Cípatá zem Deodola Kočky

Nebyla to složitá transakce. Koupit dům. Všechno by šlapalo jak hodinky nebýt těch lidí, nad kterými si pan Kočka právě lámal hlavu.

„Nabídněte si. Ať je vám taky špatně“, zpravidla začínali každé ráno. Občas ze sebe vypravili něco na způsob „stejně nevíte, co chcete“ a začali na něj ukazovat prstama. To bral jako to nejhorší, co kdy prožil. Nešlo o ty gesta samotný. Šlo o celou věc, protože to nebylo samo sebou. Našel si nenápadný domek na Severním cípu s úmyslem, že na Jižní cíp se už nevrátí. Teď ale váhal. Doma bydlel přece jen sám. Tady nemá jediný pokoj pro sebe. Všude někdo chodí. Ne, nevzdá se, pomyslil si a zavolal právníkovi.

Byl to hubený muž s podlouhlou hlavou a bledým obličejem. V šedých očích se mu zračil nezájem. Pan Kočka ho pozoroval, jak se blíží po trávě. Měl dlouhý modrý kabát a v ruce brašnu. Bylo otevřeno. Muž prošel dveřmi a rozhlédl se. Pan Kočka mu vyšel z kuchyně naproti. Muž vykročil do prvního patra a pan Kočka se ho jal následovat. Vše probíhalo mlčky. Nad touto podivností se pan Kočka už ani nepozastavoval, neboť znal hodně lidí, kterým dělalo problémy zdravit.

„Víte, volal jsem vás proto,“ začal během stoupání do schodů s vysvětlováním, „protože  jsem tento dům nedávno koupil a ve smlouvě nestálo, že by se tu zároveň se mnou měli pohybovat nějací lidé. Podívejte třeba tamhle,“ odmlčel se a ukázal do kuchyně v prvním patře. Na vařiči se z konvice linula pára. „Zrovna si tam postavil někdo vodu na čaj. A taky televize běží, aniž bych ji zapnul.“ Muž nereagoval a vešel do dalšího pokoje. Tak to šlo dál, až se opět ocitli před hlavním vchodem. Pan Kočka hladově očekával konečné vyjádření, ani ne tak konečné, jako vůbec nějaké. Muž se ještě otočil směrem k chodbě. „Haló, je tady někdo?“, ozval se po chvíli. Pan Kočka ztuhl. Muž zabouchl a odkráčel stejně šouravou chůzí, jakou se až dosud pohyboval. Ještě téhož večera pan Kočka se sbaleným kufrem opouštěl místo. Bezmocnost ho několikrát během cesty porazila do příkopu. Severní cíp jich byl plný.

Na Jižním cípu začínalo léto i v kalendáři. Pan Kočka právě vyndával ze schránky nějaký papír a souhlasně přitom vrtěl hlavou. Tohle je ještě ta lepší varianta, pomyslil si jako člověk, který tam občas nachází i jiné věci. Četl:

WOODY NĚKAM VLEZL DVEŘMI A ONI HO VYHODILI OKNEM. JE NA NAŠEM CÍPU V NEMOCNICI. PŘIJEĎ CO NEJDŘÍV. ROBERT

Pan Kočka vzkaz založil do kapsy a vykročil k domu. Z kapsy vytahoval klíče. Byl v příjemném rozmaru, protože po návratu na Jižní cíp zdaleka neočekával, že by dům nalezl na původním místě. Věděl i o případech, kdy byl dům ukraden docela. Ne pokaždé se ho podařilo najít. Únosce ho většinou stihl opatřit jiným nátěrem a jiným popisným číslem. Málokdy někdo nahlásil podivné dění v jeho sousedství. Dneska se nikdo ničemu nediví. Nad právě přečteným vzkazem se ještě nestihl zamyslet. Těšil se na kafe a trochu klidu. Byl po zpáteční cestě trochu zdrchaný. Cesta byla místy nevlídná a někteří spolucestující předstírali náhlou smrt, aby ji přežili. Všiml si, že se při té vzpomínce nějak divně tváří. Otočil se do zahrady. Skrz mlhavý opar se lehce drásaly sluneční paprsky a zvuk zajišťovala nedaleká kolonie vrabců. Pak jím něco projelo jako blesk, na zápraží se otočil a najednou se svým pontiacem projížděl alejí a na křižovatce zamířil k Robertově domu.

