Markéta

"Ahoj! Učíš se?" Napsal jsem jí na facebooku, i když jsem věděl, že sedí jen v jiné chodbičce ve školní knihovně a zajít za ní by byla otázka patnácti kroků.

"Ahoj. Učím. Moc to ale nejde." odepsala a vlastně jsem ani nic jiného nečekal. Dneska to snad nemůže jít nikomu, pomyslel jsem si. Venku bylo zataženo a foukal studený vítr, počasí se od včerejška pořádně změnilo. Ochladlo a takové změny nikdy studijním náladám příliš neprospívají.

"Pojď si chvilku odpočinout na cigárko před školu." napsal jsem jí, vypnul notebook, sbalil věci a šel za ní. Bylo vidět, že proti rozhodně není. Usmívala se, že by se měla učit, ale byl to ten úsměv u nějž je jasné, k čemu spěje. Své věci nechala ležet na stole a vyrazili jsme ven. Uroloval jsem jí i sobě cigárko a připálil jsem. Bavili jsme se o ní. Myslím, že neumím povídat, tak raději poslouchám a vyptávám se. Stejně to tak mají lidi raději... Teprve nedávno jsem se vrátil ze Španělska a tak jsem nevěděl, co se tu za poslední městíce stalo. Povídala prostě, pořád se usmívala a byla na ni vidět její obvyklá nejistota. Nikdy nevykročit přehnaně dopředu, ať je možnost stáhnout se zpět kdyby něco bylo jinak, než předpokládala. Bylo roztomilé sledovat, jak se chce bavit a usmívat, jak má radost z toho že mluví a že stojí v zimě venku a chladný vítr jí cuchá vlasy, jak potahuje kouř z cigarety, který má ještě stále lehkou příchuť zakázaného ovoce, byl v ní vidět celý její hravý vzdor, radost z provokace celého světa tím, že dělá to, co by se dělat nemělo. V jejích očích zářila radost z toho, že je venku v chladu bez čepice, protože jí maminka určitě dřív říkala, že do zimy se bez čepice nemůže. Jak se téměř neznatelně červená a spiklenecky se usmívá do všech stran, protože ví, že by měla sedět uvnitř a učit se a ne tady pokuřvat před školou. Viděl jsem v ní dětskou hru se světem, který se na ni dívá skrze stromy, který ji cítí skrze vítr v jejích vlasech a který ji pozoruje kdesi z dálky z nebe. Stojí tam, nekonečně přešlapuje na překřížených nohách a jednou rukou si zespodu přidržuje loket té druhé, ve které má cigaretu. Občas při povídání zvedne pohled od země, aby se mi mohla krátce podívat do očí jakmile bude její myšlenka u konce. V této chvilce se vždycky tochu začervená a zasměje jako malé dítě, které s vyceněnými zuby čeká, až se na něj někdo pro jeho drzůstku vrhne a zdvihne jej vysoko nad hlavu. Postáváme a povídáme si dál, i když bych už měl být nějakých pár minut na přednášce. Cítím, že tohle je mnohem příjemnější než aula plná promrzlých a ospalých lidí. Cigarety už dohořely ke konci a mě těší, když navrhne, ať si dáme ještě jednu. Sedáme si na schody a povídáme o lidech, se kterými jsme se vídali minulý semestr. Povídá o tom, že Honza, se kterým stopovala do Jordánska a se kterým chodila po Pyrenejích, se vydal jiným směrem a teď už se moc nevídají. Myslím na to, kolik se toho stalo od doby, kdy jsem tu před rokem stával a pokuřoval jako nesmělý nováček. Kolik lidí a pocitů proběhlo životem v jednom krátkém záblesku nocí v barech a krátkých uspěchaných rán. Teď tu stojíme, taky se dívám do země a jsem trochu vtažený sám do sebe. Dělá to určitě ta kovová atmosféra pozdního podzimu. Stojíme tu a já doufám, že pocit není závislý na čase, který prožijeme, že pocit žízně je v tomto případě zároveň vodou, která jej hasí. Stejně bych ale nejraděj zastavil čas, udělal ze všeho černobílou fotku a dobrovolně se odsoudil, že já budu ten, který zůstane navždy uvězněn na obrázku s hořící cigaretou v prstech a s tou milou holkou, která se nikdy nepřestane provinile usmívat. Ať si ten druhý jde a dožije můj život, mě stačí tenhle plný okamžik navždy.

"Letos spolu nemáme žádný předmět, co?" ptám se, protože jsem od svého návratu nestihl na žádný předmět pořádně jít.

"Moc nevím co máš, ale asi ne." řekne a začne s výčtem letošních povinností a já si s potěšením užívám její hlas.

"Dokončila jsi ty Dějiny v minulém semestru?"

"Jo, už je mám." odpoví mi a odvrátí pohled na opačnou stranu. Chvíli přemýšlím, jestli k tomu ještě něco dodávat.

"To ti závidím, já jsem je nějak nezvládl, čekají mě na jaře." řekl jsem se snahou působit nad věcí a potáhl jsem z cigarety. Krátce se na mě podívala a začervenala se mnohem víc než obvykle. Okamžitě sklopila zrak úplně na druhou stranu než kde jsem seděl a tichounkým hláskem promluvila.

"Já jsem je taky neudělala. Jen jsem se styděla to říct. Že si budeš myslet, že jsem blbka."

Shovívavě jsem se usmál a najednou jsem pocítil, jak hluboko to na mě zahrálo. Měl jsem chuť ji obejmout, smát se s ní tak, že to nikdo nepochopí a bude nás mít třeba celý svět za blázny. Zvednout ji vysoko nad hlavu a zatočit se. Pocítil jsem neuvěřitelné pochopení a radost. Něco jsem řekl, nebylo to důležité, ale ona už asi neposlouchala. Tenkým nepřítomným hláskem řekla, že se musí jít dál učit a aniž bych stihnul cokoliv, zahodila cigaretu a zmizela za dveřmi školy. Zůstal jsem stát venku a cítil jsem dotek čehosi absolutního. V tu chvíli jsem věděl, že dokud bude na světě lidská nedokonalost, nepřestanu milovat člověka.