Betonová

BETONOVÁ:

Je brzy ráno,už spadla rosa,
ptáci si zpívaj, je pěkná kosa,
je vidět teplý sluneční svit,
ulice zejí, naprostý klid.

Jen on tu stojí, tak tiše nehnutě,
jako by říkal, nikdy nezklamu tě,
však plný cementu, vody a písku,
stojí tam v prostředku a zdobí vísku.

On je tak prostý, nahý a bosý,
jen smutně kouká, jakoby prosí,
však stále žije, ve stejném bodě,
nohy si ráchá v studené vodě.

Však je mu běda, že tam tak trčí,
hlasivky v hrtanu do prázdna řičí.
Ten on je dílo, ne člověk, ne zvíře,
kus směsi betonu v rozumné míře.

Třeba má city, třeba to cítí,
ten jeho život, nebytí bytí,
určitě zamrzí to jak ho pustoší,
třeba by rád, byl jednou sousoší.

Třeba si přeje maltovou s culíky,
ne aby zdobily, podstavec kachlíky,
chtěl by jí podat, ručičku z betonu,
ne aby stál v okrasném záhonu.

Tak tam tak stál a smutně koukal,
někoho vyhlížel, něco si broukal,
podával ruku, studenou, z betonu,
v nádrži trčel, okolo v záhonu,
trčel a čekal, třeba se dočká,
vždyť přece vyhraje, ten kdo si počká.

Ale on nevyhrál, to povím vám,
pořád tam vyčnívá, tak sám,
tak sám..