Příběh se začíná ze tmy s časným letním ránem.

Skupina vojáků v amerických pěšáckých kombinézách, v bílých helmách a s bílými pásky s písmeny MP na rukávech, postává kolem dvou zajatců v uválených italských uniformách.

Poněvadž se ve filmu ještě jednou objeví, dejme těm dvěma ustrašeným třicátníkům sedícím na zemi jména. Pietro. A Paolo.

Jeden z nich gestikuluje ke strážným o cigaretu.

 

Jitřní scéna na italském letišti americké základny v městě Foggia těsně před úsvitem dne 7. července 1944 pokračuje opodál skupinou mechaniků v overalech, kteří dotírají bílá písmena napsaná podélně za špicí trupu letadla bombardéru flying fortress Boeing B 17 G.

Z úvodní tmy okolí se postupně objeví od původního MAN celý bílý nápis GERMANY, na nějž zálibně z povzdálí pohlíží i 10 mužů posádky bezprostředně připravené k bojovému letu.

Ve světle modřistých kombinézách jak obloha dosytosti napitá kyslíkem i s baťohy složených padáků, rozvinutí jejichž bílých mráčků v příštích hodinách si přejí úplně ze všeho nejméně.

– Jo, nevypadá to takhle špatně, – aby přišel na jiné myšlenky, pronese radši jeden z nich.

– Už vidím toho nácka, který to nahoře uvidí, jak zůstane v šoku, – předvádí jiný šilhání.

– Střílet do vlastního koše, tak to si bude muset chvilku promyslet. –

– A tenhle odklad bude stačit, abychom si zachránili životy, že, Bille, – obrátí se pilot Ray, který bude za pár hodin mým otcem zajat, na zadního střelce W. J. Macka, který naopak kdesi na Moravě dopadne jediný z nich na zem uvnitř vraku, už mrtvý nahoře náboji vystřílenými z kulometu německé stíhačky.

– Dostanu ho jako holuba na střelnici, krrrrch, – holedbá se gesty v ještě dobré náladě zadní střelec seržant Mack.

– Jen aby si to náhodou nepřečet jako MEG RYAN, – podotkne skepticky jiný z nich.

– Jak to zas myslíš, Wiilly? –

– Po písmenech se to dá číst jako anagram. Zkus si to! –

– Hele, co to je anagram? –

– Slovo, ve kterém písmena toho původního jsou napřeskáčku. –

Po chvíli soustředěného ticha, kterýsi z nich hlesne: – Fakt. –

– Žádné nepřebývá a žádné nechybí... Meg Ryan. … Em, í... – kvůli vysvětlení kolegům ukazuje prstem a speluje.

Ověřují. Počítají na prstech.

– Meg, to je snad Margaret, že? –

– Jo, Maggie, dívka ulice. –

– Magii sem takhle poránu netahej! Nejseš zrovna čaroděj ze Země Oz, – zasekne nervózně kterýsi jejich zábavu.

– Nějaká kurva, jo? – snaží se křečovitě překonat náhlé mlčení jiný.

– Málo čteš. –

Jejich dalším případným výkladům a hádkám rázně zamezí náhle vystřelená světlice, do jejíhož světla první pilot Lindbloom pronese: – Tak jdem na to, chlapci! Třebas nás tam nahoře bude chránit nějaká nádherná holka! –

Jeden přes druhého bezděčně pohodí záchrannými ranci na zádech a rozejdou se k letadlu.

– Hallo, Meg, – zasalutuje pilot Ray rošťácky a odhodí na trávu napůl rozkouřenou cigaretu.

 

Při pohledu na zbývající délku toho nedopalku jeden ze zajatých Italů opodál jenom vzdychne.

Zatímco druhý je ráznou nadávkou až do posledního pekla prokleje.

 

Končila se sena a tu na Slovácku zbýval letos do žní ještě nejmíň týden, dopolední slunce hřálo do kopečka nad dědinou osázeného dlouhými pásy řádků vinohradů.

Prostor mezi nebem a zemí spojoval barokní kostel nade vsí.

Na kterési ze zelených rolí se mezi vinorodými keři lopotil můj otec, protektorátní četnický strážmistr, svlečený v plném slunci do půl pasu.

Byl všední den, úterý, dokonce měl napsanou dovolenou, a tak byl velmi překvapen, že odkudsi slyší sobě známý stále se přibližující zvuk motocyklu.

Vehikl s basbarytonovým prskáním dojížděl stále namáhavěji do kopce, otec za jeho řídítky rozpoznal samého štábního Báču, velitele četnické stanice.

Když motorka v khaki barvě dojela až k otci, štábní vytáhnul z útrob sajtky do rance sbalenou uniformu, včetně helmy, vysokých bot a pušky, a se zasalutováním příkázal: – Stavil sem se u vás. Obleč se! –

– Šak mám snad dovolenú, – ohradil se otec.

– Všecko tu má okolo, co má nohy... Neblázni, Bohušu, gestapo vyhlásilo pohotovost, – pobízel rukou k uniformě velitel.

– Co mi je po tým? –

– Před hodinu spadnul za Velehradem bombardér. –

– Jejich? –

– To bych tě s tím přece tak nehonil... Americký. –

– Co s tím my máme společného? Přece to je jiná stanica, – snažil se vyvázat z úkolu otec.

– Zhruba 10 jich ještě za letu vyskálo. Vítr je dneska silný. Podle směru je to mohlo zanést i sem k nám. Gestapi se rozlezli všude. –

– Sakra práce, – syknul otec: – Mám to tu všecko rozdělané, a jeden aby zase šel kamsi do řiti! Dej to sem, – natáhnul se rozčílený tenkrát po přivezeném ranci.

 

	MACR 6862  – hlášení o ztrátě posádky
Pilot	2./Lt. Edward M. Lindbloom	-Pow (Prisson of war)
Copilot	2./Lt. John M. Sant	-Pow
Nav	2./Lt. John S. Beatty	-Pow
Bomb	2./Lt. Raymond O.Edger	-Pow
Ut	T/Sg.T Harold L. Cruca	-Pow
Rg	T/Sgt. Lawrence W. Shinnick	-Pow
Bt	S/Sgt. Colonel L. Duncan	-Pow
Lw	S/Sgt. William J. Allen	-Pow
Rw	S/Sgt. William E. Roberts	- Pow
Tg	S/Sgt. William J. Mack	-Kia (Killed in action)

 

Já se narodím teprve až za necelé 3 roky, zatímco ti dva se tenkrát řítili na mašině úvozy s vrchním Báčou za řídítky.

