Písmák Pěst proti všem
Sadistický pohled
je poslední dobou moderní.
Připomíná to masturbaci
bez obrazotvornosti,
Praha, březen 2015
Vždy, když vystoupím u zastávky Koh-i-noor,
na chvíli se zastaví srdce.
Semknuté paneláky, radnice Prahy deset,
jako betonové boxerské rukavice.
Praha 2015
A pokračuješ vkrasojízdě…
Na ledu, na blátě.
Vzimě jsi tak šedivá, schovaná vkultuře
pro lidi vbrýlích.
Praha 2014
Strach začíná někde vpatě
a končí vušních boltcích.
Strach je druh hovoru o koruně
o tečce na hrotu náboje,
březen/duben
pátek
Na obličej napíšou láska
ve tvaru kosočtverce.
…a ústy malují ó –
2012 říjen 20-22
sobota
Je příliš mnoho konců
a úsměvů,
co nemohou mít nic společného
2012 říjen 1-7
pondělí říjen
Setnout jim hlavy.
Prostředníčkem zvýraznit tvary
a postoj uprostřed Evropy.
2012 srpen, září
středasrpen
Bílé myšky skáčou do klínů –
stále daří se psát do zátylků
sbohem.
KDYŽ ZASTAVÍ SE; NEJDOU
Co zdá se přirozeným,
když žije kalným způsobem.
Milovník prázdných talířů
dorazil poslední sousto.
ILUZE MOCNÝCH
A na kov vaří se;
letní exploze,
francouzské líbání
a švédské stoly.
STŘEPY NA PODLAZE
VELKÉ AŽ OBROVSKÉ
Svíjíme se, jako plast na slunci,
svíjíme se, jako opékaná slanina,
svíjíme se,
HRY S NÁHROBKEM MÉHO JMÉNA
TICHÉ NEHODY
Odzvonit dobré,
nechat jen kosti
a třísky vdlaních
Dehtová pole
Jen trochu teroru – kapičku, jen co smočím na špičku jazyku, abych ochutnal – naposled, výraznou chuť tabáku.
Jelikož jsem přestal kouřit – pozdě, dveře zavřené i zevnitř, já potopen vnechuti hledám náhradu vjaterních skvrnách, snažím se vnich číst svou budoucnost, jako vkávové sedlině – jde to. – vidět vpřed skrze záclony mlh, jenž jsou nešťastným produktem mé nevědomosti a páchnoucích nánosů na plicních stěnách; přestal jsem kouřit, před několika dny, bylo to mé vlastní rozhodnutí – spontánní, skutečné – opravdu, ze dne na den. – dá se odtrhnout pupeční šňůra, aniž by dítě řvalo strachy a bolestí – dá se to, provést ten nejradikálnější, nejbrutálnější krok vněžné pohlazení nového dne, aniž bych zakašlal a nevyplivl černý hlen, dá se to.
PLIVEME, MILUJEME, NENÁVIDÍME...
POSLEDNÍ
Nasedáš do vlaků;
rozděleni vpověstech
slyšíme příběhy o tvářích,
Kde je zakopán pes
Tichá, nikým nerušená noc, hladová, trpící, chce nějaký ten soucit, jen trochu, kapku kterou ztratíte, když říznete se do prstu – kap, kap – tříští se rudé kapky o dlažbu špinavých chodníků – kap, kap – daruješ víc než musíš. Jak krásně se mísí se zrnky písku, jak dokonale se pojí, jako těstové kuličky sjátry, stvrdými játry od chlastu, byli vyrvány vzbouřenci, jenž zapomínal vtichu své opilosti – prohrál, prohrál své sté narozeniny. Děkujme, děkujme, to je náš úděl – děkovat všem, co prošli kolem nás a nedali nám facku za to, že jsem – jsem ,my zde a oni tam, nebo naopak, jak se to pozná vparném létu, kdy stávají se různé nehody mentálního tipu, také tělesné. Nabili jsme pušku prachem a střelili se do prstu – schválně, aby krvácel nám na nahé tělo – otřesné, vočích mravní společnosti otřesné, vočích ubohého, nedokonalého tvorstva otřesné, copak to jde, kapat.
Sny
,,Prosím, pojďte dál, odložte si a udělejte si pohodlí, jak se vám líbí. “
,,Kde je pohovka, kam si mám lehnout. “
,,Ale jděte. Ty časy dávno minuly, takové spartánství – dnes je mezi námi naprosto intimní, přátelský vztah, kdy sedíme přímo naproti sobě, jeden druhému si věříme, sobě rovni, bez hranic, rozdělení, díváme si do očí, přímo bez jakýkoliv zábran, už není pacient, už nejsem já, já jako – no vždyť víte.