Nebylo na něm nic neobvyklého. Proto pan Kočka bezmyšlenkovitě zajel k brance. V tu ránu se rozrazily vchodové dveře a mezi nimi se objevil Robert, brunátný v obličeji. Za ním cupitala Jasmína. Oba vyběhli ven. Robert si nemohl nevšimnout příjezdu pana Kočky.

„Člověče Deo, dobře že seš tady. Pojedeš s námi“, volal už zdálky a nacpal se do právě zaparkovaného auta. Jasmína ho následovala.

„Co se děje? Vypadáte rozčileně…“ mumlal pan Kočka celkem nechápavě.

„Jeď! Vysvětlím ti to po cestě.“ Motor se opět dostal do běhu.

„Dobrý den,“ hlesla Jasmína a sklopila oči. V zatáčce kola zasvištěly. Auto už ujíždělo na hlavní silnici.

„Tak o co běží?“ zeptal se netrpělivě pan Kočka.

„Volali z nemocnice. Je něco s Woodym.“

Auto se k nemocnici přibližovalo rychle. Pan Kočka stejně neměl šanci zpomalit. Tou samou rychlostí vyběhli všichni do prvního patra chirurgického oddělení. Před Woodyho pokojem se tísnil hlouček lidí.

„Tak řekne mi někdo co se tady stalo?“ vpadl do něj Robert. „Kde je doktor?“

„Dobrý den. Já jsem lékař,“ podal mu ruku kdosi u dveří. „Váš příbuzný zmizel z nemocnice i se zlomenýma nohama. Nenechal tu vůbec nic.“ Lékař svraštil čelo a na chvíli se odmlčel.

„Pokud to nahlásíte, bude se to vyšetřovat.“

Pan Kočka s Robertem a Jasmínou vyšel ven k autu a měl pocit, že se ho snaží uchvátit zimnice. Jasmína vyndávala kapesník z kabelky, aby otřela slzu a Robert nervózně kopal do pneumatiky u auta.  Pan Kočka zavzpomínal na staré časy, kdy byli k nalezení všichni, na koho si jen vzpomněl a kdy sledování rubriky inzerátů pro prodej nemovitostí byl jen koníček ke zkrácení dlouhé chvíle.

 

Tenkrát na Jižním cípu………….

 

Bylo jedno z těch rán, které věštily prosluněný a teplý den. Pan Kočka se nechával unášet poklidnými tóny jednoho holandského kvarteta a do jejich rytmu se pohupoval na vyviklaném křesle. V jedné ruce držel šálek s kávou a ve druhé noviny, díky nimž jeho oči hltaly rubriku inzerátů pro prodej či pronájem nemovitostí. Nechával si zadní vrátka, zatím stačil jen ten pocit. Nic, co by stálo za to, pomyslel si a zapálil cigaretu.

Venku ve stromech šelestil vítr a skrze nadnášející se záclonu přinášel otevřeným oknem do pokoje letní vůni. Bylo něco kolem deváté hodiny a sluneční paprsky se už naplno odrážely od okenních skel, když klid přerušil telefon. Pan Kočka odložil kávu na vedlejší proutěný stolek a přispěchal ho zvednout. Po krátkém hovoru prošel předsíní, zamkl domovní dveře a po pěšince zamířil k brance.

Pár stromů u cesty vrhaly na přední část zahrady docela slušný stín, takže se tam v parných dnech dalo najít příjemné útočiště. To si myslel skoro každý tady na Jižním cípu, a tak měl pan Kočka v těch dnech na své zahradě i na plotě narváno.