Rozhlíželi se po okolí, co kdyby, zdali třeba už hned na samém začátku nějakou náhodou nesplní jejich úkol.

 

Na úplném konci louky poslední před lesem sajdkáru v barvě vojenské khaki pro jistotu znepohybnili tím, že ji společně dostrkali do křoví a pokryli nalámanými větvemi.

Ovšem ještě předtím ze všech tří kol vypustili vzduch.

Ventilky si s výrazným gestem určeným jako tajemství pouze pro mého otce strčil vrchní strážmistr Báča do kapsičky blůzy uniformy.

Nakonec pečlivě schovali kdesi opodál i pumpičku.

Ještě obě skrýše zkontrolovali pohledy, zapálili si cigarety a mohli odejít.

 

Pak už šli spolu lesem, s puškami před sebou skloněnými v pohotovostní poloze, na sebemenší šelest připravenými ke střelbě.

Rozhlíželi se, nemluvili, co bylo potřeba si už předtím řekli cestou.

 

Když došli na rozcestí, sundali si a hřbety dlaní vytřeli přilby, vrchní Bača vytáhnul zezadu z kabely na řemenu mapu a vydal pokyny:

– Sraz za dvě hodiny tu. Víc toho nestihnem. A když, ani oni dojít dál nemohli. Ty sem napravo. Já to vezmu tady, – ukázal rukou za levý okraj lesní cesty.

– Ukažte, – nahlídl i otec do mapy. – Ten les tady všude vypadá na té speciálce ku všeckému jako čarodějnice, – zhodnotil.

– Rozdělit se je zakázané. Domluva mezi námi je snad jasná, chtěli jsme obejít co nejvíc. –

– Jaké máme heslo, kdyby se mě někdo ptal? –

Veliteli na odpověď stačila chvilka: – Já dneska. Ty úterý. –

– Tak na cosi takového bych teda sám fakt nepřišel, – ušklíbnul se otec.

Sice by býval ještě rád cosi přištěkl nazpátek, ale velitel ho předešel: – Na, – nabídl mu smířlivě cigaretu.

 

Nad mapou si zakouřili, cosi si gesty vzájemně vysvětlili o okolí, pak si v poznovu nasazených filcových přilbách ze zvyku zasalutovali a rozešli se každý jeho směrem.

 

O chvíli potom už můj otec šlapal sám přikázanou trasou, beze strachu, napjat pozorností, když vždycky se mi vybavuje jako zarytě oddaný službista.

Jak dlouho šel a rozhlížel se, jistě mi jako klukovi vyprávěl, tenkrát ovšem znenadání zaskočil za nejbližší kmen.

Intuice mu napověděla, že v tom krmelci opodál se skrývá chlap.

 

Popisoval jsem otcovu předešlou cestu, jak kdyby šel lesem někde v kopcích hor po kamení a lesním humusu a pod nohama mu občas zapraskla smrková větvička. Přitom porost polešovických Kolébek tvoří zejména olše, neboť vše zdejší se rozkládá na luži. Všude mokro čvachtající pod každým došlapem bot, i kdyby sis dával co nejvíce záležet, víc a víc se mu ani dýchat nechtělo ten vzduch plný horké dusicí páry jak někde v prádelně.

Navíc na mapě vypadají shora Kolébky jako zelený obrázek shrbeného těla jakési stařeny, čarodějnice, což taky na náladě ani protektorátnímu četníkovi nepřidá.

Poněvadž otci i přes opatrnost pod šlápotami vysokých služebních bot občas čvachtlo, každému pozorně naslouchajícímu se zveřejňoval zdaleka.

Opodál zhruba půl kilometru odjakživa vedla hlavní císařská železniční trať Vídeň – Krakov.

Zrovna teď zapískal za lesem a mokřinami vlak.

Zřejmě na srnu, jindy na tomhle místě nepíská.

Otec se maně podíval na hodinky a ještě více se soustředil.

 

Stál chvíli zakryt kmenem olše a přemýšlel.

Vyhnout se údělu nedalo, minout skrýš nemohl.

Vždyť v patách se mu mohl objevit jadgkomando, a za takové opomenutí mohla být sekyra.

Jedna smrt jako druhá, měl to nastejno. Tak si zapálil svoji poslední.

Mezi šluky pozoroval okolí.

 

Potom si otřel dlaní čelo a vytřel uvnitř přilbu, párkrát si ji usadil na obloucích nad ušima vystříhané lebky, aby získal ještě čas, a když už opravdu nebylo zbytí, odjistil pušku, natáhl závěr a kmen od kmene vyrazil přískoky ke krmelci.

 

Jak se k němu takto nebezpečně blíží, pozoroval ten druhý muž. Ležící natěsno ve žlebu krmelce Asi pětadvacetiletý voják Ray v americké světlemodré letecké kombinéze, který, poněvadž tak jak i on neměl vyhnutí, dal o sobě vědět v jedné chvíli ticha mezi otcovými manévry tím, že s hlasitým cvaknutím natáhnul závěr pistole.

 

Tímto dodaleka slyšitelným zvukem mezi nimi nastala remíza, jeden mohl kdykoli zastřelit toho druhého.

Můj pozdější otec toho roku v květnu 44. oslavil čtyřiatřicátiny. Pouhých 34 mu tenkrát toho léta bylo a určitě si to teď v lese řidnoucím směrem k pasece kolem krmelce důtklivě uvědomoval.

Jak dlouho tahle prodleva bezvýchodného napětí mezi nimi oběma byla dlouhá a jak dlouho popisované napětí mezi mini ti dva herci dokáží mezi sebou udržet, i já sám se dozvím až ve filmu.

Mohl by vystřelit do vzduchu a přivolat pomoc, a málem už pušku zvedl hlavní k nebi, ale ihned mu došlo, že přece není sráč a zbabělec.

 

Otec nakonec tenkrát ustoupil zpoza kmene na půl těla s puškou v obou rukou skloněnou k zemi.

Chvíli vyčkal na následky, potom si zbraň přehodil přes rameno a zavolal hlasitě česky: – Já nejsem Němec! … Ty tam! Slyšíš?/ Kurva! Nestřílej! –

Chvíli se nic nedělo, otec stál neozbrojen, letec ze země kovbojů si taky všechno rovnal v hlavě, zalehlý nadél ve žlabu krmelce. Nakonec malounko zvedl nad prkna a kuláče pravou ruku s revolverem, pokynul jím otci a zavolal: – Come on! –

A aby dal důrazněji najevo, jak se zbraní svede, párkrát s ní zatočil okolo prstu jak filmový Buffalo Bill.