RVAČKA SE STAROU DÁMOU
NENÍ NIC HORŠÍHO
Král vpodivnostech;
nad sametem klečí vrah
a dusí se astmatem.
Čtení deváté...
. obecné problémy z říše ptactva
(naučné povídání z opilosti)
Není mnoho takových podob, jako podob z černobílého filmu, není mnoho takových kurážných převleků, jako když na tebe vykoukne nahé srdce s dýkou a zabije tě, protože příliš dlouho jsi se díval, příliš dlouho zbabělče. Je to chudé území - taková láska, kde kdo z nás, z nás těch, kteří voní, páchnou zbytečným slibem už nikdy, kde kdo z nás trpí,dusí se za myšlenku na opačné pohlaví. Na takových polích naleznete mnoho mrtvých, hromady rezavého šrotu a spoustu krkavců s kladivem, jak vytloukají zlaté zuby.
STUDIUM SLOV
Přijdou si na své –
piloti kamikadze,
když trhají růže
na palubách letadlových lodí.
Čtení...
. píseň zvětralého piva
(o živočišných druzích, jenž nachází se v mlze)
Je to takové cukrové vrkání to milostné povídáni, krátké zprávy na lavičkách v parku L + M = VL, ale co k tomu dodat.
Je tu znovu čas, kdy řekneme si - ne.
Kocovina
Ve víně našel jsem si zalíbení,
pijme na zdraví, pijme.
až do kuropění.
Opijme se - Já a mé mihotání,
Písně mrtvého muže
Utek jsem ze hřbitova do hospody,
jen na pivo a rum,
a pak zase pěkně zpátky - mezi hroby.
Co mě sere nejvíce.
Zásoby
Máš – nemáš, dáš – nedáš, nevadí, jen když zůstává oční kontakt a slova, která se skoro hádají sami se sebou, zrcadla, ach smlouvání, tak nazval bych to, handl – máš, dáš, nemáš, půjči si; a uhádáš, ty malé drobné rozmary, přáníčka, rozumy narozené vtvém nitru někde hluboko u tvého srdce nebo pod ním. - někdy za minulé noci. Tenčí se zásoby, menší se hromada, nikdo nepřidá ti, spíše naopak, ještě si vezme – jak smutné, jak smutný konec, hrdina, co vskrytu své zbroje sdrakem bojoval, uhádl tři hádanky, přemohl čaroděje a dostal se až kzlaté kleci; řekněte vy – vinné myšlenky, proč se tak chytáte za pačesy, jsme snad na tržišti a my, vy jste trhovec, promiňte, nevšiml jsem si, oči mám stále zavřené už od narození, jak mohl jsem vás nepřehlédnout, smím-li podotknouti, protože je to velmi důležitá věc – informace, indicie, stopy vedoucí kdopadení nejhoršího zločince znejhorších – mě (dovolím se vám popsat pro lepší, úplnější představu. Jsem psanec, štván psy, všemi druhy, plemeny, kteří mně utekli tam, ktomu tmavému lesu – nechytí mě, oblečeného do pruhů zbídy a zoufalství, jsem zarostlý, nejméně týden neholen, ale je zcela možné, že je to více, těžko měřit normálním časem, když objevil jsem se zde, rozcuchaný svrabčím hnízdem, zatím jsou jen čtyři, ale určitě přibudou, přeji si větší rodinku, početnou, hlasitou, když už já ztratil jsem ten znejcennějších hlasů).
Poprava rozumu
,,Jsem opravdu blázen. “
,,Opravdu. “
,,Ano, jsem si tím jist. “
,,Jak se to pozná.
PŘÍPITEK ZE ZAČÁTKU ROKU
Mohu se zeptat,
proč jsem hmyz,
když průvod
zahnívá uprostřed pochodu.
ANATOMIE STŘEV
PLONKOVNÍ MILOVÁNÍ
Bradavky
jako létající talíře,
nadržený vesmír
KONEC SMYSLŮ V PĚTI BODECH
ŠPATNÉ
Svět zaříznut vrozkroku
děsí se těsného prádla;
asi tak o dvě čísla.
VÝROBEK ZE ZUBNÍ PASTY
OPILÁ KOSMETIKA
Epilační stroje
tahají za třísky.
