídlo nezaschne a nádobí se nehromadí.

„Jardo, běž utírat!“ Rozkazovací způsob směrem k synovi Zdeněk téměř nepoužívá.

„Ježiši, je mi třicet, nejsem malej Jarda.“ (Pousmál se tolikrát opakované legrácce.)

„Nejsi, ale chováš se tak, věčně čučíš na televizi.“ Helena využila šance.

„Ty buď zticha, nejsi moje matka.“

„Nejsem, ale cpeš se mým jídlem a spíš v mých peřinách.“

„Tohle nemusím poslouchat.“

Zdeněk cítil, že se schyluje k bouři. Ostatně byla ve vzduchu už od rána. Nervózně přejížděl hadrou ze starých trenek po hřbetech kuchařek. Každý týden je utíral od prachu. Věděl, že bouři nezastaví. Věděl, že bude bleskosvodem.

Jarda práskl dveřmi a vyběhl nahoru.

„Zdenku, dneska pojedou, nebo půjdu já.“

„Vždyť je to blbost.“

„Není, jestli nepojedou, pojedu za Katkou a ty si tady klidně chcípni hlady.“

Schody zavrzaly. Unavený obličej staré paní byl němou výčitkou adresovanou Zdenkovi.

„Heleno, nepřeháníš to trochu?“ 

„Já? To si snad děláte srandu.“ Rudý obličej byl výhružkou adresovanou Zdenkovi.

Jenže Zdenek jen pokrčil rameny.

„Du,“ řekla Helena. A šla.

 

 

Čas na zákusek. Želatinový dort se natřásá na stole. Zvoní telefon.

Helenina sestra jej zvedne.

„Ahoj, Zdenku.“

„Ne…… Ne…Cože?... Ne, nebyla tady… Proč?... Aha, aha…Dáme vědět.“

Tázavé pohledy, želatina klouže do žaludku.

„To byl Zdeněk, tak se na něj Hela konečně naštvala. Prej volám vám, než k vám přijde, že je úplně mimo. Že prej jí nic nemáme věřit, že je to hysterka.“

„To je, ale konečně udělala dobrou věc.“

„Moc dobrou, vždyť odešla ze svýho baráku a nechala ho napospas jim.“

„To je taky pravda.“

„Prej odešla před hodinou, tak to by tady už měla být.“

 

 

Začínalo se stmívat. Město plálo v mrazivém odpoledni pouličními lampami. Ve výlohách se třpytila vánoční výzdoba, ačkoliv byl teprve listopad. Helena byla klidná, klidnější snad za posledních dvacet let nebyla. Došla na konec města, ke hřbitovu.

Dušičkový nepořádek. Roztavené plasty. Zvlhlé a uvadlé květiny. Sem tam plamínek.

Před náhrobkem svých rodičů si sedla na cestičku, sníh byl odházený. A seděla. A přemýšlela. Přemýšlela, co tomu řeknou ostatní, co tomu řekne její sestra, až to zjistí. Co tomu řeknou lidi na dědině. Kouřilo se jí od úst.

Zdeněk seděl a listoval novinami, jeho matka se koukala na pořad o vaření, Jarda šel do hospody.

 

 

„Už jsou to tři hodiny, to už tady měla dávno být. Kam jinam by šla?“

„Já nevím, co ji napadlo, třeba šla do hospody.“

„Tam by nikdy nešla.“

„Stejně je to blbec. Prej ať jí nic nevěříme…“

 

Stromy na zahradě vyčkávají věčnost, míza se v tom mrazu skoro nehne. Stromům je jedno, že u plotu stojí Jarda a zvrací.

 

Helenině sestře zazvonil telefon. Už je dávno po zprávách. Sleduje se hokej.

„Ahoj, neměj starosti, Zdeněk zbytečně vyšiloval. Byla jsem rodičům na hrobě.“

  Svým způsobem mě má rád.

---