Otec, z něhož stejně tekl pot všemi otvory, si na důkaz, že dopříště nebude pouze služebně horlivý, rozepjal horní knoflíky blůzy uniformy i knoflíčky kacabajky pod ní.

 

Když se v obavách, jež skrýval, došoural v plné pozornosti až ke krmelci, letec už v jeho žlabu seděl. Pokynul rukou, aby si otec sedl vedle něj.

 

Byli chlapi, otec cizinci v rozpacích podal pravici, letec odpověděl stejně, stiskli si dlaně, otec se přesto pro jistotu vedle sedícího opřel o žlab.

A pro mě začala ta jedna z nejbáječnějších chvil mého života.

 

Nevěděli v rozpacích jak dál, nakonec letec sáhnul rukou ke kapse na blůze. Otec okamžitě reagoval přizvednutím pušky.

Letec pohyb přerušil a zeptal se: – Do you want smoke? –

A poněvadž otec nerozuměl, pilot naznačil dvěma prsty před rty kouření.

Otec kývnul a zcela neřízeně sáhnul k uniformě pro kuřivo. Pilot byl však o moment rychlejší, měl totíž kapsu na zip, zatímco otec na knoflík, a vytřepl směrem k otci krabičku: – Try our stuff! –

­– Počkej moment, – řekl otec, vyhrabal z kapsy hnědavý paklík jeho protektorátních retek a nastrčil k výměně.

Vyměnili si cigarety, očichali je a pilot jim oběma škrtnul zapalovačem, ale vzápětí, při prvním zatáhnutí, se tím protektorátním senem rozkuckal. Kdyby býval chtěl, otec ho teď mohl docela lacino mít, stačil jen jen kopnout nebo praštit a nasadit pouta.

V záchvatu kašle pilot odhodil cigaretu do trávy. Což ovšem otci přišlo ve válečném přídělovém systému všeho zboží na lístky škoda, namísto aby zatýkal, radši se zohnul, sice si vzápětí uvědomil, že se stává bezbranným. Přesto pohyb dokončil, zvedl, špičku odhozené cigarety nacvičeně uhasil mezi bříšky dvou prstů a zastrčil ji do kapsy blůzy, jak náležela pro kuřivo pro všechna použití i účely.

– To je teda strašné svinstvo, jak to můžete kouřit – zhodnotil pilot se slzami v očích: – Nezlob se, ale dám si radši svoji. –

Vyklepl si s balíčku, cvaknul zapalovačem, a teprve teď blaženě natáhnul kouř.

– Půjč mi to, – natáhnul otec ruku po zapalovači, a když si ho zblízka obhlídnul a naprázdno párkrát škrtnul, vrátil ho zase nazpátek: – Dík. Tak to tu nemáme. –

A ukázal mu svůj, vyrobený z z nábojnice velkorážného protileckého kulometu, u jejichž roty v Levoči sloužil před pouhými pár roky jako délesloužící četař.

Letec si prohlídnul tenhle exponát, taky zkusil zaškrtat, čichnul ke smradu kradeného benzínu, když vracel nazpátek, pronesl: – Fajn. –

– To jsem mejd já, – pochlubil se otec.

– Of course, – podivil se upřímně pilot.

 

Kouřili, dívali se jeden na druhého, nemluvili.

Otec si vychutnával první jeho kamelku v životě.

– Camel take you throught all your desert, – pronesl do němoty zdráhavě pilot slovy dobové reklamy a povzdychnul. Čemuž otec v jeho jazyku nerozuměl a nechápavě přizvedl obočí.

Proto Američan nakreslil prstem ve vzduchu velblouda, pak si uvědomil, že vlastní ještě názornější pomůcku a plácnul se do čela: – I´m fully! Excuse... –

Vzápětí prstem na žluté zvíře na krabičce a zvýraznil: – The camel. –

Zbývalo jen otci mimikou a gesty vysvětlit slovo take.

– Camel take you throught all your desert, – zopakoval slogan pilot ještě jednou, poněvadž jej v jeho situaci tady jako smysl úplně nejsprávněji pochopil.

 

Když si v nastalých rozpacích prohrábnul levou rukou vlasy, otci zase cosi neuniklo, i hned se tázal: – Co to je? –

Pilot nerozuměl, nechápal, co nastalo, přesto dovolil otci, aby mu z levého zápěstí odhrnul rukáv a přitáhnul si před oči ten obdélníkový předmět málem až k lokti, který si otec potom celý čas až do své nechutné smrti připomínával jako báječnou představu civilizace.

– That is compass, – malounko se udivil letec tázán s takovým zájmem na tak samozřejmou věc.

– Kompas? – nedůvěřoval můj otec a proto přikázal: – Ukaž! –

Uchopil oběma mužovo zápěstí, a protože se mrknul na svoje hodinky, pilot se domníval, že mu chce počítat puls: – Excuse, I´m not ill. –

Otec nedůvěřivě zblízka u ucha poslouchal své hodinky, tikaly, třebaže ukazovaly o hodinu méně nežli ty pilotovy v krabičce na předloktí vedle kompasu. Ukázal prstem na ten rozdíl mezi dvěma časy.

Pilot po chvíli pochopil.

A pak se otci snažil vysvětlit, že američtí vojáci mají v Evropě ciferníky nařízen na světový čas.

 

Tátu ten kompas veliký na půl lokte na levém pilotově předloktí zaujal a projížděl ho očima předmět po předmětu.

Krabičku cigaret poznal, ale na to cosi v ampuli vedle ukázal.

– Poisson, – odvětil nevzrušeně letec.

– Cyankáli? – otázal se stejně věcně protektorátní četnický strážmistr.

– For me, – vysvětlil s hranou ladabylostí pilot.

Nato sáhnul ke kompasu, a otec by mu nebránil, ani kdyby si zvolil ampuli.

Jenomže ten druhý vylomil čokoládu a rozdělil ji napůl.

– Chocolate. –

 

Vychutnávali ten kousek, cucali kždý svůj, snažili se na sebe nedívat, nemluvili.

Oba věděli, co musí následovat, obklopoval je svět.

 

Nakonec kdesi v dálce zase zahoukal vlak.

Otec se maně podíval na hodinky, pak si uvědomil čas a pohlídnul na pilota.

Ten nabídnul z krabičky camelek, nejdříve hodlal z té původní, ale pak sáhnul do jiné kapsy pro novou. Rozball, vyklepl špičky cigaret, nabídnul a oběma zapálil. S prvním výdechem pronesl zahořkle: – Camel take you throught all your desert. –

 

Když dokouřili, pilot úplně samozřejmě vyndal z pistole zásobník a obojí podal otci.