Jakmile vyšel ze stínu na protější stranu ke garáži, kde odpočíval jeho starý Pontiac, zkráceně soukromý vůz Deodola Kočky z Jižního cípu, zazněl zpovzdálí hlas, který svojí pronikavostí ostře narušil ticho kolem. Pan Kočka, jakmile spatřil zjev paní Svačilové, rychle odemkl auto a snažil se zmizet. Bohužel bezvýsledně.

„Pane doktore, pane doktore“, znělo zdálky, a když se paní Svačilová přihnala k autu, udýchaně pokračovala: „Půjdete na ten Robertův večírek?“ Trochu se usmála. „Dobré ráno, pane doktore. Koukám, že jedete do města, no, taky bych tam potřebovala zajet něco nakoupit a k notáři…mhm, ale k Robertovi přijdete, že? Přijede tam jeho starší bratr, se kterým se neviděli léta, to bude událost pro celou vesnici.“ Podívala se na pana Kočku, jakoby očekávala, že jí pronesené zprávy na něj udělají dojem. „Myslela jsem, že by vás to mohlo zajímat.“

„No nevím, teda vlastně ne“, řekl netrpělivě, “možná budu mít práci, eh. Robert mi včera napsal vzkaz, že mi dneska zavolá. Vůbec netuším, o co jde, ani o tom jeho bratru.“ Zatím nastartoval auto a měl se k odjezdu. „Zatím nashledanou, paní Svačilová. A pozdravujte psa.“ Nemohl pozdravovat nikoho jiného, protože paní Svačilová vedle sebe nikoho jiného nesnesla.

„Nashledanou, pane doktore.“ Ještě něco volala, ale pan Kočka si to nechal ujít a uháněl k městu. Cestou myslel na to, jak mu paní Svačilová říká pane doktore jenom kvůli tomu, že nosí brýle.

Projel kolem autobazaru Rosti Skočdoauta, kamaráda ze základní školy, kterému zrovna někdo parkoval venku u drátěného plotu a zrezlá branka byla dokořán. Zanedlouho už projížděl ulicemi města. Zastavil se až před redakcí Hergot & Himl. Prošel jako obvykle dveřmi a šel by dál, kdyby ho paní Vrátníková nezastavila.

„Dobrý den pane Kočka, ale dnes neprojdete jen tak, ehm, chci říct, jen tak zadarmo.“ Usmála se, až bylo vidět, že má jen přední dva zuby a ukázala na velký nápis na vchodových dveřích.

 

Ředitel Lidumil Hergot

Vás má rád a slibuje

že příští rok sníží předplatné

                      Bolehlav Himl

 

„A co s tím mám společného já? A co to mluvíte o tom, zda-li projdu zadarmo nebo nikoli.“ Pan Kočka se tvářil celkem nechápavě a povytáhl obočí.

„No, pan Hergot,“ začala s vysvětlováním paní Vrátníková, „snižuje jak vidíte předplatné, aby jeho časopis lidi volili a získal titul časopisu roku Cestovatel, takže se to musí něčím vyrovnat. Já tomu jako nerozumím, ale takhle nějak mi to pan Hergot podal. Při každém projití dveří odevzdáte nějaké peníze, usoudí se z momentálního stavu  vaší peněženky.“  Pan Kočka chvíli jevil zabarvení, jakoby do něj udeřil blesk, ale pak se přeci jen zmohl na větu. „Promiňte, chrch, ještě jsem si něco chtěl zařídit. Nashledanou.“ Otočil se na podpatku a měl se k odchodu, když na něj zrovna kdosi volal známým hlasem. „Deodole, na tebe se to nevztahuje. Pojď nahoru do mé kanceláře. To je v pořádku.,“ zamával směrem k vrátnici. Pan Kočka chvíli váhal, ale pak se nakonec přeci jen ukonil paní Vrátníkové a odkráčel po schodech do druhého patra ke dveřím s nápisem, který nebyl k přečtení.

„Pojď dál.“

„Co to má, prosim tě, znamenat?“

„Prostě jsem snížil předplatné.“ Pan Hergot si nalil whisky a zatvářil se důležitě. „Když zvítězíme jako nejlepší cestovatelský časopis roku, tak si tu finanční odměnu nechám líbit. Poplyne sem i vládní dotace. Jde o splnění přísných kritérií  dosažení konkurenceschopnosti.“

„Chceš taky nalít?“ dodal.

