Poprava rozumu

  ,,Jsem opravdu blázen!“

  ,,Opravdu?“

  ,,Ano, jsem si tím jist.“

  ,,Jak se to pozná? Podle barvy pleti, podle cukání ve tváři, které se s děsivou pravidelností opakují do zblbnutí a pro pozorovatele je to téměř nakažlivé a pro bacilonosiče urážlivé, jak se to pozná, pověz, prásknou to hvězdy, lidé, doktoři, musíme se skrývat v studu, jenž nám nesluší?“

  ,,Skoro, ale terče – je jich víc, a každý z nich má několik černých středů a jsou skutečně uprostřed, což bývá málokdy pravdou, několik set kruhů kolem nich, jako černobílé prsteny s různým počtem bodů (úplně stejně, jak se mění počet zubů s věkem, až sám sobě musím si lhát protézou, skrze ni se usmívat, nebo šklebit se a na noc ji nakonec vhodit do skleničky s vodou – jaká potupa pro hmotu, jenž dosáhla takového tvaru, abychom v noci nežalovali svým utrápeným snům, kde jsme zase malými dětmi a rosteme jako z vody, podpořeni hojnou zálivkou; s pouštní květenou, kaktusy se nebavíme, protože až příliš připomínají současnost, máme raději vodnaté rostlinstvo – blatouchy, lekníny, a další a další zástupce této flóry, kteří se sice nevyznačují jedlostí a my též, po jejich pozření zůstáváme v děsivém úšklebku jedovatosti, jako by jsme právě zhlédli jeden z těch nejděsivějších Prátrů za celý svůj krátký život, jelikož jsme děti), a každý ten bod něco znamená, alespoň si to myslím nebo pamatuji, ale ať na konec trefíš nebo ne, bereme, co hadrem se zdá. Víš, kdysi dávno mně to vyprávěl jeden muž, jehož hříva se na hlavě, na slunci leskla v záplavě jisker, skoro jsi měl pocit, že je to živý oheň, ne člověk – ten co popravil svůj rozum, protože rezignoval na vše co znal, protože potkal něco, co nepotkává se, a mluvil, jak se nemluví a žil, jak se nežije, byl to jen obyčejný kus ve výloze zvláštností, těžko se prodává, proto se zdál tak výrazný se svou sešlostí novoty – i v noci řek bych, hlavně když zasvítila ta stará lampa ze strany, jejíž svit – v noci byl spíše svátkem než samozřejmostí, rutinou, tak mi vyprávěl divný, moc divný příběh.“

  ,,A jak se popravuje rozum?“

  ,,No, to vezmeš nit, stačí ti kousek, třeba ten, co páře se ti ve švu, poté chytíš mouchu, musí bzučet, ne dobzukávat (jak se to pozná? No, úplně jednoduše, to chvíli posloucháš, dokud ti tiše zpívá, je to dobře), tu uvážeš jen tak a ona vzlítne – pozoruj ten balet, pozoruj marnou snahu uletět, to zoufalství, lítej s ní, pak kuličku z pěny slož jí k nohám, jako bohatý dar a vydej se s ní na procházku, na nekonečnou procházku, jak chceš, je to jedno – to vše opakuj v mírných dávkách doskonání, dokud neotrávíš se.“

  ,,Tak popravím rozum?“

  ,,Ne, jen dobře se pobavíš.“

  ,,A smím se bavit?“

  ,,A smíš milovat?

  -

  ,,Proč je takové ticho? To mě děsí, odpovíš?“

  ,,Ne.“

  ,,Ne?“

  ,,Ne, nesmím milovat.“

  ,,Proč?“

  ,,Protože jsem si to vytočil na kolečku.“

  ,,Na kolečku?“

  ,,Ano připlulo na vodě, skřivani zpívali písně, bylo pozdní jaro, spíše skoro léto, třešně těsně po květu a už se místo nich objevovaly zelené pecky s hořkou chutí, nevábného vzhledu, ale netrpělivé kluky lákající, aby vyzkoušeli, zda dají se podvést.

  ,,A dají?“

  ,,Nedají, jsou tvrdohlavé.“

  ,,O těch nemluvím.“

  ,,O čem tedy?“

  ,,O ní, o té s očima na mě upřenýma a s náručí rozevřenou, čekající až spočinu v jejím obětí.“

  ,,Spočineš – u ní, jenž má kůži nejbělejší, jako je italský mramor, pohladíš její nohy – štíhlé vysoké a pomazlíš se s ní?“

  ,,Možná, až zestárnu.“

  ,,Možná dříve.“

  ,,Možná…“

  ,,Ach, jak otočily se role.“

  ,,Ano, divná hra.“

  ,,Pojď.“

  ,,Kam?“

  ,,Tam, kde popravíme rozum…“