Kroutí se struny,
Katastrofy suchého klimatu
Je horko – asi, poznám to. Jak poznají se malé mrtvé mušky, co cyklistům zůstávají za zuby a jejich úsměv je stejně odporný, jako úsměv mrtvoly, která dnes vstala ze svého hrobu, po té zapomněla usnout. Jak si dnes ustele, když pilný hrobník všechny hroby zahrnul těžkou hlínou nasáklou deštěm, až na jeden, poslední, a ten je můj – díky bohu nebo mám se bát (jaro vmém srdci dávno odzvonilo hranu, zimu, tu bídnou zimu jsem raději přeskočil a na stříbrný špendlík, do sbírky unikátních mršin, jsem rovnou napíchl horké, dusné léto, abych nahý, prostě jen tak bez ničeho, u vody mohl budit veřejné pohoršení), bojím se – necítím mražení vzádech, ani vkostech, necítím nic příjemného, prostě můj nervový systém zkolaboval někdy brzy na jaře, nenabídl nic jiného, zimy si neužil a teď vlétě se vypařil úplně beze zbytku, změnil se vbílá oblaka, jenž tak líně plují po nebi a mne uspávají.
Bloudím po poušti – asi, poznám to.
KRAJINA ŠÍLENSTVÍ
Kovové peníze
do automatů na žvýkačky,
laskání opuštěných nádraží.
Čekáte.
O existenci nadčlověka
Dobrého dne přeji.
Pozor pánové, vědátoři, informátoři, pokušitelé osudu, šlechtici i jiná důležitá zvířeno, viděl jsem ho, ano, jako teď já vidím vás a vy mne vtomto sálu. Ano zatáhněte smuteční vlajky, dnes je významný den pro mne i pro vás, zatáhněte, ať je tu temno, protože doba je temná, zlá, nepříznivá kušlechtilosti; nechť za mými zády se rozsvítí bílým, až příliš umělým světlem (dokonalý to vynález, jehož počátky se datují vdobě objevení ohně a kopravdovému vrcholu, jakožto kvrcholu himalájském, se přiblížil kolega Edison se svou neskutečnou, skvostnou žárovkou – není to světlo boží, zvolám vnadšení a biji se za pravdu, která je tak slabá vkolenou, shlubokými šrámy se schovává tam vtmavém koutě, posledním neosvíceném místě, určitě celá léta neuklízeného, tedy pánové vzdělaní i nevzdělaní, nechť je dáno pravdě zadostiučinění, i na jiné se určitě dostane, nebojte se, času je mnoho i jízlivých slov je víc než dosti, tvrdých a upřímných ran), opravdu tak bělostným, že jeho bělost a neposkvrněnost, jež promítá se za mnou na stěnu stejně tak čistou, nás jistě překvapí. Teď si uvědomuji, divím se, že to nikoho přede mnou nenapadlo, vždyť právě obraz, který se nám tu vytváří vtak tajemné, starobylé, mrtvé, atmosféře, je tak zřejmý, jest to oni jediní zástupci flóry i fauny, nerosty, snad dokonce, a to se nebojím povědět, zástupci snového světa nadpozemského, opravdové symboly čistoty, jakých se nedočkáte ani včínských prádelnách.
PRŮVODKY PRAHOU
VEČERNÍ PRAHOU
Mačkáš srdce na kameni,
miluješ drsné povrchy,
kde jde cítit tření.
POSEDLOST, O KTERÉ VÍME
Přikryji
podivnost ve světlech.
Končím
vokrajích řasenky.
První rok mého života
Nevím, co se to dělo, na nic se nepamatuji. Jediné, co vím, je, že jsem chtěl ven, povolit ventil, špunt zláhve - naštěrchané, plné bublinek, začít žít. Byla, je zima, nebe je zakryto mraky, já smolař, čerstvě zamilován, opilý a znovu vzkříšen tou zrádnou opilostí, která jest jednou ztěch největších; jak skvěle nedokonalý večer (kalhoty, co nepadnou mi, sako, co nepadne mi, nic není šité na míru), neviděl jsem ani jednu hvězdu na nebi, ani na zemi, jak smutné, nevzpomínám si, nevzpomínám, kdy srdce přestalo bít – nevzpomínám, jak smutné. První rok života – hned zahalen všedi mozkové kůry, jenž skoro okamžitě kornatěla a usychala – pět a hned zas umírat; snad už posté, trochu nuda, vím, ale jisté zábavné věci nemohou přeci omrzet.