„Ne, zajímalo by mě, kdo ti do tý zatracený práce bude chodit.“ Přitom si pan Kočka mnul obočí.

„Stačilo pár slov. Nejmíň problémů dělal ten, no víš, jak se přece narodil tak nenápadně, že o tom nevěděla ani jeho matka.“

„Myslíš Tichého? Hm. A cos jim navykládal?“ Pan Kočka se uvelebil v křesle a zapálil si cigaretu.

„Že finanční odměna se bude týkat i jich. Řekl jsem jim, že všude na cípech to tak mají.“

„A to ti uvěřili?“ Pan Kočka celkem třeštil oči. Na chvíli se rozhostilo ticho, které zhruba po pěti sekundách přerušil pan Hergot s úsměvem na tváři. „Jistě. O finance se budu pochopitelně starat sám..Hhhh.“

Pan Kočka nechápavě zavrtěl hlavou. „A co radši snížit náklady, když je cena určována kupní silou.“

„O tom nic bližšího nevim, ale můžeš taky přispět…ale ne, to si dělám legraci.“

Pan Kočka si svým způsobem oddechl, neboť se nyní domníval, že si jeho kolega dělá od samého počátku legraci.

„…ty přispívat nemusíš.“ V panu Kočkovi opět hrklo. „Takže to myslíš vážně?“

„Nezoufej, usmál se pan Hergot a nalil si další sklenici. „Dostaneš příští výtisk zdarma.“

„No to teda děkuju pěkně. A vůbec, přišel jsem ti říct, že si na celý příští týden beru volno. A teď mě omluv, ale musím si jít ještě něco vyřídit.“ Pan Kočka se zvedl z křesla, odklepl si popel z cigarety a vzal za kliku. Seběhl po schodech a doslova vypadl z hlavních dveří.  Cestou ještě stihl na paní Vrátníkovou zavolat nazdar a už myslel na to, jak zmizí z města a pojede domů na Jižní cíp. Myslel na to, že by se mohl stavit u Roberta a zeptat se na tu chystanou akci nebo co to slyšel. To by mohlo nedávno prožité události zastínit. Tak důkladně o tom přemýšlel, že ani nezaregistroval, že už patnáctkrát obešel ten samý blok. Obloha se začala zatahovat. Stěrače kmitaly a auto s panem Kočkou uhánělo k autobazaru Rosti Skočdoauta, kamaráda ze základní školy. Zdálky se zdálo, že cosi dělá s brankou. Pomyslel si, že by nebylo na škodu prohodit pár slov, vždyť se už dlouho neviděli, a tak odbočil na příjezdovou dráhu a zastavil až u branky a Rosti.

„Nazdar,“ volal už zdálky, ještě než stihl vytáhnout ruční brzdu, která byla v tomto druhu terénu dost zapotřebí. Široko daleko se rozprostírala až na výjimky rovina, ale parkoviště Rosti Skočdoauta tvořila táhlá a úzká vyvýšenina s prudkými spády na obou stranách.

„No to je dost, že se taky ukážeš,“ kývl hlavou Rosťa a mával na pozdrav rukou, ve které ještě držel kleště. „Branka byla už tak zrezlá, že už jsem s ní musel něco udělat. Řekni, tys tu byl naposled, ještě když byla docela nová, viď? Mohl ses stavit dřív.“

„No ty to taky namáš na Jižní cíp daleko,“ usmíval se pan Kočka když vystupoval z auta.

„No a?“ zadíval se nechápavě Rosťa a poškrábal se za uchem.

Pan Kočka cítil, jak mu tuhnou rysy. Snažil se ale nedat nic najevo. „No myslel jsem to tak, že ses mohl někdy zastavit i ty.“

„Aha, ale teď poslyš, Deo, pojď zkusit vzít pořádně za kliku, schválně, jestli ta branka vypadne z pantů. Už jsem je vyměnil.“ Podíval se prosebně na svůj dům.

