MENTÁLNÍ BAŽINA

Mirka byla promiskuitní a měla šmrnc. Chodila vyzývavě oblečená. Prakticky mívala na sobě jen piercing a potrhané kalhotky, které pod tlustým nánosem špíny ukrývaly červenou barvu. Převážně disponovala výbornou náladou, za což mohla droga, na níž byla závislá.

Mirka chodila do práce. Fet není zrovna levná záležitost. Byla poctivá a pilná. Její kolegyně ji pomlouvaly za zády, že je to děvka.

„Šuká s každým, kdo si řekne.“

„Nekecej!“

„Fakt.“

Byla to samozřejmě pravda. Mirku sex bavil a chtěla pokud možno ochutnat co nejvíce penisů. Faly jí uhranuly díky tatínkovi, jenž ji prznil od útlého věku. Občas ji půjčoval i svým kamarádům, kteří mu za to platili nemalé částky.

Mirka utekla ve dvanácti z domu. Přidala se k první partě toxikomanů, na níž natrefila. Hodně se toho od nich naučila.

Mirka měla sen. Toužila být zaměstnána v továrně a pobírat minimální mzdu. Byl to takový její trhlý ideál. Neměla k tomu žádný racionální důvod. V sedmnácti podepsala smlouvu na dobu určitou a splnila si ho.

Mirka kouřila crack a těkala očima sem a tam. Připadala si šílená. Přišlo to náhle. Nečekala, že by se jí mohlo někdy něco takového přihodit. Musela kvůli tomu do blázince. Odchytili ji odborníci. Použili za tím účelem síť. Strčili ji do svěrací kazajky, naložili do sanitky, nastartovali, zařadili rychlost a dupli na plyn.

Jeli nepřiměřeně vysokou rychlostí a nabourali se. Kromě Mirky nikdo jiný nepřežil. Krátce po nehodě se ocitla v televizních zprávách. Věnovali jí pár sekund.

Mirky se ujal jeden očitý svědek oné tragédie, kterému se jevila od prvního pohledu nesmírně sympatická. Ten ji chvatně, poháněn chtíčem, vysvobodil ze sevření kazajky, znásilnil a přizabil. Nebyla pro něj ničím jiným, než pičou na jedno použití.

Mirka upadla na krátkou dobu do bezvědomí. Jakmile se probrala, tak se posadila a rozhlédla kolem sebe.

Byla noc a vydatně pršelo. Lidé pobíhali sem a tam v záři vydávané světly automobilů. Křičeli po sobě. Vyměňovali si názory. Byly vášnivé a často spolu nesouhlasily. Někdy si dokonce odporovaly natolik, že došlo i na násilí.

Mirka se zvedla na nohy. Zamířila ke krajnici protilehlého a doposud průjezdného pruhu vozovky. Natáhla ruku a už první auto jí zastavilo. Řídila ho pohledná dívka.

„Kam potřebuješ hodit?“ zeptala se Mirky sehnuté do otevřených dveří.

„Do Snětína.“

„Jo, tam jedu taky.“

Mirka si k ní přisedla. Povídaly si. Byly si vzájemně sympatické. Slovo dalo slovo a začaly spolu bydlet.

Mirka vyzkoušela, jaké to je být lesba, ale po nějaké době ji to omrzelo. Dala své partnerce kopačky a venku se nechala ojet prvním chlapem, který ji o to požádal.

Prahla po změně. Počkala až jí vyprší zaměstnanecký poměr a napsala román, z něhož se krátce po vydání stal bestseller. Zbohatla a rozhodla se otěhotnět. Vybrala si za tím účelem pitomce s abnormálně velikým mrdákem.

Svoji dceru pojmenovala Larva. Vypadala inteligentně. Slintala a hihňala se. Nikdy se neměla dovědět, kdo byl její otec. Mirka se ho na jméno nezeptala. Ne že by zapomněla, či ji to nenapadlo, ale protože ji to nezajímalo.

Své dítě vychovávala sama. Rostlo jako z vody. Bylo krásné a zdravé. V pubertě ji však pořádně nasralo. Chovalo se jako utržené ze řetězů. Bylo natolik cynické, že si dovolilo revoltovat proti systému. Účastnilo se demonstrací, nejedlo maso a přálo si světový mír.

Za pár let to Larvu přešlo. Zklidnila se a přibrala. Našla si normálního muže. Byl to zakřiknutý bankéř. Prokazatelně trpěl silnou neurózou. Pořád se třásl, byl přecitlivělý a mírně paranoidní. Přesto se k sobě dobře hodili. Vytvářeli obraz dokonalého distingovaného páru z řad lepší společnosti.

Mirka z nich měla velkou radost. Dál brala drogy, byla bezstarostná a spontánně náruživá. Vydrželo jí to až do devadesáti. Tehdy ucítila, že na ni jde smrt. Ještě než natáhla bačkory, napsala filosofickou knihu, jež se svým obsahem dotýkala samotné podstaty projeveného jsoucna.

Na poslední cestu si Mirka smotla joint. Zpukala se a opustila své tělo. Nadnášena raušem se ubírala přímo do ráje.

24. října 2011

Petr Měrka