Dutolebec

Šustění kimon. Já slyším? Šedý strop. Já vidím? Bolest hlavy. Já cítím? Ozvaly se mlaskavé zvuky, jak se k němu někdo blížil a zpocenýma bosýma nohama vydával ty nesnesitelné zvuky. Padla vedle něj na kolena.

„Si v pořádku? Moc se ti omlouvám...“ Mluvila horečně a rychle, takže ji skoro nebylo rozumět. Pokusil se vstát ze země, ale motala se mu hlava a nemohl udržet rovnováhu. Vzala ho něžně za rameno, přičemž nepřestala ze sebe sypat jednu omluvu za druhou, ale neusnesla ho. Naštěstí ho z druhé strany přidržel jeho sparring v bílém kimonu. Nemůžu se tady takhle ztrapnit, budu pokračovat. Rozhodl se, pevně si utáhl zelený pásek a znovu se postavil proti svému sparringovi. Sensei jen přikývl a tleskl na znamení pokračování greplingu. Martin se pustil do svého soupeře, samozřejmě, že vyhrál, ale snažil se zápas co nejvíce protahovat. Nevěděl jistě, jestli by našel novou sílu znovu zaútočit.

Stáli všichni v řadě, jako vždycky než skončila hodina, ona stála vedle něj. Měla stejně zelený pásek jako on, byla stejně stará i stejně vysoká jako on. Ale Martin ji nemohl přijít na jméno. Kvůli ní se ztrapnil. Kdybys nebyla tak blbá a takhle mě nesrazila...! Říkal jeho pohled na ní, když si třel bolavé místo za pravým ušním boltcem. Pohled na brunetu, jež tam zahanbeně stála a studem ani nezvedala oči z podlahy, by zmrazil i oheň.

Ještě než oba odešli z dojo, hlesla: „Odpusť.“ Ignoroval jí a zprudka vyrazil opačným směrem než ona.

Právě objímal záchodovou mísu, když přišla domů z práce jeho máma. Ihned k němu přiběhla a starala se, co se mu stalo.

„Jen sem něco špatnýho snědl.“ odvětil přesvědčivě. Jeho matku tu uchlácholilo, nechala syna synem a šla se koukat na televizi.

Když už Martin neměl ani žaludeční šťávy, kterí by zvracel, odšoural se z koupelny do postele. Hlava ho nesnesitelně bolela. Holky vždycky všechno zkazí. Pomyslel si a křečovitě se držel za hlavu, v níž mu vřelo jak v tlakovém hrnci.

Už i sova usnula, přestalo její houkání, lišky už daly dobrou noc a i vrby přestaly vyzvídat tajemství mladých. Měsíc s hvězdami tančil na nebeském bále valčík. Pomalu a s rozvahou. Všichni už v té vesnici spali. Až na něj. Několik hodin již odolával mučivé bolesti hlavy a nyní i rozbolavělého žaludku (byl ještě několikrát zvracet). Zdálo se mu, že jeho teplota je vyšší než slunce a přece mu byla stejná zima, jako by stál nahý na Mount Everestu. Měl hlad a žízeň, ale věděl, že cokoliv by vložil do úst, by šlo v okamžení ven. Křečovitě svíral polštář v kterém nechával zmizet svůj pláč. Proklínal ji.

Jeho bolesti sílily, ale on se nevzdal, neměl sice sil vstát a nějak si pomoci, ale ležel na své propocené posteli s polštářem v rukou, zatvrzelý, že to překoná. K ránu křeče nabyly intenzity a on odpočítával sekundy do rána. V hlavě mu běhaly tisíce obrazů: vzpomněl si, jak s bratrem poprvé rybařili, jak ho rodiče vzali na Pražský hrad... a když do pokoje vešel jeho bratr, jemu nápadně podobný, se stejnou černou kšticí na hlavě, nebyl si jistý, jestli se mu to nezdá. Sedl si k němu na kraj postele a tiše pošeptal:

