Stojím u baru...

Stojím u baru a čekám…Jenže, na co? Úsměv? Radost? Vysvobození? Pomoc? Stejně mám pocit ,  že to jediný co mě vytáhne z toho pekla je konec světa. Myslím, že všichni to moc dobře znáte, ne? Už je to absurdní. Popíjím další drink. Všechno začíná bejt tak záhadně zkreslený. Těkavým pohledem pozoruju tváře těch neznámejch osob.Představuju si, co je v životě potkalo, jaký problémy můžou mít oni.V hlavě si vymýšlím jejich životní příběhy a to mi pomáhá nemyslet  na ten svůj.Občas se jen  tak tupě usměju a poměrně dlouhou chvilku civim do blba, to když mě napadne nějaká stupidní myšlenka.Co asi ten chudák támhle vzadu?Chodí od jedný slečny k druhý,určitě se snaží vymyslet nějakou strašně ,,cool ´´hlášku jen , aby zapůsobil.Marně.Každá jeho obět musí hroznou náhodou někam rychle odejít.Na záchod,domů, nebo nutně odběhnout za kamarádkou.Je mi ho líto,  přesně si dokážu představit,  jaký dětství měl tenhle smolař.Chytrej, ale od malička ho kamarádi odstrkovali.Ve školce, na základce pak i na střední.Takovej ten ňouma s brejličkama, šprt co na všechny žaloval a nejradši  by všem dával rady ke studiu a slušný výchově.Ten, co chtěl vždycky tak horlivě zapadnou a tím si odradil celou partu.A zkouší to do dnes.Má děsivě starostlivou maminku ,která mu typuju ještě teď ve 40 letech dělá svačinky, zabalí do ubrousku a uloží do kufříku, se kterým stále stejně nudný ráno vyráží do prespektivní práce…

Vždycky mě to  bavilo.Už jako malá jsem se v obchodních domech ztrácela svým rodičům,stoupla si doprostřed konverzace zažraný skupinky lidí a sledovala jejich mimiku, pohledy, gesta…Nevím tak nějak mě to uklidňuje.Jak tu tak sedím a krásně zbytečně ztrácím čas, najednou mi dojde, co když se někdo dívá na mě?Vymýšlí můj příběh? Co on si říka? Chvilku se nenápadně rozhlížím, ale díkybohu jsem všem šumák.Ono taky, kdo by si šel sednout do baru a jen tak civěl.Asi nikdo není takovej blázen jako já.Musím vypadat vážně zoufale. Sedím tu sama,piju jednu skleničku za druhou a tupě zírám na několik desítek bavících se lidí.Tak nějak si dovedu představit tu sepsanou tragédii.Ale co?Neříkejte mi, že vy nikde nemáte depku a chuť se na všechno vykašlat.Nic se vám nechce,nikdo vás nebaví.Jsem si 100% jistá, že ani jeden z vás není pořád bezstarostně šťastnej.Jenže vy ten čas strávíte u televize v peřinách a s čokoládou, co?Je mi to jasný.No a teď, aby vás to konečně začlo bavit čekáte nějakou ohromnou zápletku? Něco, co se do příběhu pravidelně  vkládá.Měla bych vstát a  udělat nějaký neuvěřitelný faux pas nebo by za mnou teď měl asi někdo přijít.Musím vás zklamat. Nemusím vám říkat proč se tak cejtim nebo co se mi stalo, ale právě proto, že jsem to zrovna já,  nikdo nepřijde a já nikam nepůjdu. Tady je mi fajn.Žádný falešný úsměvy,lidská blbost,lež ani přetvářka. Žádný starosti ani nátlak, kterej na mě čeká až vylezu z tohohle pajzlu. I když je tu narváno, jsem tu sama.Jen já a můj naivně vymyšlenej svět.