S jeho pomoci se vyhrabal z bezpečí hlubiny žlabu.

Chvíli si otíral oděv od smítek.

Otec mu nastavil svoje zrcadélko a půjčil hřeben.

Pilot se s nepředstíranou péčí chvíli česal, vlasy maje sestřižené velmi nakrátko.

 

Ve dvojici, otec mu nespoutal ruce, vyšli paloukem zase do světa obyčejnějších situací jednoho červencového protektorátního úterý.

 

Potom šli mezi stromy vedle sebe nazpátek směrem k rozcestí, otec eskortovanému letci ani teď nenasadil pouta.

Na smluveném místě už na otce nějakou chvíli čekal vrchní strážmistr Báča, který s prvním pohledem na ty dva ukončil ihned vstával, rád, že vidí otce živého.

Dokonce je oba dva.

S pohledem na příchozího zajatce se také vypjal a zasalutoval.

Američan mu odpověděl s vojenským gestem tak ukázkově přesným, jak kdyby defiloval na nějaké přehlídce.

 

Aby dali zadost disciplíně, následnou eskortu pro případné diváky nebo svědky předpisově zdvojnásobili, v helmě s puškou na rameni kráčel na začátku jejich špalíru nejdříve vrchní strážmistr Báča, za ním šel zajatec s rukama volnýma a rozhlížel se kolem, jak kdyby byl někde na skautském výletě, za nimi šlapal můj otec s puškou skloněnou přesně podle paragrafu eskortního předpisu.

 

Na kraji poslední louky před lesem nejdříve donutili Američana sednout a po uvážení ho upoutali rukou ke kmínku doubku.

Jenomže situaci dostatečně nevyřešili, jak se ukázalo za chvíli. Američan je totiž požádal gestem, aby mu z kapsy vyndali krabičku. Z ní si sice rty vyndal cigaretu, ale nesvedl ji zapálit.

Takže svou nešikovnost vyřešil tím, že z kabičky nabídnul i jim, a jeden z nich mu z protislužby zapálil.

Kouřili, dívali se nerozhodně po sobě, až vrchní Báča znechuceně pronesl: – Tak mu to teda, Bohušu, sakra, odemkni! –

 

Po chvíli už ve trojice společně vysvobodili z křoví motorku, dokonce k tomu zprvu pod dohledem pušek nutili Američana, aniž vlastně chtěli, ale nesvedli situaci s jedním zajatcem líp vyřešit.

Ale jeho jedny ruce byly málo, takže v zápalu a zaujetí činnosti služební pušky odložili.

Když mašinu dostali ven, vrchní Báča vrátil z kapsy na jejich místo ventilky a otec se vydal k další skrýši pro pumpičku.

Pilota nechal s jedním mužem a dvěma nehlídanýma nabitýma puškama samotného.

 

Jakoby se o nějaký sport jednalo, o chvíli později už všichni tři nadšeně foukali pneumatiky, vzájemně se střídali, chvástali a povzbuzovali, opodál odložených nabitých pušek si nikdo z nich nevšímal.

Nepozornosti těch dvou zajatec ovšem využil, nečekaně se dostal k jejich puškám, jednu zvedl a na oba zamířil.

– Hands up! – zařval.

Ti se teda divili a dotčeně se dívali po sobě, jakož si i prsty otírali zpoza límců naráz stékající pot...

 

Pilot pušku sklonil a zeptal se zcela civilně: – Nedáme ještě jednu cigaretu, pánové? –

 

Pilot se sám usadil v sajtně, natáhl obě ruce zápěstími před sebe, kvůli předpisům mu otec nastrčil pouta, otec si sedl na tandém.

Vrchní Bača přidal pravou rukojetí plyn.

 

Trojice v motocyklu dorazila na náves před stavení s cedulí obecního úřadu, kde kromě stráže německých vojáků vyplých u vchodu a dalších několika strážících Američany naložené již na korbě náklaďáku lelkovalo i pár vesničanů, kterým se sice nic při náletu nestalo, kteří však, kromě těch několika zvědavých, se opravdu chtěli mstít.

Dokonce němečtí strážní je museli od náklaďáku odhánět.

Zajatce pažbami začali trestat teprve, když ti se z korby i přes jejich řev a zakazující gesta začali s příchozím kamarádem bouřlivě vítat.

Americký poručík, teď už s rukama v poutech, pokynul otci k náprsní kapse uniformy, aby okolním nabídl z jeho až pohádkově se netenčících zásob cigaret.

A v té chvíli jeden z těch vesnických mstitelů začal sousedy hystericky varovat, ať si proboha neberou, že nabízené jsou otrávené: – Pro všecko na světě vás zapřísáhám, ludé, neberte si, majú to všecko otrávené, Ježíš, Panno Maria! –

Což otec nevydržel a vyťal křiklounovi pořádnou facku.

Aniž komu rozdal, vrátil krabičku pilotovi do blůzy a pečlivě zatáhnul zip.

 

Rouhání proti Bohu by mělo být trestané za každého režimu, takže se mému otci za tu facku ani od Němců nic nestalo, ale tamten dostal po válce šest měsíců podle Malého dekretu, kdo ho udal, co myslíte, kdo?

Přestože měli stejná příjmení a jejich otcové byli bratranci...

 

Když jich v pozdním odpoledni měli sesbírané všechny, že se nikdo nedíval, při jejich odjezdu se otec zbaběle rozhlídnul, a ujištěn, že se nikdo zrovna nedívá, dlaní k helmě zajatcům letmo zasalutoval.

 

Po velehradském okolí těch letců tenkrát četníci s gestapem posbírali celkem devět, tedy až na jednoho celou posádku sestřelené létající pevnosti. Chybějícího našli ohořelého hned dopoledne ve vraku spadlém kousek za dědinou Velehradu nedaleko okresní cesty směrem na Salaš.

Pár dnů je potrápili ve sklepě hradišťského gestapa, co se v kině ani nijak dlouze vzpomínat a ukazovat nemusí, ale čemu by se měl naopak věnovat čas na delší pohled: tomu kousku jejich cesty vlakem nivou podél nedaleké řeky Moravy.

 

Kdy ve vagónu zcela běžného osobního vlaku jsou v celé jejich skupině doprovázeni již příslušníky německé polní policie s kovovými štíky visícími na řetězech na hrudích uniforem.

A kola vlaku poskakují po kolejnicích trati Krakov – Vídeň a nazpátek, a oni zrovna na kousku jejich cesty do zajetí míjejí na levé straně les s názvem Kolébky, a z protějších oken vlaku vezoucího je v poutech směrem k Břeclavi vidí napravo domky vesnice Polešovice roztroušené po nedalekém kopci, s výstavným barokním kostelem ještě nad nimi.

