Ona

"Lásko měla by sis někam zajít, potřebuješ pomoct," řekl a ustaraně se na ní díval.
"Jenomže já žádný problém nemám! Nejsem alkoholik, neberu drogy ani nekradu!" Naštvaně odvětila a pleskla sebou na postel.
"Nezvládáš svůj stres, přijde mi to jako závažný problém."
"Tak za prvé svůj vztek zvládám bravůrně a za druhé i kdyby ne, tak to problém není."
"Zmlátila jsi svého spolužáka," jemně ji upozornil.
"Naštval mě a dalších sedmnáct lidí." Začala se obhajovat.
"To, ale není žádná omluva proto, co jsi udělala."
"Dvakrát jsem do něj kopla, nic víc." Pokrčila rameny a usmála se. "Prostě jsem malinko temperamentní."
Zavrtěl hlavou: "Jsi blázen."
"To si myslíš ty." Zvedla se z postele.
"Máš násilnické sklony." Odmlčel se, ale následně dodal. "Copak toho po tobě žádám tolik?"
"Říkáš, že jsem cvok." Namítla. "Chceš po mě, aby si zašla k doktoru." Popošla blíž ke dveřím.
"Mám prostě jen strach." Došel k ní, ale ani se jí nedotkl. "Změnila jsi se."
Zavrtěla hlavou. "Je toho na mě jen trochu víc. Není to nic vážného a odezní to samo. Já to vím, už to tak bylo několikrát. Nesnáším změny."
Lehce ji pohladil po tváři. "Jsi tam už měsíc a je to horší a horší."
"Musí to jen vygradovat, aby to zas mohlo klesat." Poklesla jí hlava. "Ale proč ti to říkám. Stejně mi nevěříš."
Přitáhl si jí k sobě. Jen jí objímal. Za ten měsíc, co přešla na jinou školu se na tolik změnila. Už to nebyla ta hodná a milá holka, s kterou se dal dohromady kvůli jejímu nesmělému úsměvu a zvonivému smíchu. Její nežnost se pomalu vytrácela vždy na konce týdne, o víkendu ji občas zahlédl....svou starou známou a její pošetilou zamilovanost do něj samotného. Ale týden co týden mu byla cizejší. Pořád ji miloval, ale něco uvnitř mu říkalo, že to není ona, že potřebuje pomoci, aniž by si to uvědomovala.
"Bojím se." Zašeptala.
Přitiskl si ji k sobě. Netušil jestli to bude lepší. Netušil jestli s ní chce být dál. A už vůbec neměl ponětí, čeho se bojí. To on se bál. Bál se o ní o jejich vztah o svůj investovaný cit, který téměř ztrácel. Každý den s ní se mu drolilo srdce v prach. To on se bál, že už nikdy nebude milovat.
Ona to svým způsobem věděla. Zuřila na sebe, že nezvládá nic, co se týká jí samotné. Chtělo se jí plakat, protože věděla, že o něj příde a s ním odejde i kus jejího já. Tohle všechno se v ní zmítalo. Bránila se po svém a sama si vyčítala, že ubližuje jiným, nechtěla slyšet žádné moralistické rady. Chtěla jen zaslechnout, že ji miluje, že to bude dobré i na úkor toho, že by to byla lež....