„Hm, tak jo.“ Přiblížil se k brance, i když tímto terénem to bylo zdlouhavé a náročné, chytil kliku a vší silou otevřel branku, která mu zůstala v ruce.

„Myslím, Rosťo, že bys potřeboval odborníka,“ vrtěl hlavou pan Kočka a opřel branku o plot. „Ten plot taky moc nestojí, chtělo by to tu celý vyměnit,“ znalecky se rozhlížel kolem sebe.

„Blázníš? Spravuju auta, spravim si branku,“ rozčiloval se Rosťa a pokračoval. „Víš co? Pojď dál.“ Za mezerou, kde by měla být branka, se asi osmdesát metrů táhl písek, na konci kterého stál přízemní domek s dřevěnou přístavbou. Vešli dovnitř. Byla to hala bez oken, takže se jen matně daly rozpoznat obrysy dvou kusů nábytku a jednoho obrazu na protější stěně. Na zemi se povalovalo několik pneumatik.

„Zahni doprava, tam to vypadá líp,“ ozval se Rosťa z přítmí. Vešli do poměrně rozlehlé místnosti, která měla naproti skleněné dveře vedoucí na terasu, takže byla celkem dobře prosvětlená. Dveře byly navíc dokořán. Nalevo od těchto dveří byl gauč, kam se oba usadili. Dveřmi foukal jarní vítr a Rosťa přinesl něco k pití, které položil na skleněný stolek před gaučem.

„Díky, poslyš Rosťo, kolik aut teď vlastně máš? Venku jsem neviděl ani jedno.“ Pan Kočka na to pozvedl sklenici. „Tak ať dlouho vydrží.“

„Jo, na zdraví.“ Pak se společně napili a Rosťa se zadíval do země. „Je to tak tejden, co jsem si koupil ten velkej větrák, co prodává Bill u pumpy,“ začal s vyprávěním a nohou šoupal nervózně po zemi,“ no, myslel jsem, že když v těch vedrech furt ležím pod autama a něco spravuju, že by mě to mohlo osvěžit. Tak jsem si ho teda přinesl a jelikož jsem dával nový svíčky do jednoho červenýho kabrioletu, tak jsem si ten větrák postavil vedle něho. Zapnul jsem ho.“ Rosťa se na chvíli odmlčel a asi po deseti sekundách, co si mlčky opíral čelo o ruku, pokračoval. „Takže, kde jsem to skončil...jo, že jsem zapnul ten větrák. V tu ránu se strhl hrozný vichr a všechna auta mi odnesl. Zbyly jen ty pneumatiky, které jsi viděl v předsíni.“ Pak se opět odmlčel.

„No to je mrzutý.“ Pan Kočka se lítostivě díval. „Vidíš, to bych ani neřekl, co ten Billyho pokojový větrák dokáže..co teď budeš dělat? Snad bych mohl nějak pomoct.“ Pak rychle dopil a nalil si hned další skleničku čehosi, co stálo bez názvu na stole. Rosťu ale z ničeho nepodezíral, byli dlouholetí kamarádi. Očima se na něj tázavě díval.

„No, myslel jsem, že bys mohl promluvit s Robertem. Potřeboval bych do začátků nějaký ten peníz. Víš přece, že na tebe zatím vždycky dal..nic jinýho mě nenapadá,“ dodal po chvilce a  tvářil se zarmoutile.

„To by snad šlo, ale teď promiň, já si odskočím.“ Pan Kočka se zvedl. „Za minutku jsem zpátky.“ Za nějaký moment se vrátil a pokračoval v rozhovoru. „No, ale toho Roberta se samozřejmě zeptám A nechceš se s ním spojit radši sám? Myslím, že v týhle situaci to bude nejlepší. Vždyť si taky jeho kámoš.“

„Hm. Možná máš pravdu. Nevíš náhodou, kdy bych tam teda mohl zajít?“

„No, to zrovna ne, ale vsadím se, že by tě rád uvítal na tom večírku, o kterým se povídá....řeknu mu, že s ním chceš mluvit. Možná se za ním stavím už dneska. Teda, původně jsem chtěl, ale nevím.“ Oba se na sebe podívali a mlčky dopíjeli.

