Zpráva od Těch, co se bojí

Umělcova největší noční můra je prázdná stránka. Klidně strávím týden pod postelí, abych se před ní ukryla. AŤ Jste spisovatel, nebo malíř, klidně si malujte notičky, ale moc dobře víte, že všichni se bojíme stejně. To je pravý důvod, proč se umělci často topí v alkoholu. Nebojíme se porodních bolestí, v tomto směru jsme rození masochisté. Ale co přijde? Někdy si říkám, proč sis, Múzo, vybrala mě? Zrovna se učím, nevidíš? Nemohla si obšťastnit někoho jiného, já vážně nemám čas. Navíc, ty mi vždycky dáš jenom ten neodolatelný impulz, dávku adrenalinu a my pak stojíme na útesu a skáčeme, jak si pískáš, jako potrhlé stádo lumíků, dolů a stále dolů. Někdy jsi ještě víc krutá. Probudíš mě o půlnoci s tou tvojí naléhavostí. Teď, teď musíš tvořit. Ale co a jak, co chci vlastně říct? Potichu šeptám zpod postele. A je tu ta prázdná stránka, která čeká. Bojím se, ale krásně se bojím. A já musím zase do říše neznáma pro nově narozené štěně. Jak je roztomilé, když se stydlivě rozhlíží po našem světě úplně poprvé třeba v podobě plechovky od rajské polévky. Až zase jednou potkáte člověka se skelným pohledem a myslí v oblacích, vězte skrze váš domácí smích, že být poslem múzy znamená mít skromně zařízený příbytek na hranicích dvou naprosto rozdílných světů.