Hledí z okna na pohybující se krajinu, beze slov obdivují, poněvadž je to pohled opravdu náramný.

 

Otec se s jeho americkým letcem setkal ještě jednou, v padesátých letech, to už jsme bydleli na Ostravsku. Bylo to na podzim, okolo šedě pošmourno, možná v časech maďarského povstání, ale řekl bych že ještě o dva až tři roky později.

Bydleli jsme na Komorní v tamté vilce napravo před křižovatkou s Karvinskou, otec se na konci odpoledne vracel v modré uniformě staršiny SNB od Ostravské po dni práce v kanceláři okresního oddělení SNB umístěného na horním konci traktu budov, kde tenkrát byly spolu s okresním národním výborem i věznice a soud.

Byl odjakživa policajt, a tak si ihned povšimnul černého osobního automobilu stojícího proti němu na opačné straně ulice, vosí žluté barvy diplomatické poznávací značky dole na čelní masce.

U levého blatníku stál muž v tmavém obleku a ledabyle kouřil doutník.

 

Otec okamžitě věděl, co má dělat, vědom si, že zítra bude muset napsat hlášení StB.

Přešel přes ulici, míjel kuřáka jako by ho neformálně pohledem perlustroval.

– Pan Toman? … Někdo by s vámi chtěl mluvit, – šeptnul kuřák, zřejmě šofér z velvyslanectví, a naznačil hlavou.

– Mám tři děcka, – odvětil mu bez sebemenší grimasy mluvidel stejně spiklenecky při míjení otec: – Nechcu Jáchymov. –

 

Otec předstíral nezájem, nemohl si dovolit setkání s letmým dávným známým, vždyť musel živit 3 malé děti. Za kontakt se zpravodajskými službami nepřítele byl tenkrát za Zápotockého i špagát.

Za styky s obzvláště zapovězenou CIC kulka z olověného cicváru.

Rozsudky smrti nad politickými tehdy k podpisům přinášívala prezidentovi na stůl vedoucí jeho sekretariátu JUDr. Eva Rychetská.

Například ještě v létě roku 53., jak ostatně ještě budeme mít v pozdějším ději zapsáno zmínkou na uherskohradišťském památečním pomníčku.

 

Přesto otec dokázal naprosto přirozeně přijít až před čelní sklo, za kterým uviděl svého amerického pilota. Tentokrát v tmavém obleku, bez kravaty a rozepnutým límečkem bílé košile.

Potkat se nemohli, natož podat ruce, tak na sebe jenom neznatelně kývli. Pilot postavil na palubní desce žlutou krabičku kamelek a týmiž prsty přizdvihlými ke skráni zasalutoval.

Otec, předválečný délesloužící četař, tomu svému kamarádovi pak už na celý zbytek života odpověděl za chůze pečlivě vypjatým předpisovým Vpravo hleď!

 

Nazítří otec napsal v esenbácké kanceláři příslušné nikomu neškodící hlášení.

Ale to už bychom v našem příběhu příliš zabíhali, nechme už tamty dávné být.

 

Tuhle scénu z prostředí císařské Vídně lze natočit v interiéru buchlovického zámku.

Příští rozhovor mezi protagonisty se bude dít v angličtině, a (jako i všechny příští repliky v průběhu celého filmu řečené v cizích jazycích) nebude titulkován ani dabován. Neboť první významovou plochou mého vyprávění je řečová hra ve Wittgensteinově smyslu.

 

– Pokud obraz, Ludwigu, neodpovídá navenek jeho době, nemá významu... Proto se mi tak líbí všechno, co maluje náš přítel pan Klimt... Obraz je fakt... Stvrzující fakt... Že cosi je zrovna tak, jak právě je... Nemusíš si to, Ludvi, pamatovat... Ale budu ráda, že si vždycky vzpomeneš, že jsem ti cosi takového říkala... A teď už běž... No copak? … Jdi si přece číst... –

V interiéru poněkud starobyle honosnějším nežli bývaly i ony zcela všední měšťanské v době jeho mládí doprovází zhruba patnáctiletý Wittgenstein svou matku Leopoldinu místností s obrazy na zdech, které se v těch časech líbily jejich měšťanským současníkům.

Matka se k synovi chová něžně, občas ho pohladí, přesto svým jednáním v každé chvíli respektuje synův věk. Co mu sděluje, snaží se tedy vyslovit s nepřepjatou vážností.

Synovi se takové setkání líbí, a po matčiných posledních slovech ještě otálí.

Matka ho něžnou rozhodností popostrčí k ochodu: – No tak, chlapče, jen už jdi. … Běž si zase přemýšlet! –

Chvíli se za synem v zamyšlení dívá, a pak vzdychne.

– Stop! … Děkuji! Byli jste ohromní! Děkuji vám, přátelé, – vzkřikne do ticha soustředěné herečtiny dohrávky režisér jménem Frank: – Kamera? –

– Dobrý! – zahalasí kameraman.

– Děkuji ti, Meg! – osloví v protipohledu herečku v předešlé roli matky, kterou jsme prozatím v celém průběhu viděli k nám otočenou zády. Pro výrazný secesní kostým a neobvyklou barvu paruky v na první pohled sotva rozpoznáme jindy tak civilně vyhlížející Meg Ryan.

 

– Budeš mě ještě potřebovat? – zeptá se věcně Meg režiséra Franka.

– Pro dnešek je všechno v pořádku, moc ti děkuji. –

– Naše domluva tedy platí? –

– Klidně si tedy na ty dva dny do té Prahy odleť. Potřebovat tě budu až v pátek. Hezky si tam odpočiň. –

– Přece snad víš kvůli čemu tam letím... –

– A já jsem ti vděčen. S herečkou ze všech stran seznámenou s životem její postavy se každému režisérovi potom skvěle pracuje... –

– Ale říkáš to, Franku, jako kdybys tomu nápadu nevěřil. –

– A měl bych snad? V jediné knize se o tom nepíše. Nikdo si tu otázku nepoložil. … Žádný třeba profesor. –

– Jasně! Jenom já husa, která kvůli bijákům neskončila ani prvák univerzity! A teď si dovoluje vědět, proč se Kafka s Wittgensteinem, takoví géniové, nikde nikdy o sobě nezmínili! Přestože zrovna, třeba jako ten Klimt, o kterém zrovna točíme, oba psali německy a měli hejno společných známých! … Jak to, že zrovna ti, kteří by měli v životě o sobě vědět, že zrovna takoví se nikdy nepotkaj? –

– Třebas jim to nikdo nevyložil v kartách, já se s tebou, Meg přece nehádám! –

– A já ti přece neříkám, že svět je tarot a nebo jakési sítě halmy támhle nad námi... –

– Sheldraka s těmi jeho morfogenními poli mi sem netahej! Mi úplně v tom filmu stačí ty bláznivé teorie tamtoho esoterika Steinera. –

– O té halmě na nebesích mi říkával dědeček. –

– Slyšela ses? … To znělo jako verš nějaké písničky. –

Meg ustrne.