Když se pan Kočka dostal po mokré silnici na Jižní cíp, odbočil na křižovatce doleva a po kamenité silničce se dostal až k lesu. Jel podél něho až vyjel u celkem nové asfaltky. Přejel ji a pokračoval dál. Pomalu se začal rozhlížet, kde by zaparkoval, a protože pršelo hustě tak, že přes přední sklo nebylo téměř vidět, měl co dělat, aby vůbec rozeznal domky. Robertův dům by každý poznal hlavně ve tmě, protože měl osvětlené parkoviště, ale i televizní anténu na střeše. Robert se totiž bál, aby do domu nenarazilo letadlo. Nikdo se ovšem neodvážil vyzvídat další detaily. Stačil Robertův výklad, že loni musel několikrát volat na aerolinie, aby svým zaměstnancům zdůraznili, kde mají přistávat.

Pan Kočka zaparkoval u plotu. Po chvilce vyběhl z auta a vršek bundy si přetáhl přes hlavu. Zazvonil na zvonek, který začal vyluzovat podivné skřeky a chvíli čekal.  Asi po deseti sekundách zpozoroval, že to, co považoval za nového okrasného trpaslíka na druhém konci zahrady, se zvedlo. Jakmile začal rozeznávat podrobnosti postavy, s podivením zjistil, že je to Robert s igelitkou na hlavě a cosi volá. Pan Kočka nerozuměl, počkal, až se Robert přiblíží na kratší vzdálenost, a zvolal: „Cože?“

„Teče mi pod barák, tak kopu strouhu. V létě ji vypodložím betonem,“ zněla odpověď. Robert byl už blízko, tak bylo slyšet zřetelněji. Pak ukázal ke dveřím, aby vešli dovnitř a děšť ještě zhoustl.

Mraky se pomalu začínaly protrhávat a všechno vonělo vzduchem po dešti, když pan Kočka zajížděl do garáže se svým pontiacem. Bylo kolem devátý. U Roberta se zdržel docela dlouho, kde navíc usnul při pozorování želvy, jak leze z jednoho konce akvária na druhý.

Na krajinu dopadlo šero a měsíc na nebi už zřetelněji svítil a svítil záhadně, protože on vždycky záhadně svítil a navíc bůhví co se na něm vlastně děje a jestli vůbec svítí záhadně. Pan Kočka stál ještě chvíli před garáží a myslil nejdřív na Rosťu, kamaráda ze základní školy, spolužáka a souseda z jedné lavice, který s ním seděl v jedné lavici a na to, co věděl už dlouho, že sběratelé jsou šťastní lidé. Sám nic nesbíral.

Když se nasytil jarním podvečerem, prošel jako obvykle brankou a po pěšince zamířil ke dveřím. V předsíni z něj vypadlo bláto a dvě větve a netrvalo dlouho, aby se houpal na svém vyviklaném křesle. Jdu na pivo, pomyslil si a usnul.

Příští ráno bylo plné příprav. Paní Svačilová připravovala panu Kočkovi svačinu, v Robertově vile se děly přípravy na uvítání bratra Woodyho z nějakých končin, Rosťa se chystal pověsit si na strom houpačku kvůli houpání a pan Kočka, jelikož měl volno a k tomu byla sobota, se těšil, jak si vyjede na okraj Jižního cípu, kde se rozprostírala krajina pokrytá samými hustými lesy, do klidu, kde se chystal v dobrodružné náladě přežít i noc. Ze všeho nejdříve měl ale v úmyslu obvolat pár přátel, aby jim sdělil svoje rozhodnutí odebrat se na nějaký čas do přírody.

U Hergotů zvoní telefon.

Paní Hergotová se v posteli protáhla do šířky. Telefon ještě zvonil. Pan Hergot se s nechutí dobelhal, poněvadž po ránu se vždycky belhal, ke stolku s telefonem a zavěsil se do sluchátka.