Rozbor jemného alkoholismu
Na zdraví, pane a dámo, ať slouží, a kynu oběma knebi plnou sklenicí, dále za ní pokračují oči, myšlenky (vté době znějí příliš vzdáleně, jako by přicházely zjiného světa, zjiné doby, zjiného kontinentu, vjiném jazyce, prostě nerozumím jim, snažím se je ignorovat, spojovat sjakoukoliv činností, teď momentálně spitím, to by mělo neblahý následek otupělosti člověka a to jak ducha, tak i těla), dále pokračuje tělo, ale to už se mi jen zdá, protože dostávám se do určitého stavu necitelnosti, před nímž jsem byl kdysi dávno ve volných chvílích bdělého snění varován, jelikož mé nervové vzruchy si pletou jednosměrky, příkazy a zákazy, čehož následkem dochází ktak častým kolizím, vážným i méně vážným, občas i kúmrtím, což má zase za následek nedoručení zprávy: ,,zvedni se, je čas jít domů, jsi na mol“, pak není se co divit, spatříte-li, někde ve stínu pouličních lamp mou oslabenou postavu, stín, pod stromy opřenou o cosi, co bývalo mou důstojností a zvracím; vduchu říkám si: bože už nikdy (jenže nikdy neříkej nikdy, přesto pravidla porušuji vesele dál; daný nerozvážný slib), a já stím nikdy usínám strpným výrazem budoucího umrlce.
Ale to bych přeskočil. Pěkně od začátku. Jak řekl někdo přede mnou, určitě to byl moudrý člověk, jsem si jist, skoro jist, soudě podle těch velkých písmen na začátku vět, slov, jenž mají nějaký význam, těch velkých slov tak mistrně seřazených schirurgickou přesností, kde sotva najdete místo pro ostří skalpelu, stmelených jejich výstižností, jako se tmelí letitá přátelství, co zrají jako dobré víno, tak bych mohl pokračovat dále a dále, stále vpřed až do nekonečna, což se jeví naprosto zbytečnou věcí, ale dost, dost bylo řečí kolem mísy, jak řekl někdo přede mnou: Na začátku byla žízeň a na konci… no, můžete se dovtípit a netřeba velkého talentu, stačí úplně malý, nepatrný, snad jen kousek, zbytek zkuchyně velkých a nezdolných talentů, kteří staví tento svět na svá bedra a činí ho lidštější více než je zdrávo, stačí úplně malý zakrslík, jen co vejde se za nehty, seškrábnete-li nacákané fleky barev na stěně, kde před chvílí nebo včera večer, někdy jindy, kdysi dávno hluboko vpaměti jste trpěli a teď při procházce kolem ní vypluly dávno utopené vzpomínky a vy ne a ne je zatlačit zpět hluboko do podvědomí.
Těžkosti
Chtěl bych vám vyprávět příběh, takový divný, mělký, nanicovatý, bez hloubky myšlení, jednoduchý, vhodný do prázdna, kde není nic (zmítám se vpodivném pokleku, modlím se sám ksobě, myslím si, jak dokonalý jsem stroj. Miluji jen jednu vůni a snad tisíce náušnic vjednom uchu a připadá mi sexy sluneční den, co nikdy nezačal; není jich mnoho – rozumů, mozků bez chlupů, a dřímota vpravé poledne – jinak nic), příběh vyprávěn na tomto listě se hádá sjeho čistotou, nikdy nezačal přímý boj, jen slova, hašteřivá slova dostala pěsti, ale jakmile je kapkou inkoustu, jen nepatrnou kapkou pera zasažen, ztrácí se panenství a čestní rytíři, poslední svého druhu, se vydají hledat je do hlubokých hvozdů, neboť oni jsou zoufalí milenci rána a mladých dam, jenž nepoznaly těžkosti života; vlastně ženy se vnich ještě nenarodily, teprve se probouzí – ani nemůžou, dokud si neprožijí nějakou tu hořkost, jako já. Pohár je plný, téměř přeteče. Já jsem ta osoba vprvní řadě sedadel, blázen, co nosí barevnou korunu, já jsem čistota, čistý, já jsem skvrna, špína, jenž na sebe plivne a utře rukávem, jsem ten první, co na sebe hodí kamenem, jelikož nejsem věřící.
březen/srpen 2016
A přijdou si pro nás,
a oddělí nás
jako siamská dvojčata.
Duše a tělo.