„Nevím, na koho tady celou noc machruješ, že to vydržíš, ale já tě už dýl trpět nenechám.“

Martin mu chtěl poděkovat, ale z jeho vyprahlých úst se ozvalo jen suché skřípání. Tomáš se konejšivě usmál, poplácal mladšího bratra po rameni a někam zmizel. Martin jaksi vnitřně cítil, že teď už bude všechno v pořádku, věděl, že Tomáš mu nějak pomůže, věděl, že už nebude trpět jako zvíře. Snad se mu i ulevilo, avšak než přijela sanitka, omdlel.

Probudil se na nemocniční posteli. Pomalu přizpůsoboval svůj zrak nepřiměřeně vyběleným stěnám nemocničního pokoje. Na dvou židlích vedle sebe spali jeho rodiče, navzájem do sebe zapleteni. Na posteli vedle něj seděl Tomáš.

„Dobré ráno Šípková Růženko.“ Zašeptal Tomáš, aby nevzbudil vystresované rodiče.

„Nech si toho.“ Zabrblal Martin a schoulil se znovu do kousavých peřin.

„No jo, já zapomněl, že musím bejt hodnej na našeho Dutolebce.“ Škádlil Tomáš Martina dál.

„Cože?“ Podivil se Martin a začal jevit zájem o svůj zdravotní stav. Tomáš se jen poklepal na spánku. Martin si instinktivně sáhl na hlavu a zjistil, že jí má celou obvázanou.

„Jak dlouho tady už sem?“ Zeptal se Martin, jelikož netušil, jak vážné jeho poranění bylo, nebo spíš ani netušil, co to vlastně bylo.

„Pět měsíců.“ Odvětil Tomáš s kamenou tváří. Martin se vyděsil. Pět měsíců? Co se všechno neudálo, to už je tedy po Vánocích, už je nový rok...už je...počkat.

„Co je teda za měsíc?“ Zeptal se Martin s hereckým umem, takže nebylo vůbec znát, že na bratrovu lež přišel.

„Počkej, teďka je...no fajn, dostal si mě, seš tu teprve druhej den. Včera tě ještě stihli operovat a vysát ti mozek. Takže brzo půjde naše Dutolebka domů.“ Bratrsky Martinovi rozcuchal černé vlasy, ale ten jen sykl bolestí.

V tom se pomalu začaly otevírat dveře do pokoje a vešel starý šedivý pán s vousem, co spíš vypadal, že hrál v Mrazíkovi Dědečka Hříbečka než jako doktor. Mile pozdravil a to už se vzbudili i Martinovi rodiče. Matka ho začala okamžitě objímat a on se jen zoufale bránil.

„Jemně prosím, chirurgický zákrok v tak složité oblasti jako je mozek nesmíte brát na lehkou váhu.“ Pronesl hlubokým hlasem doktor.

Matka obou chlapců tedy uspolechla a sedla si opět na židli vedle otce, který se uskromnil pouze na „Jsem rád, že ses probudil.“

„Jakej zákrok?“ Ptal se Martin se strachem v hlase.

„Když tě k nám ráno přivezli, ihned mi došlo, že krvácíš do mozku. Díky rentgenologickému vyšetření a CT, jsme ti přišli na epidurální krvácení a na poměrně malý hematom, který jsme ti již vyoperovali.“

„Bude mít nějaké trvalé problémy, pane doktore?“ Ozval se otec, který držel za ruku svou ženu, která za tu noc snad zestárla o deset let.

„Možná bude mít problémy s nespavostí, může také mít problémy se soustředěním, řečí, hybností, také intelekt se může změnit... jak říkám, mozek je velmi složitý orgán a nikdo dopředu nedokáže dohadnout, co udělá...“

Matka se dala do pláče, zato její manžel hrdě zachoval kamennou tvář.

„Dutolebec.“ Pronesl posměšně znovu Tomáš.