„Haló. Co?..tam nikdo neni.“ Položil telefon s úlevou a odkolíbal se do postele.

Po chvilce telefon opět zazvonil. U Hergotů panovalo napětí a začala se usazovat mlha.

................................

................................

„No vlastně nic, jenom potřebuju popřát hodně štěstí. Jedu totiž na noc do lesa.“

„No to je odvážný. Tak si nezapomeň vzít všechno, co budeš potřebovat.“ V telefonu zasyčel výraz tváře pana Hergota.

„A kde budeš spát?“

„Pod širým nebem.“

„A co když bude pršet?“

„Otužím se.“

„A jedeš tam na jih, do těch hustejch lesů?“

„Přesně tak. Potřebuju teda popřát hodně štěstí.“

„To je na místě. Tak ti teda přeju hodně štěstí. A nasbírej hodně hub.“

„Jo, ty ještě nerostou.“

„No nevadí, ale nasbírat je můžeš, ne?“ Po chvilce mlčení. „Prostě se vrať v pořádku a pozor na  nebezpečný zvířata. Hned jak se vrátíš, tak se ozvi, jo?“

„Díky Lído, a pozdravuj.“

Pan Kočka zavěsil a už ho hřálo vědomí, že se někomu se svým plánem svěřil a rozhodl se, že už nikomu volat nebude. Rosťovi vzal stejně ten větrák i telegrafický vedení a nikomu jinému potřebu volat už neměl. Jenom musel ještě před odjezdem vybrat schránku na svačiny od paní Svačilové  a dopisy, protože když se minulý víkend o půl dne zpozdil na nákupu a pak se vrátil, bránil se domyslet, co mu kdo zanechal v jeho schránce. Úplně to ale pochopil, až když se ho druhý den paní Svačilová zeptala, jak mu ta včerejší zmrzlina chutnala.

Sbalil se rychle, zamkl všechny důležitý dveře, vybral ze schránky dva chleby s paprikou, na kterých nechává paní Svačilová úmyslně cenovku, protože papriky teď ještě víc zdražily, aby se pak mohla usmívat „ale to já ráda, pane doktore“ a pan Kočka je podle shakespearovského vzoru ten moudrý, který málo mluví a jenom prostě nechápe, proč ho tím obtěžuje.

Neuběhlo ani pět minut a už vyjížděl ze čtvrti, aby se dostal na hlavní křižovatku a mohl odbočit doleva. Kompas měl položený na přístrojové desce a stále si opakoval, že ho nesmí opomenout při vystupování z vozu, a opakoval si to tak dlouho, až z toho ve frontě na červenou usnul. Vzbudila ho až sprška vulgarismů od jakéhosi řidiče za ním.

Nebe bylo azurově modrý a počasí přímo nabádalo k vyjetí si do přírody. Pan Kočka byl navýsost spokojený a těšil se do lesa, kde bude konečně daleko od civilizace.

Po hodině a půl se již dostatečně přiblížil vytoužené krajině. Už by mělo být vidět panorama lesů, myslil si a nechápavě střídavě nahlížel na volant do mapy a na prázdné pláně kolem. „Tady byly vždycky lesy“ řekl sobě podiveně a všiml si nedaleké cedule. Popojel k ní blíž a tam stálo:

LES ZRUŠEN

Další kilometr opět cedule: LES ZRUŠEN

Takhle to šlo dál, LES ZRUŠEN

                                 LES ZRUŠEN

                                 LES ZRUŠEN

                                      LES ZRUŠEN

                                          LES ZRUŠEN

Konečně les! Pan Kočka dupl na plyn.

.............a cedule    LES SE RUŠÍ

a tak...............lesů dost, lidí málo................

          .................   ...........    ................................

                          ..................................

Kolem dokola široko daleko téměř nic. Pan Kočka se stále rozhlíží a hledá něco, co není. Najednou šlápl na plyn a snažil se, aby co nejrychleji odjel, neboť vítězí, kdo zavčas utek a tak dál. No nevadí, možná to byl zas jen nějaký bludný sen a zítra bude líp.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---