O běláscích

„A táto?"
„Copak?"
„Odkud se berou bělásci?"
„To ti poví ve škole..."

Nad golfovým hřištěm plulo po blankytné obloze slunce a hrálo si na ostrůvcích sněhu. Minulý týden vykvetly první křehké sněženky a i chladný, čistý vzduch už voněl tím hřejivým příslibem, přestože ještě studil v plicích. Jaro konečně zavítalo i do bavorských kopců.
Muž zachumlaný do bundy bloumal po rozlehlém hřišti a pod nohama mu chřupal tající sníh. Náhle cosi zdvihl. Z úst mu vyklouzlo překvapené hvízdnutí. Golfový míček v jeho ruce by vám nejspíš nepřipadal ničím výjimečný. Každé jaro, když roztaje sníh, se na hnědé hlíně mezi stromky, u kamení a v místech, kde se tráva neupravuje, objeví míčky, ztracené v záplavách podzimního listí. Ztracené a již nenalezené. Ale správci, a onen muž nebyl nikým jiným než správcem golfového areálu, se ještě nikdy nestalo, že by našel zjara nějaký míček neporušený. Vždycky se mu to zdálo podivné, vždyť materiál, z něhož se golfové míčky vyrábí, je kvalitní a zima by mu neměla ublížit. O to podivnější mu teď připadalo jeden takový držet. „Já snad začnu věřit na zázraky", bručel si pro sebe a pokračoval ve své obvyklé pochůzce, pohazuje si se záhadným míčkem.
Když došel k páté jamce, posadil se na lavičku. Zastudila, ale muž si toho ani nevšiml. Míček položil vedle sebe. Jeho zdánlivě bezcílné bloudění končilo vždycky tady. Viděl odsud úbočí, na němž se areál rozkládal, jako na dlani. Tohle pro něj bylo nejkrásnější místo na světě. Do očí mu měkce svítilo slunce, padající do klína protějším kopcům, a kdesi dole se jako odraz prvních hvězd rozsvěcovala světélka městečka v údolí. Všude vládl naprostý klid. Ticho. Jen vysoko na nebi letělo s tichým hukotem letadlo a nechávalo za sebou zlatý ohon. A správcovy oči se ochotně mhouřily před posledními slunečními paprsky...

Překvapeně sebou trhl. Těžko říci, co ho vlastně probudilo, jestli lezavá zima, která se mu vloudila pod kůži, nebo ten tichý, podivný zvuk, jako když ukápne čirá kapka vody z tajícího rampouchu. Krajina se koupala v záři úplňku, stříbřité světlo se třpytilo na sněhových krystalcích a ztrácelo v temných korunách dosud nahých stromů. Ještě nikdy se mu bavorské kopce nezdály tak přízračné, jako v té chvíli.
Náhle se rozvzpomněl na ten podivný zvuk. Nebyl si jistý, jestli jej skutečně slyšel, anebo ho zmátl odcházející spánek. Pátravě se rozhlédl a oči se mu úžasem rozšířily, když spočinuly na míčku, položeném po jeho boku. Byl puklý a vedle něj seděl – motýl. Malý bělásek. Muž měl chuť prostřít si oči, ale zároveň se bál i dýchat, aby motýl nezmizel. Vtom uslyšel jemné, tiché puknutí u břízek a další mezi kamením. A další a další. A už nad pasekou poletoval první pár motýlků, a postupně se k nim přidávaly noví a bylo jich stále víc, až vypadaly jako neklidný, chvějící se obláček. A stále noví přilétali ze všech koutů hřiště a za chvíli se celá loučka u páté jamky topila v záplavě bělásků. Poletovali a třepetali se v chladném nočním vzduchu, naplňovali ticho snovým, hedvábným šelestem svých křídel, a náhle se jako mocný gejzír rozlétli na všechny strany. Zmizeli stejně rychle a neuvěřitelně, jako se objevili. Správce seděl na své lavičce a tiše zíral. Až za chvíli, která se zdála být věčností, se odvážil zhluboka vydechnout.
Zdálo se mu to? Vždyť něco takového není možné. Muselo se mu to zdát. Mimoděk sáhl na místo po svém boku a nahmatal chladný, tvrdý povrch míčku. Puklého míčku.
Dlouho tam pak seděl s nepřítomným, zamyšleným pohledem, nevnímaje vtíravou zimu ani své zkřehlé prsty. Náhle se jeho tvář rozjasnila, muž vstal a šel svižným krokem k domovu, svíraje v dlani vzpomínku na dnešní noc.

„A táto?"
„Copak?"
„Odkud se berou bělásci?"
„To ti poví ve škole. Ale nevěř jim ani slovo."

(Věnováno MSm)