– Co je, co je s tebou, – otáže se udivěně Frank.

– Halma ne nebesích... Franku, poslechni, nemohlo to být zrovna to, čemu jsem v Samotáři říkala znamení? –

– Jestli hrál halmu Kafka, nevím. Ale Wittgenstein byl přece vyhlášený šachista, – odbude ji režisér.

– Promiň, ale mám dojem, že už jsi taky přetažený. Měl by sis taky někam vyrazit! –

– Mi úplně postačí dobře zásobený hotelový bar... –

– Jenomže každý není Ernest Hemingway...

– To taky zpívával při požárech tvůj děda? –

– Víš co? Zastřel se, když chceš, špuntem od šampaňského, já ti na tvoje smeče servírovat míče nebudu. Na to jsem dneska příliš unavená a za dvě hodiny odlítám. Musím se sbalit... –

A pak v opakovaného herecké akci vůči režisérovi ještě jednou zopakuje již řečenou repliku ze scénáře životopisného filmu:

– No tak, chlapče, jen už jdi. … Běž si zase přemýšlet! –

 

Navrhnutý dialog stručně popisující všechny důvody příběhu příštího filmu se mezi nimi odehraje za pomocí souvisejících činností, akcí a účasti osob, jak se dějí obvykle v ateliéru na konci každého úspěšného záběru.

Meg tedy tuhle scénu odehraje přes věci a předměty: kostým, paruku, líčidla, a podobně, s čímkoli, co má poruce nebo na co hmátne v blízkosti.

 

Ve zdejším kraji nic se zde neutají, a pokud se jedná o klep, letí mezi hejnem populace rychleji nežli třeba ptačí chřipka, třebaže i tato novinka je bez křídel.

Ocitáme se v prostorné hale příletové části ruzyňského terminálu naplněné zvědavými fanoušky i netrpělivými reprezentanty bulvárních novin a televizí, všichni tihle voyeuři vzrušeně zahlížejí k místům, odkud se má vyhlížená Meg poprvé na slovanské půdě objevit.

Poněvadž film je mnou míněn naprosto bez titulků, režisér s jeho týmem točí na několik kamer tuhle část celovečerního filmu v přímém přenosu.

Pro pestrost a různorodost dílčích motivů by bylo příznivé, kdyby se z tunelu vynořil ještě dříve nežli vyhlížená někdo jako Jaromír Jágr, k jehož údivu by tentokrát na něj nebyl nikdo zvědavý.

 

Napětí dostupuje vrcholu vzrušení, z východu tunelu příletů se začínají trousit první pasažéři, pokaždé cuknou překvapeni ze síly i směru té energie, kterou ze sebe vydává napjatě nachystaný dav.

Nakonec, když ven vyvychází již jen málokdo, jak to s ní měl na e-mail režisér domluveno, se objevuje hnězda, a má rázem antré nad všechny představy, poněvadž kdo může, se k ní hrne, a kdo tak učiní, po pár krocích naráží do bariéry těl chlapů ochranky. Aby se poznovu pokusil ztéci tenhle mantinel.

Každý přítomný domorodec se ji snaží vyfotit, nebo se s ní nějak zblejsknout, vykřiknout jejím směrem nazdařbůh otázku, zavolat hysterický vzkaz, namluvit kousek televizní reportáže s tím mumrajem za zády.

Hvězda se v té přemíře pozornosti tváří rozpačitě, a kohosi, kdo ji za bůhvíkoho tady vítá, se s opravdu upřímnou zvědavosti ptá: – Máte pro mne připraven ten jízdní řád? –

Bez předstírání, že je opravdu mile překvapena, nahlídne letmo do podaného listu, dárci poděkuje, uvolní se, a tak bezděčně dovolí, aby zástupci médií spustili stavidla proudů těch naprosto domorodě debilně nejbanálnějších otázek.

– Je pravda, že se po své indiánské babičce jmenujete Slepý had? –

Protože tohle zjištění se nedá zapřít, pokyne s obligátně sympatickým úsměvem na dotaz hlavou.

 

Nato pokračujme i stručnou zmínkou z kteréhosi obýváku, v němž paralelně civí na obrazovku jakási zřetelná herečtina dvojnice, kterou ve dvojroli bude hrát Meg sama. Její incenované alter ego nyní vedle jejího domácího partnera uhranutě zírá na probíhající reportáž a nekontrolovaně v úžasu s první myšlenkou zrovna ji došlého nápadu nasucho mele rty.

 

Jejich množství i zájem, je-li jim dovoleno, se po nějaké chvíli vyčerpá a opadne, vždyť rozumu moc nepobrali, natož vzdělání, takže zájem novinářů opadává a vychládá. A tahle prodleva je příležitostí, aby k Meg přistoupil režisér s kyticí.

Nechtěl bych totiž mít ve filmu ani psané titulky.

Proto namísto nich, přitom kontaktně či synchronně, v dějícím se natáčení, známým způsobem jako když někde na estrádě uvádí konferanciér muzikanty doprovodné kapely, rájence Rájence nejprve představí sebe a jejího osobního tlumočníka, po něm postupně jednoho po druhém osoby užšího štábu, které jmény vytrhává ze zaujetí aktuální prací.

Nakonec jejího partnera v mužské roli, jejíž případné obsazení nebude (zejména z důvodu domorodých poměrů mravních) až tak jednoduché, jak zde při scenáristickém popisu snadňoučce vypadá.

 

K průběhu předchozí scény ještě dodejme etudu zcela autentického vizuálního popisu štamgastů rozpráděných uvnitř hospody U Janáčka stojící na plácku polešovického městečka pod barokním kostelem druhém největším na okresi.

Přes všechen jimi způsobovaný řinkot a řev sledují v televizi přímý vstup redaktora večerních televizních novin.

Mezi místní alkáči se přirozeně na nějakou patrnou chvíli mihne i ten, kterému tu ve vsi přezdívají Kompas, a jehož osudem tenhle příběh vyprávím.

– Pro diváky televize Nova z pražské Ruzyně Michal Kraus, – odhlásí v rušném prostředí letištního terminálu zcela obvykle profesionálně přirozeně autentický reportér důvěrně známý divákům z televizních zpráv.

