Muselo to takhle dopadnout?

Muselo to takhle dopadnout?

Ranní mrazivý vítr mi čechrá vlasy, již týdny nemyté, nečesané..

Muselo to takhle dopadnout? Samozřejmě, že ne, ale dnes aby za mne odpovídali už jiní, procházející se kolem nás, trosek, spících na lavičkách v parku u „hlaváku“. Kolem těl bez duše, třesoucích se zimou, přicházejícím „absťákem“, a strachem co bude dál. Který z nás to bude dnes? Který z nás si dnes dojde pro tu svojí „zlatou“? Stejně tak postupně dopadneme všichni, jen udržet pomyslný pořadník. Jinak to ani asi dopadnout nemůže. V létě, v zimě, vždy jsme semknuti u sebe. Vždy na sobě máme dlouhé oblečení. Požádali nás o to. Prý vzbuzujeme strach a nechuť. Jako kdybychom byli nebezpečné exempláře nějakého v laboratoři se vyvíjejícího druhu. Není divu, den co den marně hledám místo, kam bych si píchla.. Při poslední nehodě, s nakaženou jehlou, jsem se musela v nemocnici vysvléct. Přišli si pro mě, ale ne jako pro normální 17letou dívku, s úsměvem. Ale v igelitových zástěrách, gumových rukavicích, a rouškách, jako kdybych byla vysoce nakažlivý virus. I se ke mně tak chovali. Od té doby jsem tam nebyla, to raději umřu. Dřív se na mne chodívala dívat matka, s útrpným pohledem ve tváři, a očima plnýma slz. Už toho nechala.Nejspíš ji deprese donutily zapomenout, že má dceru. Dobře tomu tak, alespoň se ona, maminečka moje nejmilovanější netrápí. Alespoň ona.

Všichni vypadáme stejně, jsme jako samostatný druh, národ,. Stejná bílá pleť, stejně podebrané rány na nohou na rukou, stejné kruhy pod očima a stejně prázdné výrazy. Všichni jsme stejní, stejní ztroskotanci na moři života. Máme jediný rozdíl, každý jsme ztroskotal u jiného ostrova.Spojila nás až společná cesta, plná bolesti a zoufalství, na konci které všichni čekáme drogu.. ale zároveň vysvobození. Proč jen nelze mezi těmito dvěma slovy hledat rovnost? Proč? Přece by bylo vše hned jednodušší. Na první cestu se nás vydá většina, na tu druhou jen ti nejsilnější. Jen ti nejsilnější můžou vyhrát, jen my budeme až do konce života opovrženíhodný odpad..

Takhle to bohužel je, smolím svůj příběh rozkřehlými prsty na okraj novinového papíru. Ne, nemuselo to tak dopadnout.Stačilo být silnější. Stačilo obejmout maminku na otcově pohřbu, a pošeptat jí „My to spolu zvládneme“. Proč jen jsem to neudělala.

A vítr mi dál čechral vlasy, a sušil slzy..