Nač čekat?

        Nač čekat?

        Nač promlouvat k zemřelým

        mladým láskám, jež

        poblouznily mne

        a zavedly před bránu

        tvého srdce zkamenělého

        věčným strachem?

        Nač bloudit v jasných osvětlených

        uličkách neřestí

        našich duší

        křičících bolestí

        a touhou...po sobě?

        Nač prodlužovat ty chvíle,

        jež sžírají svou nekonečností

        trvající snad jen sekundy

        a pozorovat své rozbolavělé údy

        na sametově rudém pozadí?

        Nač mistrovsky veršovat

        svá vyznání,

        jež nedosáhnou na klíč

        a útrpně naslouchat

        tlumenému tlukotu

        zrezavělých bubnů?

        Nač myslet na nekončící

        příběhy lásek, když

        ty neumíš hrát a být mi

        dobrým hercem, jenž

        se nebojí světel mířících

        přímo do líbezných

        tváří milenců?

        Nač čekat?

        Jeho náruč je otevřená...