 

Nazítří se Meg prochází místy Franze Kafky, chová se nenápadně, zcela splývá ve skupinách cizinců, kterým podle jejich země původu průvodci v příslušných řečech odříkávají nazapomenutelně naučené výklady.

Po nedlouhé době je jí jasné, že tímhle způsobem se odpověď na svou otázku nedoví.

Chvíli pobloumá sama, a potom aby nebyla stále obtěžována nějakými veksláky s ruskými důstojnickými čepicemi a podobným sortimentem, radši zabočí do výstavních prostor Muzea Franze Kafky, pokud vůbec takové v Praze za pár let ještě bude.

Ale setká se uvnitř s prostředím pro její účel tak intaktním, že dlouho nesetrvá a vyrazí opět do ulice.

 

Pak má zvídavý zájemce jejího druhu příležitost vstoupit do Knihkupectví Franze Kafky, dokonce snad i s kavárničkou, ale i tahle příležitost Meg za chvíli znudí, s žádným významem nebo významností, jež vyhlíží, se tímto způsobem nesetkává, tedy s ničím, nebo alespoň s čímsi, jakousi nápovědí nebo naopak stvrzením jejích předtuch, tedy s oním čímsi, co je zvyklá nazývávat slovem znamení.

 

Já sám popisuji pražské prostředí prozatím zhruba takhle, doufaje, že kdosi znalý dotyčných míst si přesto vybaví a při četbě průběžně představí, na moje obhlídky sem je času dost, nějaký rozvitější její příběh mě ani na místě samém zřejmě nenapadne, k rozvíjení děje vpřed občas postačí i monotonnost popisu, nemusí se drát dopředu samými konflikty.

 

Poněvadž Meg bloudí, bloumá a nenalézá, náhoda ji dovede dovnitř malého knihkupectví, přesně do krámečku obskurně toho druhu, jaký by v kafkovsky židovské Praze měl podle všech turistických představ kdesi za kterýmsi nárožím být. Neboť pouze v takovém prostředí je přípustné i zcela ospravedlnitelně reálné, aby se v probíhající zcela současné příhodě i mi (jak se stalo) urzidilovsky znenadání náhle vyjevila možná nejzásadnější ingredience tohoto příběhu.

Knihkupectví bez výkladní skříně do ulice, prázdná zeď, pouhý starobylý nápis nad vchodem.

 

Uvnitř regály a hromady knih na pultech, jak v každém správném vetešnictví nebo antikvariátu má být. Prodavač kdesi zalezlý a pokašlávající, poznamenaný na zdraví knižním prachem, když se odněkud z polostínu vynoří.

Nic nenabízí, nestráží zákaznici, jen malounko kývne na pozdrav.

Meg listuje u regálu s cizojazyčnými průvodci. Jeden si nakonec vezme a zamíří s ním krámkem k pokladně.

 

Kniha.

Jak to v podobných esoterických vyprávěních bývá.

A přitom zrovna Praha bývává představována a rekomandována v reklamních kampaních jako dávně magická. Jakoby se tyhle dávné tradice drobnými připomínkami kolem nás všedně každodenně stále pořád neděly.

Třeba zrovna v této chvíli, kdy Meg zahlédne na pultu knihu se svou fotografií na obálce.

Ihned po ní sáhne, ani se nezhlídne, jak má ve zvyku, není-li zrovna sledována kýmsi od novin.

Zvedne ji, zalistuje v ní.

 

Prodavač v tomto knihkupectví možná vypadá jako nějaký Ahasver, a sám ještě nevím, kdy Meg jednou v příštím ději pochopí, s čím se setkala: kniha je tištěna česky, a ona, jak v případě nějakého prastarého manuskriptu, nerozumí z obsahu ani slovo, neboť celý život čte jen v angličtině.

Uvnitř žádný obrázek, který by ji navedl, a přitom v oné knize je zapsáno všechno, co jí v nejblíže příštích časech čeká.

Proroctví, prototext, v němž je naše příští všechno dáno, ale jemuž nerozumíme.

A pokud se kdo stále ptá po původu, tak jejím obsahem je zrovna přesně to, co zrovna píšu, psal jsem v její souvislosti, a co v případě tohoto mého rozepsaného scénáře bude do chvíle jeho tisku ještě napsáno.

 

Meg tedy netuší, že si koupila její příští osud, který ji na pár příštích hodin neovlivnitelně (nebo alespoň velmi přibližně) povede.

Meg ukáže prstem ke knize se svou fotografií, a zeptá se: – Jak se to prodává? –

– Špatně, – odpoví bez rozmýšlení prodavač: – Dobré tři roky mi to tady leželo a nic. … Ale teď je to pár dnů lepší, přiletěla prej sem cosi natáčet. –

– Vezmu si jednu. ­–

– Ale není to v angličtině. Nebudete tomu asi rozumět, – upozorní ji prodavač.

– Ještě nikdy jsem neměla v ruce českou knihu, – selže její důvod Meg.

– Vždyť už jste si zrovna jednu vzala, – ukáže na jejího dvojjazyčného průvodce Prahou.

– No vidíte, máte pravdu. … Tak budu mít prostě dvě. –

– Jak se jmenuje? –

– VŠECKÝM, KDO UŹ UMŘELI, A BYLI DOBŘÍ, ZDRAVÍM VÁS, – přečte z obalu. A pak si uvědomí její handicap, nebo Meg si sama požádá o zpřesnění, a prodavač jí totéž řekne anglicky.

Předchozí náhoda v této konstelaci žádnou schválností není, vždyť který z obchodníků by nevyužil ke zvýšení prodeje i formou nabídky sortimentu neprodejných ležáků jejího včerejšího příletu?

Nakonec: není to i jen v pouhé představě cosi báječného, když si kdosi může napsat svůj vlastní kšeft!!!

 

A taky není nad obdobně snadnou metodu, jak jednoduše a přitom ústrojně obalem knihy zveřejnit názvový titulek filmu...

 

Nalistovala si třeba seznam letců, včetně řádku se jménem jejího dědečka, a nedošlo ji to, poněvadž nepředpokládala a proto rychlým listováním přehlédla zveřejněný význam. Stejně jako jízdní řád rychlíků na trati Praha – Olomouc, kvůli němuž ihned vstávám z polohy vleže s obrazovkou notebooku kolmo vztyčenou na břichu, a upaluji do kiosku informačního centra na zdejším nádraží, které se nachází pro mne pohodlně za rohem a přes ulici od mé současné pobytové adresy.

Kde si nechám pořadí ranních spojů vytisknout, už se zvedám jak semafor tyčící se na pangejtu vedle kolejí, odhazuji kapnu, investičně předražené pendolíno bude vzápětí rychlostí pohybu ve srovnání se mnou jen pouhý přívesnický osobák.

 

	Jízdní řád ranních rychlíků Praha - Olomouc
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	06:17   08:54 (Žilina)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	06:48   09:47 (Luhačovice)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	07:17   09:50 (Žilina)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	07:48   12:51 (Šumperk)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	08:17   10:54 (Žilina)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	09:13   11:19 (Ostrava hl. n.)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	09:17   11:50 (Košice)
Praha hl. n.   Olomouc hl. n.		Odj.   Příj.	10:17   12:54 (Warszawa Wschodnia)

 

PUTOVÁNÍ " SLEPÉHO HADA" ZA PRAVDOU

 

BOŽEJOVICE (Od naší dopisovatelky) - Jen co ji uviděli, jak opravdu vystupuje z vláčku osobáčku, všichni ti zvědavci, kteří se minulé úterý shromáždili na nástupišti nádražíčka v Božejovicích, pověstem uvěřili. Při příležitosti prázdninové cesty po stopách osudů svých jihočeských předků slavná hollywoodská herečka Meg Ryanová opravdu navštívila na pár hodin i jejich vesnici!!!

Proto se nikdo z přítomných už vzápětí nedivil, že se sotva po několika krocích tázala po někom ze zdejších starousedlíků, co by se ještě dnes rozpomenul na podrobnosti příhody, o níž jak sama řekla s pro ni tak obvyklou odzbrojující upřímností: "Já to story, prostě, slyšela mnoho… Už od dítě."

"Když já byla takhle malá… Nebo ještě dole…" dodala, a předešlou větu doplnila gestem dlaně u kolen.

A vzápětí se z úst improvizované překladatelky, učitelky němčiny na místní ZŠ paní Hovorkové, přítomní dozvěděli, co že to sem herečku vlastně přivedlo.

Podle tlumočené verze kterýsi z jejích prastrýců příjmením Lukáš za války zde v Božejovicích pečoval o uprchlého sovětského válečného zajatce. "A tady Meg by především zajímalo," oslovila moderátorka Hovorková okolostojící dav, "zdali není mezi vámi někdo, kdo by o tomhletom zrovna příběhu věděl něco víc."

Po dlouhých chvílích trapně tíživého ticha, které herečka ani přes rozpačitě milé úsměvy a pohledy pomněnkových očí nedokázala rozrazit, neboť netušila, že ten, na něhož vzpomínku údajně hledá, byl současně po manželce rozené Lieblové pravým švakrem válečného zločince Adolfa Eichmanna. Že neuspěla, jenom přizvedla ramena a řekla rozpačitě a tiše: "That´s all right… Goodbye… See you latter…"

Načež se naklonila k jednomu z mužů své ochranky a cosi mu šeptla do ucha.

Oslovený letmo mávl rukou, a starostovo audi předjelo.

A za pár chvil slavnou Meg Ryanovou, po její indiánské babičce přezdívanou také Slepý had, už tady v Božejovicích nikdy nikdo živou neviděl.

Další podrobnosti si přečtěte uvnitř listu.

 

PUTOVÁNÍ LSTIVÉHO HADA ZA "PRAVDOU"

 

KNÍN (Od našeho dopisovatele) – Podvodnice, dvojnice slavné americké herečky Meg Ryanové při příležitosti údajné cesty po stopách jejích předků navštívila i obec Knín.

Co předcházelo i zde odcizení starostova osobního automobilu, popíšeme tentokrát velmi stručně.

Dosud neznámá podvodnice předstírala, že na místním hřbitově, který se spolu s kapličkou zachoval z dávné vesnice, jež v osmdesátých letech zanikla v souvislosti s výstavbou JE Temelín, už nenalezla, za čím se přes údajný oceán vypravila.

"Hrob vašeho strýce Karla Lukáše, narozeného v roce 1904, jak říkáte, zde nikdy nebyl," potvrdil herečce, po její americké babičce přezdívané indiánským přídomkem Slepý Had, jeden z místních pamětníků. "Co já vím, ten se již před válkou odstěhoval někam do Prahy," poučil návštěvnici o možnostech dalšího pátrání bývalý starousedlík, amatérský kronikář, osmdesátiletý František Vrzák, dnes z Českých Budějovic.

"Děkuji. Jak se vede? Budu tedy asi muset navštívit nějakého šamana," poděkovala mu herečka.

"Já bych si moc od takového kroku ale nesliboval," ještě skeptičtějí zareagoval pan Vrzák.

"Co mi je známo, všichni zdejší Lukášové byli odedávna římskokatolického vyznání."

Policejní mluvčí Okresního velitelství Policie ČR v Českých Budějovicích nám i k tomuto případu sdělila, že jsou pachatelce, která i v Kníně odcizila drahý starostův automobil, již na stopě.

Po starostově odcizeném atomobilu pátrá policie. Starosta, jehož našli spoutaného v křoví poblíž Olomouce, utrpěl kromě šoku jen oděrky.

Přesto policie na čísle 158 prosí naše čtenáře o případné informace, jež by mohly s případem souviset.

 

Jeden z nejznámějších filmů poválečného italskéhu neorealismu byl natočen podle scénáře vzniklého rozvinutím jediné novinové zprávy, dokonce lokálky, jak se označuje v profesním novinářském žargónu.

Dva novinové články z okresních novin, třebaže jsem si je pro účel napsal já, by měly jako podklad stačit k natočení pouhých dvou scén na dvou vesnických nádražíčcích a okolo.

Ještě jednou připomínám, že Meg sama hraje i mluví česky tu podvodnici sama.

Mezi diváky shromážděné k příležitosti jsem si slíbil zařadit alespoň jednou jistou dívku Janu hladící hada korálovce, jehož má obepjatého okolo krku.

 

Abych dal zadost znění novinového článku, nedaleko bíločerné silniční tabule s nápisem OLOMOUC teď uprostřed noci policisté ve světlech služebních reflektorů dokumentují místo, opodál něhož stojí do dek zachumlaný předešlými zážitky zhroucený knínský starosta, fotografován při rekonstrukci, jak byl před nalezením svázán s rukama za zády a umlčen umělohmotnou páskou nalepenou přes obličej.

Poněvadž nakonec vidíme scénu zdálky, neslyšíme slova, jimiž celý tenhle noční výjev popisuje nám již známý televizní reportér Michal Kraus.

- bude pokračováno -

 

kompas.polesovice@centrum.cz

---